ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.266.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 266/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2013 o dovolání obviněného Ing. J. F. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 10 To 397/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 88/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. F. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 11 T 88/2012, byl obviněný Ing. J.F. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a e) tr. zákoníku a podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč, tj. 250 denních sazeb po 200,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců.
Stalo se tak v podstatě na podkladě zjištění, že obviněný Ing. J. F. „dne 19. 1. 2012 kolem 15.00 hodiny v N., ulice P., v kanceláři vedoucího Odboru sociálních věcí a školství Městského úřadu v Náchodě P. S. jemu osobně vědomě v rozporu se skutečností a s vědomím, že tento má podle zákona o takových skutečnostech oznamovací povinnost, uvedl, že jeho podřízená – referentka tohoto odboru V. K. od něho dne 26. 8. 2011 v rámci řízení o úpravě výchovy nezletilých dětí K. a M. F. požadovala úplatek ve výši 25.000,- Kč za to, aby její stanovisko pro potřebu řízení před Okresním soudem v Náchodě, které měla zpracovat v postavení úřední osoby jako zaměstnanec orgánu sociálně právní ochrany dětí a kolizní opatrovník dětí rozvádějících se rodičů, bylo vstřícné v ohledu pro zachování střídavé péče o nezletilé děti, tedy v souladu s jeho prosazovanými zájmy, když toto nařčení poté navíc zopakoval dne 26. 1. 2012 kolem 8.00 hodiny ve stejné kanceláři na společné schůzce s P. S. a V. K., kterou P. S. k objasnění celé záležitosti svolal, přičemž všechny tyto nepravdivé skutečnosti osobně dále dne 2. 2. 2012 po 7.30 hodině záměrně sdělil do protokolu policejnímu orgánu v rámci prověřování trestního oznámení o požadavku o úplatek ze strany V. K., oznámeném dne 26. 1. 2012 P. S. na policii, při podání vysvětlení dle ustanovení §158 odst. 6 trestního řádu na Územním odboru Policie České republiky v Náchodě, Oddělení hospodářské kriminality, Husovo náměstí 698, vedeném pod sp. zn. KRPH-9108/TČ-2012-05058, a to po řádném poučení, jehož součástí bylo i poučení o trestní odpovědnosti za vědomé uvedení nepravdivých údajů…“.
Odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 10 To 397/2012, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. F. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný předně namítá, že z provedeného dokazování nebyl prokázán jeho úmysl přivodit poškozené V. K. trestní stíhání. Od počátku se chtěl vyhnout specifikaci důvodu, pro který nemá důvěru v poškozenou, k čemuž byl však tlakem P. S. donucen. Toto je dostatečně patrné např. z výpovědi svědka S. Dovolatel si byl vědom své „důkazní nouze“, tj. že případná žádost poškozené o úplatek je v podstatě neprokazatelná, a s tímto vědomím se zdráhal poškozenou při jednání s P. S. „obvinit“. Dovolatel se dále domnívá, že popsaným skutkem se poškozená nemohla dopustit trestného činu přijetí úplatku, neboť u ní nebyla splněna podmínka speciálního pachatele uvedeného trestného činu. Oba soudy v předchozím průběhu řízení uvedly, že poškozená neměla žádný vliv na rozhodování soudu ve věci úpravy styku s nezletilými dětmi, a proto nelze tvrdit, že by obstarávala věci obecného zájmu nebo byla úřední osobou, jak to vyžaduje §331 odst. 1 a 2, resp. §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poškozená neměla pravomoc nebo odpovědnost z titulu svého pracovního zařazení, a proto je nesprávný závěr soudů, že se mohla takového trestného činu dopustit jednáním tak, jak jej popsal obviněný. Dále je dovoláním namítáno, že u obviněného nebyl a nemohl být dán úmysl poškodit poškozenou v zaměstnání. Jak je zřejmé z provedeného dokazování, tvrzení obviněného fakticky nebylo způsobilé mít pro poškozenou nepříznivé následky, neboť nebyla ohrožena ani trestním stíháním, ani jakoukoli újmou na pracovišti. V tomto směru nebyl porušen žádný zájem chráněný trestním zákoníkem, a proto ho není možné za takové jednání odsoudit. Za neopodstatněnou považuje také právní kvalifikaci jeho jednání podle §345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Odvolací soud učinil jednoznačný závěr, že poškozená vůči obviněnému neplnila žádné povinnosti, přesto na věc aplikoval toto ustanovení trestního zákoníku, které přitom výslovně požaduje, aby poškozená plnila vůči obviněnému své povinnosti ze zaměstnání. Dovolatel následně vytýká soudům postup při hodnocení důkazů, když soudy předvedly nerovný přístup k důkazům předloženým ve prospěch a neprospěch obviněného, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Dovolací námitky uzavřel mimo jiné tvrzením, že odvolací soud pochybil, pokud konstatoval, že není oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudu prvního stupně, neboť z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. takový závěr nevyplývá.
S ohledem na shora uvedené námitky obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby dovolací soud sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby v plném rozsahu.
Z obsahu vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání se podává, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení, se kterou se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Obviněný se domáhá přezkoumání skutkových závěrů soudů a vytýká jejich postup v hodnocení provedených důkazů. Tyto námitky však nejsou podřaditelné pod žádný zákonný dovolací důvod, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Námitkami ohledně údajně rozdílného přístupu soudů k hodnocení důkazů a jejich nerovného přístupu k důkazům předkládaným ve prospěch a neprospěch obviněného, obviněný vybočil z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky směřující proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Pokud obviněný v této souvislosti namítá rovněž porušení zásady in dubio pro reo je nutno uvést, že Nejvyšší soud již opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že tato námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo "in dubio pro reo" vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má tedy vztah ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení, a tato námitka procesní povahy tak nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 352/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1213/2012).
Právně relevantní námitku, kterou obviněný zpochybňuje subjektivní stránku svého jednání s tím, že nebylo jeho úmyslem přivodit poškozené trestní stíhání a poškodit ji v jejím zaměstnání, resp. že jeho jednání nebylo způsobilé přivodit její trestní stíhání, Nejvyšší soud hodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Podle rozsudku soudu prvního stupně se obviněný svým jednáním dopustil zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 a 3 písm. c) a e) tr. zákoníku, jenž spáchal tím, že jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a spáchal takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání a na jiném, který vůči němu plnil svou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání a uloženou mu podle zákona.
Z hlediska subjektivní stránky zákon u skutkové podstaty vymezené v §345 odst. 2 tr. zákoníku předpokládá úmysl přímý ve vztahu ke křivému obvinění [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tzn. úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se vyžaduje úmysl jiného vážně poškodit v zaměstnání, i zde však postačuje úmysl eventuální.
Lživě obvinit ve smyslu výše citovaného ustanovení znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě, objektivně a nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Za vážné poškození v zaměstnání ve smyslu odstavce 3 citovaného ustanovení lze považovat např. přeřazení na nižší funkci, možnost citelného snížení výdělku, možnost výpovědi apod. K poškození v zaměstnání přitom nemusí dojít, stačí, že pachatel s tímto úmyslem jedná (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 3235 - 3241).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vychází i soud odvolací, obviněný ve dnech 19. 1. 2012 a 26. 1. 2012 sdělil nadřízenému poškozené V. K., P. S., že poškozená jako referentka Odboru sociálních věcí a školství Městského úřadu v Náchodě od něho dne 26. 8. 2011 v rámci řízení o výchově nezletilých dětí K. a M. F. požadovala úplatek ve výši 25.000,- Kč za to, aby její stanovisko, které měla zpracovat v postavení úřední osoby jako zaměstnanec orgánu sociálně právní ochrany dětí, bylo vstřícné a v souladu s obviněným prosazovanými zájmy. Obviněný svá tvrzení zopakoval dne 2. 2. 2012 Územnímu odboru Policie České republiky v Náchodě, Oddělení hospodářské kriminality, Husovo náměstí 698, a to po poučení o trestní odpovědnosti za vědomé uvedení nepravdivých údajů. V tomto jednání poškozené měl být spatřován trestný čin přijetí úplatku podle §331 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný si nepochybně byl vědom toho, že jeho sdělení bude mít negativní dopad zejména na pracovní poměr poškozeně spočívající např. v objektivně nesprávném posouzení takového jednání jako hrubého porušení pracovní kázně vedoucí k rozvázání jejího pracovního poměru, dále v hrozbě jejího prověřování pro korupční jednání (k němuž Policie České republiky skutečně přistoupila) a potažmo i k jejímu celkovému osobnímu znevěrohodnění při výkonu povolání referentky Odboru sociálních věcí a školství Městského úřadu v Náchodě.
Odvolací soud se stejnou námitkou obviněného již zabýval ve svém rozhodnutí a uvedl, že vzhledem k vysokoškolskému vzdělání a nenarušenému intelektu obviněného nelze přijmout jeho tvrzení, podle kterých oznámením žádosti o úplatek ze strany poškozené (vykonávající vůči němu své zákonem uložené povinnosti) jejímu nadřízenému nechtěl, ani nepředpokládal vážné poškození nařčené osoby v zaměstnání, ani její trestní stíhání.
Na základě všech těchto okolností soudy nižších stupňů řádně objasněných a prokázaných Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů obou stupňů týkající se otázky zavinění u trestného činu podle §345 odst. 2 a 3 písm. c) tr. zákoníku jsou správné.
Zjevně neopodstatněná byla rovněž námitka obviněného, že poškozená vůči němu neplnila v okamžiku spáchání trestného činu křivého obvinění žádné pracovní úkoly a nebylo tedy na místě aplikovat ustanovení §345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.
Trestný čin podle citovaného ustanovení spáchá ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a spáchá-li takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. I když ve většině případů bude poškozený úřední osobou, která vůči pachateli plnila svou zákonem uloženou povinnost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 3235 - 3241), není ovšem toto postavení poškozeného podmínkou pro takové právní posouzení činu.
Jak dále zjistil již soud prvního stupně, obviněný své křivé obvinění založil na tvrzení, že poškozená V. K. požádala o úplatek dne 26. 8. 2011. V tu dobu probíhalo u Okresního soudu v Náchodě řízení o určení výchovy a výživy k nezletilým dětem K. a M. F., vedené pod sp. zn. 0 Nc 431/2011, jež bylo zahájeno návrhem ze dne 20. 7. 2011 a ukončeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2011. V tomto řízení vystupovala poškozená v postavení zaměstnance orgánu sociálně právní ochrany dětí a kolizního opatrovníka dětí rozvádějících se rodičů, jejímž úkolem bylo zpracovat stanovisko pro potřeby soudu péče o nezletilé - Okresního soudu v Náchodě. Poškozená jako referentka Odboru sociálních věcí a školství Městského úřadu v Náchodě plnila vůči obviněnému i další úkoly, např. uskutečnila společnou schůzku s oběma rodiči, další schůzku s každým z rodičů zvlášť, své názory na řešení výchovy a výživy nezletilých dětí F. prezentovala při jednání soudu ve věci sp. zn. 0 Nc 431/2011 atd. Tyto úkoly poškozené přitom vyplývaly z jejího postavení kolizní opatrovnice podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a dále z pozice zaměstnankyně orgánu sociálně právní ochrany dětí podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. §52, §53 a §57 tohoto zákona).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že v době, kdy obviněný poškozenou křivě obvinil (tj. v lednu 2012), žádné konkrétní opatrovnické řízení, jehož účastníkem by byl obviněný nebo poškozená V. K. se nevedlo, což zjevně odvolací soud použil jako argument pro závěr, podle kterého bylo záměrem obviněného lživým obviněním dosáhnout změny osoby kolizní opatrovnice pro případná další řízení, v nichž by vystupoval orgán sociálně právní ochrany, a v tom případě i jeho poškozená zaměstnankyně V. K., a to ve snaze zajistit si takto předem příznivější pozici. Podle Nejvyššího soudu takový názor nijak nezpochybňuje skutečnost, že v době, kdy se poškozená měla dopustit trestného činu přijetí úplatku (dne 26. 8. 2011), probíhalo u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn 0 Nc 431/2011 opatrovnické řízení, v němž poškozená vystupovala vůči obviněnému v postavení osoby, plnící úkoly svěřené jí zákonem o rodině a zákonem o sociálně právní ochraně dětí. Nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že poškozená z titulu svého pracovního zařazení a procesního postavení kolizní opatrovnice se nijak nepodílela na společensky významné činnosti v souvislosti s rozhodováním soudu ve věci úpravy styku s nezletilými dětmi, tedy na obstarávání věcí obecného zájmu ve smyslu ustanovení §331 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatně v tomto směru soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že poškozená K. „…plnila úkoly ve veřejném zájmu, byla vybavena tomu odpovídajícími kompetencemi a svými hodnoceními mohla ovlivnit rozhodnutí soudu v těch občanskoprávních řízeních, jejichž byla podle občanského soudního řádu účastníkem (jako kolizní opatrovník vystupuje dle §37 odst. 2 zákona o rodině) …“ (str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně již výše bylo konstatováno, že např. uskutečnila společnou schůzku s oběma rodiči, další schůzku s každým z rodičů zvlášť, své poznatky přednesla při soudním jednání atd. S tímto závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, přičemž ani Nejvyšší soud neshledává v tomto ohledu důvodů k nějakým výtkám na adresu nižších soudů, které tak správně shledaly, že u obviněného byly splněny podmínky pro uplatnění kvalifikované skutkové podstaty podle §345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.
Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka dovolatele, podle níž poškozenou ve skutečnosti ani nemohl obvinit ze spáchání trestného činu, neboť nebyla v postavení úřední osoby. Aniž by bylo nutno se blíže zabývat postavením poškozené V. K., lze jen připomenout, že k vyvození trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku se vůbec nevyžaduje, aby osoba kupř. přijímající či žádající úplatek takový čin spáchala jako úřední osoba. Postačí, že tato osoba měla takto jednat v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. K tomu viz výklad výše.
Ačkoliv poslední námitka obviněného uplatněná pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nevyplývá, že by odvolací soud nemohl zasáhnout do hodnocení důkazů soudu prvního stupně, nespadá pod zmíněný dovolací důvod, když se jedná o námitku procesně právní, nikoliv hmotně právní, jak to vyžaduje zmíněný dovolací důvod, Nejvyšší soud považuje za vhodné se k ní nad rámec dovolacího přezkumu vyjádřit. Obviněný totiž názor odvolacího soudu cituje neúplně, když tento v odůvodnění napadeného usnesení na str. 4 doslova uvedl: „Krajský soud není oprávněn do tohoto hodnocení jakkoliv zasáhnout, pokud hodnocení není neúplné tak, že by (soud prvního stupně – pozn. Nejvyššího soudu) některý důkaz opomíjel, či některý z důkazů vykládal v rozporu s logikou.“
Nejvyšší soud k tomuto postupu odvolacího soudu připomíná, že podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem jen, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. tak určuje odvolacímu soudu limity pro odchýlení se od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež nesmí překročit. Odvolací soud proto nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovedl žádné důkazy a měnil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že jinak hodnotil důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 57/1984 Sb. rozh. tr.). Rovněž je z uvedeného ustanovení patrná nezbytná provázanost důkazů provedených soudem prvního stupně a znovu provedených či doplněných odvolacím soudem. Je též nutné zdůraznit, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně, s výjimkou těch, které provedl sám odvolací soud. Proto, i když se odvolací soud odchyluje od napadeného rozsudku, výsledky provádění důkazů a jejich hodnocení odvolacím soudem nemohou být odtrženy od dokazování a hodnocení ostatních důkazů provedených v hlavním líčení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 57/1998 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012).
Odvolací soud tedy nijak nepochybil, pokud se cítil vázán skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudu prvního stupně, od nichž se může odchýlit pouze tehdy, provedl-li důkazy dosud neprovedené nebo již provedené zopakoval. Jestliže v daném případě nezjistil neúplnost skutkových zjištění, opomenutí některého pro rozhodnutí podstatného důkazu ani logické rozpory v hodnocení důkazů soudem prvního stupně, neměl důvod doplnit již provedené dokazování, a proto Nejvyšší soud neshledal v postupu odvolacího soudu žádné závažné pochybení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatel výslovně neodkázal ani na jednu z alternativ tohoto dovolacího důvodu, vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odvolání (odvolací soud jak již bylo výše uvedeno odvolání obviněného věcně přezkoumal a teprve poté je zamítl), je ale zřejmé, že v posuzovaném případě přichází v úvahu pouze druhá z uvedených alternativ uplatněného dovolacího důvodu, a to, že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V situaci, kdy ale Nejvyšší soud, jak již bylo popsáno shora, neshledal, že by byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předcházejícím řízení dán, lze konstatovat, že shora uvedenými námitkami obviněného není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud dovolání obviněného z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík