ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.374.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 374/2013 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 28. května 2013, dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 6 To 331/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 15/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 4 T 15/2012, byl obviněný M. M. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §143 odst. 2, §43 odst. 1, §60 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku k úhrnnému trestu domácího vězení v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Podle §60 odst. 4 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zdržovat se v určeném obydlí v pracovních dnech v případě ranní směny v době od 20.00 do 5.00 hod, v případě odpolední směny v době od 23.00 do 12. 00 hod., v případě noční směny v době od 7.00 do 18.00 hod., o víkendech a dnech pracovního klidu celý den vyjma času od 9.00 do 15.00 hod. vzhledem k péči o děti. V případě mimořádných víkendových směn byl povinen tyto předem nahlásit a řádně doložit probačnímu úředníkovi. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 (čtyř) let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna, Revírní bratrská pokladna a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 6. 8. 2011 na silnici č. .... na katastru N., kolem 02.00 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní vozidlo zn. Opel Omega registrační značky ........ a při nájezdu do pravotočivé zatáčky v důsledku požitého alkoholu a vyšší rychlosti nebyl schopen odpovídajícím způsobem reagovat na situaci, kdy poškozený J. H. sedící na zadním sedadle uprostřed se z nezjištěného důvodu vyklonil mezi přední sedadla a zasáhl do řízení se snahou vytočit volant vlevo, v důsledku čehož vyjel vlevo mimo vozovku, kde vozidlo narazilo do stromu, spolujezdec J. H. utrpěl zranění - zejména těžký otok mozku při rozsáhlém zakrvácení, jemuž na místě podlehl, spolujezdec Z. P. utrpěl zranění - zhmoždění levé paže, zlomeninu 5.-8. žebra vlevo, zlomeninu těla třetího bederního obratle se zlomeninou vnitřního kotníku pravého hlezna s dobou léčení v trvání do 27. 2. 2012 a spolujezdec K.T. utrpěl zranění - poranění hlavy a mozku v čelní krajině, zhmoždění mozku s krví v mozkových komorách, nahromadění mozkomíšního moku pod tvrdou plenou, devastaci levého ucha a kůže hlavy, dvojitou zlomeninu dolní čelisti s posunem, zhmoždění plic s vniknutím vzduchu do dutiny pohrudniční, mnohočetné zlomeniny žeber vlevo, vykloubení levého lokte, poničení kožního krytu levé horní končetiny a zhmoždění levého kolena s dobou léčení v trvání nejméně čtyř měsíců; v době řízení měl v krvi 1,68 g/kg alkoholu.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a poškozená Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna. Obviněný směřoval odvolání jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 6 To 331/2012 tak, že podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. řádu povinen zaplatit náhradu škody Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, ve výši 142.545,-Kč. Týmž rozsudkem odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 6 To 331/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Romana Stoška dovolání. Dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítá, že oba soudy posoudily věc v rozporu se zásadou presumpce neviny, protože skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů jsou dle jeho názoru takového druhu a rozsahu, že na jejich základě nelze přijmout jimi učiněné právní závěry. V této souvislosti poukázal na odlišné závěry soudu I. stupně a soudu II. stupně ke skutkovým zjištěním, jež však nemají ani v jednom případě dostatečnou oporu v provedeném dokazování a jsou postaveny do značné míry na spekulacích a dohadech. Osvětluje svou představu o skutkovém dění v době nehody. Nesouhlasí s výkladem soudu I. stupně, že mohl zabránit dopravní nehodě, kdyby včas reagoval na zásah do řízení ze strany poškozeného H., protože dle obviněného ze žádného důkazu nevyplývá, že by se spolujezdec H. snažil vytočit volant vlevo a z provedeného dokazování nelze stanovit místo, kde k tomuto zásahu došlo. Dle jeho mínění je prokázána pouze ta skutečnost (z výpovědi svědka P.), že poškozený H. do řízení zasáhl. Zpochybňuje i výpověď znalce Ing. Kaplánka o okolnostech a průběhu nehody. Poukazuje na silnou opilost poškozeného H. (přes 2 promile) a snaží se vysvětlit psychické rozpoložení svědka P. při jeho svědecké výpovědi o okolnostech nehody. Dovolává se uplatnění zásady in dubio pro reo a tvrdí, že mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor. Pokud se jedná o výrok krajského soudu o náhradě škody, namítá, že dopravní nehoda byla spoluzaviněna i poškozeným v tom smyslu, že nastoupil do vozidla, ačkoli věděl, že vozidlo bude řídit osoba pod vlivem alkoholu.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí obsahu dovolání k jeho důvodům uvedl, že námitky obviněného jsou shodné s dosavadní obhajobou a také předešlým odvoláním. Odmítá tvrzení obviněného, že existuje extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Domnívá se, že veškeré námitky obviněného v této souvislosti kvalitativně nepřekračují rámec prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz (ve skutečnosti pouze výpověď svědka P.) posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje. Ve vztahu k hodnocení údajů obsažených ve výpovědi svědka P. se přiklání spíš ke stanovisku soudu odvolacího, že nalézací soud tento důkaz hodnotil jednoznačně ve prospěch obviněného, ačkoli tato výpověď měla být co do věrohodnosti zkoumána podstatně podrobněji, zejména v souvztažnosti k příslušné pasáži závěrů znaleckého zkoumání, že pokud by poškozený H. skutečně obviněnému zasahoval do řízení vozidla, podle dráhy vozidla před vyjetím z vozovky by tomu tak bylo s největší pravděpodobností právě proto, že řidič v nepřiměřené rychlosti nereagoval na zatáčku. Uvádí, že nelze odhlédnout ani od důvodné námitky znalce, že osoba natahující se z prostoru zadních sedadel k volantu má k zásahu do řízení daleko nižší silový potenciál než řidič za volantem. V návaznosti na to se státní zástupce domnívá, že nalézací soud měl správně dospět ke skutkovému závěru, že pokud vůbec došlo k zásahu poškozeného H. do řízení vozidla, pak se mohlo jednat pouze o zcela epizodní a nepodstatný zásah, který se na vzniku dopravní nehody podílel mírou zcela minimální. Argumentaci dovolatele, jak kdo byl ovlivněn požitým alkoholem, považuje za vnitřně rozpornou. Na jedné straně obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozený H. byl silně opilý, protože měl v krvi přes 2 promile alkoholu (přičemž ve skutečnosti žádné „přes“ neexistovalo, při pitvě bylo v krvi zemřelého zjištěno přesně 2 promile alkoholu), na druhé straně zapomíná na fakt, že on sám jako řidič měl v době těsně po nehodě 1,68 promile alkoholu v krvi, čili jen nepatrně méně než oběť nehody. Všechny tyto argumenty dovolatele míří dle státního zástupce k jedinému cíli, a to relativizovat skutečnou příčinu dopravní nehody (při níž jeden člověk zahynul a další dva byli těžce zraněni stejně jako pachatel - řidič vozidla). Tou příčinou byla skutečnost, že se obviněný ujal řízení prakticky plně obsazeného osobního automobilu, přestože předtím požíval alkoholické nápoje, takže byl vzhledem k úrovni ovlivnění alkoholem zcela neschopný bezpečně ovládat jakékoli motorové vozidlo. V tom stavu řídil automobil rychlostí zřejmě nepřiměřenou svým momentálním schopnostem, což vedlo k nezvládnutí řízení, vyjetí ze silnice v zatáčce a nárazu do stromu s následky popsanými ve skutkové větě výroku o vině. Pokud vůbec došlo k zásahu poškozeného H. do řízení vozidla, pak tento zásah byl z hlediska příčin nehodového děje zcela nepodstatný. Tato skutečnost je rozhodující rovněž pro posouzení napadeného výroku o náhradě škody.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu/.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. písm. b), odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až 1) tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (eventuálně modifikovaného soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení přípustný jen v případě, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
Námitky obviněného týkající se způsobu dokazování a hodnocení provedených důkazů, zejména svědka P. a znaleckého posudku znalce Ing. Kaplánka, vybočují z rámce oprávnění Nejvyššího soudu v dovolacím řízení přezkoumat, zdali dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují. Za námitky skutkového charakteru je nutno považovat i tvrzení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se v této části dovolání pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, pak je možno říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. řádu) znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia.
Pod citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné ale podřadit obviněným namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a v této části bylo dovolání uplatněno relevantně.
Nejvyšší soud po posouzení námitek však dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné. Nejprve je vhodné v obecné rovině zmínit, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Pro posouzení, zda obviněný spáchal přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 a přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Ze skutkové věty se podává, že obviněný po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo a při nájezdu do pravotočivé zatáčky v důsledku požitého alkoholu a vyšší rychlosti nebyl odpovídajícím způsobem schopen reagovat na situaci, kdy poškozený J. H. sedící na zadním sedadle uprostřed se vyklonil mezi přední sedadla a zasáhl do řízení se snahou vytočit volant vlevo, v důsledku čehož vyjel vlevo mimo vozovku, kde vozidlo narazilo do stromu. Ze závěrů soudu I. stupně, doplněnými o závěry soudu odvolacího, obsaženými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího, plyne, že samotný obviněný se podílel na nehodové události, a to díky vyšší rychlosti a současnému ovlivnění alkoholickými nápoji, kdy v době řízení měl v krvi 1,68 g/kg alkoholu. Tyto dvě okolnosti mu znemožnily adekvátně reagovat a korigovat zásah do řízení. Dle znaleckého posudku znalce Ing. Aleše Kaplánka, Ph. D., zejména v jeho doplnění, natočením volantu a současným brzděním bylo možno udržet vozidlo ve vozovce, byť v jejím levém pruhu. Ohledně zásahu poškozeným do řízení znalec uvádí, že zásah poškozeného nemohl být razantní a pokud by nebyl v takovém stavu, jak bylo zjištěno, byl by schopen bez větších problémů tento zásah korigovat a vozidlo udržet na vozovce. Zásah poškozeného do řízení považuje znalec z hlediska průběhu nehody za nepodstatný. Jak uvedl, osoba natahující se z prostoru zadních sedadel k volantu má k zásahu do řízení daleko nižší silový potenciál než řidič za volantem: „Zásah spolujezdce pana H. do řízení vozidla, jak ho popsal spolujezdec pan P., nelze s jistotou vyloučit, avšak i v souladu s výpovědí pana P. (viděl jeho ruku na volantu a pak tmu, to byl fofr, bylo to rychle) by ho bylo možno nejlépe vysvětlit strachem pana H. provázeným sledováním jízdy, kdy by se nejednalo o příčinu nehody v důsledku svévolného zásahu do ovládání vozidla, nýbrž o snahu o korekci řízení při nezvládnutí jízdy pana M..“ (spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 4 T 15/2012, č. l. 265).
Z uvedeného je zřejmé, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů I. a i II. stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 68/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. května 2013
Předseda senátu :
JUDr. Stanislav Rizman