ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.399.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 399/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2013 dovolání obviněného R. R. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 61 To 211/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 134/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání R. R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 1 T 134/2009, byl obviněný R. R. M. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a podle §250 odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené E. L. W. –N. , zastoupené zmocněncem JUDr. Andreasem Ueltzhofferem, advokátem, se sídlem Praha 1, Klimentská 10, škodu ve výši 65.145,-Eur, což v přepočtu činí 1.856.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal poškozenou E. L. W. –N. se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občansko-právních.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že v době od 12. 3. 2006 do 30. 3. 2006 v P. , ul. P. , v sídle společnosti PetroAzerbaijan Corp, s.r.o., se záměrem neoprávněně získat finanční prostředky, pod nepravdivou záminkou prodeje 25.000 ks akcií společnosti PetroAzerbaijan Corp, s.r.o., který měla zprostředkovat společnost M. S. se sídlem H. K. , C. H. K. , Q. P. P. , F. , vylákal od E. W. –N., občanky Švýcarska, celkovou částku ve výši 65.145,- Eur, které zaslala ve dvou splátkách na jeho účet, vedený u ČSOB, a.s., přičemž do současné doby jí slíbené akcie neposkytnul, když společnost s ručením omezeným nemůže prodávat akcie, a peníze jí doposud nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 1.856.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 61 To 211/2011, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 61 To 211/2011, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu. Uvedl v něm, že byl od počátku stíhán pro skutek spočívající v nabízení akcií české společnosti PetroAzerbaijan Corp, s.r.o., prostřednictvím společnosti M. S. poškozené, od níž měl tímto způsobem vylákat částku 65.145,- Eur. Tvrdí, že jeho námitky, že žádné akcie české společnosti s ručením omezeným nikdy nikomu nenabízel, orgány činné v trestním řízení, kromě původního osvobozujícího rozsudku, nebraly v potaz. Podle jeho názoru zůstala nepovšimnuta „nesmyslnost popisu skutku“. Namítá, že odvolací soud pouze stručně odkázal na možnost, kdy společnost s ručením omezeným může vlastnit akcie a nakládat s nimi. Za podstatný argument dovolání označil obviněný skutečnost, že poškozená E. L. W. –N. uzavřela smlouvu se společností M. S. se sídlem v H. K. , na jejímž základě jí měla tato společnost zprostředkovat nákup akcií. Dovolatel se domnívá, že rozhodným právem pro řešení sporu bylo zřejmě právo Čínské lidové republiky, resp. právo země investice, tedy právo Spojených států amerických. Poškozená neměla a ani nemohla mít důvod k domněnkám, že by se její investice měla týkat akcií české společnosti. Dovolatel zdůraznil, že soudy nevyřešily otázku hmotně právního posouzení vztahu mezi poškozenou, dalšími subjekty a obviněným se zohledněním právní úpravy, která na tyto vztahy dopadala, přitom ji měly vyřešit jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. řádu, a to včetně úpisu akcií a jejich uvedení na veřejný trh s cennými papíry. Podle přesvědčení obviněného musí orgány činné v trestním řízení v případech trestního stíhání souvisejícího s obchodováním s cennými papíry vždy zhodnotit otázku, právem jakého státu a jakými předpisy se řídí práva osoby, která o sobě tvrdí, že jí svědčí z takového vztahu jakýkoli nárok. Namítá dále, že soudy rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo za úplné neznalosti právní úpravy obchodování s cennými papíry v USA, přestože se uvedená investice poškozené měla týkat právě akcií společnosti sídlící v USA. Takový přístup by v konečném důsledku znamenal, že by bylo možné uznat vinnou ze spáchání trestného činu jakoukoli osobu, jejíž úkony by byly v souladu s právem jiné země, avšak české soudy by se právní úpravou jiné země odmítly zabývat. Na podporu svého názoru uvedl, že podobné otázky musí soudy řešit také ve vztahu k českým právním předpisům, neboť k posouzení protiprávnosti jednání v mnoha případech nestačí pouze trestní zákon, jak v případě obviněného uvedl odvolací soud.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 61 To 211/2011, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 1 T 134/2009, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí obsahu dovolání k jeho důvodům uvedla, že ve skutečnosti se obviněný domáhá úprav ve skutkových zjištěních a odlišného hodnocení jednak důkazů již v trestním řízení provedených, jednak provádění důkazů dalších, které na rozdíl od soudů obou instancí považuje za klíčové. Připomíná, že oba soudy se soustředily na otázku, zda zjištěné skutečnosti odůvodňují nepochybně, logicky a přesvědčivě závěr, že obviněný se ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Pochybnosti o vině obviněného nevyvstaly před žádným z nich. Podle nalézacího soudu popsaný skutkový děj koresponduje s výpovědí poškozené a dalších svědků a listinných důkazů. Podle nalézacího soudu obviněný jednal v podvodném úmyslu nepřímém, jenž ale návazně rozhodující odvolací soud vyhodnotil jako úmysl přímý. Vypořádal se také patřičným způsobem s dalšími námitkami obviněného, které jsou znovu uplatňovány v podaném dovolání. Ve shodě s odvolacím soudem státní zástupkyně uvádí, že v daném případě není nezbytné zkoumat právní úpravu obchodování s cennými papíry v USA a podstatnou není ani otázka právního řádu, rozhodného pro řešení sporů vzniklých ze smlouvy uzavřené mezi poškozenou E. W. –N. a společností M. S. se sídlem v H. K. Připomíná, že na území České republiky se uplatňuje pravomoc českých orgánů veřejné moci s působností českých trestních zákonů. Podle zásady teritoriality vyjádřené v §17 odst. 1 trestního zákona se posuzuje trestnost činu podle zákona České republiky, pokud byl spáchán na jejím území. Trestný čin podvodu jako tzv. distanční delikt nemusí být na území České republiky spáchán ve všech svých znacích, přičemž v daném případě je působnost českých trestních zákonů dána jednoznačně zčásti jednáním obviněného a jeho neoprávněným obohacením se částkami zaslanými poškozenou na účet jeho společnosti, vedený u ČSOB, a.s. Z toho státní zástupkyně vyvozuje, že je proto výsostným právem a zároveň povinností České republiky – orgánů činných v trestním řízení takové jednání interpretovat podle českých trestních právních předpisů a české právní normy aplikovat. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1031/2011 a další) uvedla, že jakéhokoliv trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákoník přímo neodkazuje, což platí rovněž pro trestný čin podvodu. Podstatné je, že pachatel v rámci uvedeného obchodněprávního vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva.
Státní zástupkyně konstatuje, že nezbytným předpokladem pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je skutkový stav zjištěný v pravomocně ukončeném řízení vyjádřený zejména v popisu skutku ve výroku rozhodnutí ve věci samé. Připomíná, že s iniciací dovolacího řízení lze s odkazem na uplatněný dovolací důvod počítat pouze v případě, že námitky budou směřovat k nesprávné aplikaci práva hmotného. Obviněný však soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Všechny tyto otázky jsou procesního charakteru. Extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právními závěry soudů, který by mohl výjimečně odůvodnit zásah do skutkového stavu, nebyl zjištěn. Podle státní zástupkyně za jedinou relevantní námitku ve smyslu tohoto dovolacího důvodu by bylo možné cum grano salis považovat nutné zkoumání právní úpravy USA. Z této námitky lze totiž dovozovat představu obviněného o tom, že pokud jednal v souladu s právem jiné země, konkrétně s právní úpravou USA týkající se obchodování s cennými papíry, úpisem akcií a jejich uvedením na veřejný trh s cennými papíry, nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. S ohledem na argumentaci shora se však podle státní zástupkyně jedná o představu lichou. Ohledně dovolacího důvodu podle §265 odst. 1písm. l) tr. řádu, jenž byl uplatněn ve své druhé variantě, tedy s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který měl být naplněn v předcházejícím řízení, státní zástupkyně odkazuje na svoji argumentaci směřující k nedůvodnosti předmětného dovolání uvedenou výše.
Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Vyjádřila souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, a to v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zjevné, že předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci. Na podkladě dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoli hmotně právních. Nejvyšší soud je tak zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (eventuálně modifikovaného soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 499/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení přípustný jen v případě, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
Námitky obviněného týkající se způsobu dokazování a hodnocení provedených důkazů, zejména tvrzení, dle něhož žádné akcie české společnosti s ručením omezeným nikdy nikomu nenabízel, a výtka, dle níž soudy nerozhodly v souladu se zásadou in dubio pro reo, vybočují z oprávnění Nejvyššího soudu v dovolacím řízení přezkoumat, zdali dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňují. Nejvyšší soud rovněž neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé. Pokud jde o námitku obviněného týkající se zásady in dubio pro reo, pak je možno říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. řádu), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné ale podřadit námitku obviněného, dle níž soudy nevyřešily otázku hmotně právního posouzení vztahu mezi poškozenou, dalšími subjekty a obviněným se zohledněním právní úpravy, která na tyto vztahy dopadala, přitom ji měly vyřešit jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. řádu, a to včetně úpisu akcií a jejich uvedení na veřejný trh s cennými papíry. Podle přesvědčení obviněného musí orgány činné v trestním řízení v případech trestního stíhání souvisejícího s obchodováním s cennými papíry vždy zhodnotit otázku, právem jakého státu a jakými předpisy se řídí práva osoby, která o sobě tvrdí, že jí svědčí z takového vztahu jakýkoli nárok.
Nejvyšší soud po posouzení uvedené námitky však dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je vhodné v obecné rovině zmínit, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, přičemž podle §89 odst. 11 tr. zák. značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500. 000,- Kč.
Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podvodu Nejvyšší soud ve shodě se svojí předchozí judikaturou (viz zejména usnesení sp. zn. 5 Tdo 771/2010) připomíná následující: Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. je charakterizovaná především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky. Jak dále vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ke zmíněnému formálnímu znaku, naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Nejvyšší soud uvedené námitce obviněného nepřisvědčil. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen v popisu skutku ve výroku o vině soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z výsledku provedeného dokazování vyplývá, že poškozená dostala od obviněného prostřednictvím údajně najaté zprostředkovatelské firmy M. S. slib podílet se na zisku ze zahraničního podnikání, které měla svými penězi podpořit, ale do její dispozice nebyly dodány fundamentální doklady osvědčující jí příslušná práva v tomto směru – tedy akcie. Nejvyšší soud přisvědčuje odvolacímu soudu v názoru, že není třeba zkoumat právní úpravu obchodování s cennými papíry v USA, když pro posouzení věci plně postačuje použití českého trestního zákona o trestném činu podvodu a trestný čin podvodu je dokonán vylákáním peněz, nikoliv až jejich následným konkrétním použitím, ať už pro svoji vlastní potřebu ve smyslu zpronevěry, nebo pro další podnikání s úmyslem dostát svým závazkům vůči klientům z jiných finančních prostředků na účet došlých: „Pokud tedy obžalovaný vytvořil pro investici poškozené takové podmínky, jako je zprostředkování věci ústní dohodou přes blíže nespecifikovaného kamaráda a firmu s falešnou adresou, jež ihned po činu zmizela ze scény, bez jakýchkoliv záruk, což pak vedlo k objektivní škodě na majetku poškozené po inkasu jejich peněz obžalovaným, což je potvrzováno i následným chováním obžalovaného vůči poškozené (opakované lživé výmluvy a ujišťování, např. výmluvy, že akcie dosud nedostala jen z důvodu reorganizace firmy atd.). … Nakonec omyl poškozené v rozhodující míře nespočíval ani v případné rizikovosti akce, neboť k možnosti posoudit rizikovost či bezpečnost akce vůbec nebyl poškozené dán prostor – ona přes sliby obžalovaným najaté zprostředkovatelské firmy od něho prostě žádné akcie za své peníze nedostala, jinými slovy nedostala se vůbec k žádné investici, jejíž úspěch či neúspěch by mohla následně posuzovat.“ (Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 61 To 211/2011, str. 4). Odvolací soud v předmětném rozhodnutí upozornil dále na skutečnost (odůvodnění usnesení odvolacího soudu str. 5), že obviněný navíc sám připouští, že peníze poškozené nevrátil, aby je pak nemusel vracet taky dalším nespokojencům, čili o jejich možné majetkové újmě vznikající v době zaplacení jejich peněz na účet obviněného mohl mít jasnou představu – a to právě na podkladě více takových případů – a musel s ní být minimálně srozuměn, resp. ji chtěl způsobit, jak se taky potvrdilo objektivně. Jak dodává odvolací soud, společnost M. S. měla charakter jakési virtuální společnosti již při jednání s poškozenou (jen prostřednictvím telefonu a mailu), hned po úspěšném vylákání peněz od poškozené se stala nekontaktní a k naplnění slibů z její strany nikdy nedošlo. Z takto vymezeného skutku vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní i objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku obohatil sebe tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, anebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozím odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ani v první ani v druhé alternativě.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. R. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman