ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1480.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1480/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně R. P. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502, proti žalované VB Leasing CZ, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, identifikační číslo osoby 60751606, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 214/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 11. 2011, č. j. 22 Co 362/2011-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2011, č. j. 10 C 214/2010-44, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí z exekuce, vedené Mgr. Jaromírem Francem, Exekutorský úřad Jičín, pod č. j. 39 Nc 19495/2009 u Okresního soudu v Pardubicích a č. j. 023 EX 2934/09-14, proti povinnému J. P.
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že směnečný závazek manžela žalobkyně (povinného) vznikl již dnem podpisu směnek, tedy 7. 11. 2008 a 29. 9. 2008, tj. za trvání manželství žalobkyně a povinného J. P. a před uzavřením dohody o zúžení společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) a o vypořádání takto zaniklé části SJM dle §149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), uzavřené formou notářského zápisu dne 3. 7. 2009 s vkladem do katastru nemovitostí ke dni 21. 7. 2009, podle které se výlučnou vlastnicí nemovitostí stala žalobkyně. Uzavřel, že závazek směnečného rukojmího, ač je obsahově týž jako závazek hlavního dlužníka, je závazkem samostatným, „vyvěrajícím“ z vlastního právního důvodu a přistupujícím kumulativně k principiálnímu závazku (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR publikované pod Rv I 497/33 v právním informačním systému ASPI a z „Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských“ Prof. JUDr. Františka Vážného /“Vážného sbírka“/). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2085/2006 dospěl k závěru, že dohoda žalobkyně s manželem o vypořádání SJM je vůči žalované právně neúčinná (§150 odst. 2 obč. zák.), protože zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalované; postavení věřitele se však dohodou o vypořádání SJM dlužníka a žalobkyně nemůže zhoršit. Proto se žalobkyně nemůže úspěšně domoci vyloučení nemovitostí původně patřících do SJM z exekuce, vedené žalovanou proti manželu žalobkyně k uspokojení pohledávky, vzniklé za trvání manželství (§267 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, „zda lze pro pohledávku oprávněného v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce postihnout majetek, který je na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ve výlučném vlastnictví bývalého manžela povinného, a to za situace, kdy se jedná o výlučný závazek povinného, který není součástí SJM, přičemž společné jmění manželů zaniklo rozvodem a bylo dohodou vypořádáno ještě před vydáním exekučního příkazu postihujícího tento majetek, a kdo je případně věcně pasivně legitimován v tomto exekučním řízení“. Podle jejího názoru na souzenou věc nedopadají ustanovení §262a o. s. ř. a §42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Předmětné nemovitosti netvoří součást SJM nikoliv „jen proto“, že byl smlouvou zúžen jeho zákonný rozsah, ale proto, že SJM zaniklo rozvodem a bylo již i vypořádáno, a to ještě před vydáním exekučního příkazu. Dovolatelka v té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009. I když si je vědoma dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, nesouhlasí s extenzívním výkladem §150 odst. 2 obč. zák., podle něhož neúčinnost dohody o vypořádání SJM nastává přímo ze zákona, tedy i bez toho, že by se věřitel domáhal soudního určení neúčinnosti takového právního úkonu dlužníka v souladu s §42a obč. zák. Přitom občanský zákoník ani jiný zákon takový přímý účinek nezakotvuje. Pokud by byl výklad odvolacího soudu správný, tak by ovšem v exekučním řízení byla (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3531/2006) pasivně legitimována přímo žalobkyně jako vlastník postižených nemovitostí, nikoliv její manžel. Soudní exekutor tak nemohl její nemovitosti v exekučním řízení vedeném proti bývalému manželovi postihnout. I z tohoto důvodu měly být nemovitosti z exekuce vyloučeny. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Hodnocením všech námitek obsažených v dovolání nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že neúčinnost dohody o vypořádání SJM dle §150 odst. 2 obč. zák. nastává přímo ze zákona (bez toho, že by se věřitel domáhal soudního určení neúčinnosti takového právního úkonu dlužníka v souladu s §42a obč. zák.), a že oprávněná (žalovaná) má právo vymoci svou pohledávku i z majetku, který se na základě dohody o vypořádání SJM stal výlučným vlastnictvím dovolatelky.
V rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, Nejvyšší soud přijal závěr (od nějž nemá důvod se ani v projednávané věci odchýlit), že vlastnické právo je právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí (exekuci) jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí postižené věci (práva či jiné majetkové hodnoty). Povinnost strpět úhradu dluhu ze svého majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu. Přitom též vysvětlil, že aby ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. nebylo obsoletní právní normou, je namístě takový výklad, podle něhož zásah do práv uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího - tedy bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem podle §42a obč. zák. - neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů. Z toho, že neúčinnost – na rozdíl od odporovatelnosti – nastává přímo ze zákona, vyplývá, že ji lze uplatnit námitkou ve sporu (nebo v jiném řízení). Žalobu o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, opírající se o vlastnické právo žalobce k exekucí postižené věci, soud zamítne, jestliže námitka žalovaného je důvodná, popřípadě vyjde-li za řízení jinak najevo, že žalobce vlastnictví získal na základě vůči žalovanému neúčinné dohody o vypořádání společného jmění manželů. Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o vypořádání společného jmění dlužníka jeho manžela nemůže zhoršit.
Ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. představuje vedle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství, ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli – nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil. Protože o takovou dohodu se jedná i v projednávané věci, má věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání SJM právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do SJM a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává žalobkyně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, usnesení ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3435/2011).
Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se užije v případech, kdy smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM již existovala v době vzniku pohledávky a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky její obsah znám (tedy nikoli v projednávaném případě), přičemž v souzené věci bylo také zjištěno, že SJM bylo dohodou ze dne 3. 7. 2009 již vypořádáno.
Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka, že oprávněný, mohl-li by svou pohledávku vymoci z majetku ve výlučném vlastnictví dovolatelky, pak by tak mohl učinit pouze v exekučním řízení vedeném přímo proti ní, neboť její řešení je v řízení o vylučovací žalobě bezpředmětné. K účastenství bývalé manželky povinného v exekučním řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 1561/2012. Poukaz dovolatelky na rozhodnutí z 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3531/2006, je nepřípadný, neboť se jednalo o skutkově i právně odlišnou problematiku (nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech). Aplikace §42 zákona č. 120/2001 Sb. na danou věc je sice nesprávná, jelikož se užije v případě, že po zániku SJM dosud nedošlo k jeho vypořádání dohodou, rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006), na závěrech shora uvedených to však nic nemění. V rozporu se závěry odvolacího soudu není ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009 uveřejněný pod číslem 100/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se zabývá situací, kdy SJM nebylo po rozvodu manželství vypořádáno.
Protože dovolání žalobkyně není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalované, jež by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D., v. r.
předsedkyně senátu