ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1947.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1947/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., ve věci žalobkyně R. P. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Karla IV. 502, proti žalované VB Leasing CZ, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, identifikační číslo osoby 607 51 606, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 214/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 24. ledna 2012, č. j. 23 Co 620/2011 - 158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 13. 9. 2011, č. j. 6 C 214/2010 - 123, kterým Okresní soud v Pardubicích zamítl „návrh na určení, aby z exekuce prodejem nemovitostí, nařízené dle usnesení téhož soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 39 Nc 19382/2009 - 11, ve věci oprávněného VB Leasing CZ, spol. s r.o. proti povinnému J. P., za účasti R. P., kterou provádí exekutor Mgr. Jaromír Franc, Exekutorský úřad Jičín pod sp. zn. 023 EX 2429/09, byly vyloučeny tyto nemovitosti: dům č. p. .. na st. p. č., st. p. č., st. p. č., p. č., p. č. a p. č., to vše v k.ú. a obci Dolní Roveň, zapsané na LV č. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice“, a jímž dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že exekuce proti (bývalému) manželovi žalobkyně byla nařízena podle rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D. dne 15. 7. 2009 pod sp. zn. 20303/09, pravomocného dne 1. 8. 2009, že závazek povinného vznikl za trvání manželství žalobkyně a J. P. (což mezi účastníky bylo nesporné) na základě směnky vystavené dne 12. 6. 2009, kterou avaloval, že dne 3. 7. 2009 manželé uzavřeli formou notářského zápisu dohodu o zúžení společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) a smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu, na základě níž se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí mj. shora uvedených nemovitostí v k.ú. Dolní Roveň (a v níž manželé prohlásili, že žádný z nich nepožaduje finanční ani jiné vyrovnání a prohlásili společné jmění manželů ohledně tam uvedeného majetku a závazků za vypořádané), že manželství žalobkyně a povinného J. P., uzavřené dne 19. 3. 1994, bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 10. 2009, č. j. 27 C 185/2009 - 19, a že dne 10. 5. 2010 pod č. j. 023 EX 2429/09 - 11 vydal jmenovaný soudní exekutor exekuční příkaz, jímž proti povinnému nařídil provedení exekuce prodejem označených nemovitostí.
Při právním posouzení věci krajský soud odkázal na §42 exekučního řádu a vyložil, že jeho odstavec 2 vychází z předpokladu, že v době vzniku závazku povinného a jeho manželky SJM existovalo a že teprve následně došlo ke změně jeho zákonného rozsahu, takže v takovém případě se k dohodě upravující rozsah společného jmění nepřihlíží a exekuci lze vést i na majetek původně náležející do SJM. Došlo-li posléze po vzniku pohledávky k jakýmkoliv změnám v rozsahu SJM, nemohou se dotknout postavení věřitele a jeho práva na vymožení pohledávky z majetku, který tu byl v době vzniku pohledávky, jak to vyplývá z §150 odst. 2 obč. zák., podle nějž práva věřitelů nesmí být dohodou manželů o vypořádání SJM dotčena (a rovněž i z ustanovení §143a odst. 4 obč. zák.). Uzavřel, že vzhledem k časové posloupnosti a úpravě §42 odst. 2 exekučního řádu je vyloučen úspěch manžela povinného na vyloučení věci z exekuce žalobou podle §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť toto ustanovení je aplikovatelné pouze na případy, kdy již v době vzniku pohledávky existovala smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM nebo smlouva o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství. Poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2610/2009 považoval odvolací soud za nepřípadný, neboť se týká jiné situace, stejně jako její názor na nedostatek pasivní legitimace v exekučním řízení, neboť jeho účastnicí je na základě ustanovení §36 odst. 2 ex. řádu, a proti ní nelze vést samostatné exekuční řízení bez toho, že by vůči ní byl vydán jakýkoliv exekuční titul.
Výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za zásadní po právní stránce považuje posouzení, „zda lze pro pohledávku oprávněného v rámci exekuce postihnout majetek, který je na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ve výlučném vlastnictví bývalého manžela povinného, a to za situace, kdy se jedná o výlučný závazek povinného, který není součástí SJM, přičemž společné jmění manželů zaniklo rozvodem a bylo dohodou vypořádáno ještě před vydáním exekučního příkazu postihujícího tento majetek, a kdo je případně věcně pasivně legitimován v tomto exekučním řízení“. Dovolatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že soudy obou stupňů nerespektovaly dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2610/2009, sp. zn. 20 Cdo 2465/2009, sp. zn. 20 Cdo 5143/2009 a sp. zn. 20 Cdo 238/2003) a že na danou věc nesprávně aplikovaly (§262a o. s. ř.), resp. §42 exekučního řádu; podle jejího názoru je znění těchto ustanovení zcela jednoznačné, nelze je vykládat jinak a libovolně rozšiřovat okruh případů, na které by mělo dopadnout. Nesouhlasí s názorem, že neúčinnost dohody o vypořádání SJM nastává v případě naplnění předpokladů podle §150 odst. 2 obč. zák. přímo ze zákona bez nutnosti domáhat se jejího vyslovení soudem; takovýto výklad dle dovolatelky není správný a nemá ani oporu v zákoně. Je přesvědčena o tom, že i kdyby byl správný závěr soudů o tom, že oprávněný má právo vymoci svou pohledávku i z majetku, který se na základě dohody o vypořádání SJM stal jejím výlučným vlastnictvím, nebylo potvrzení rozsudku soudu prvního stupně namístě. V exekučním řízení by totiž v takovém případě byla pasivně věcně legitimována přímo dovolatelka, jakožto vlastník postižených nemovitostí, a nikoli její bývalý manžel (viz zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3531/2006). Předmětné nemovitosti nacházející se v jejím výlučném vlastnictví byly tedy exekucí postiženy v rozporu se zákonem, jelikož nebyla splněna zákonná podmínka pro vydání exekučního příkazu podle §66 odst. 2 exekučního řádu, tj. že k provedení exekuce prodejem nemovitosti povinného může exekutor přistoupit, jen jestliže bude listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloženo, že nemovitosti jsou ve vlastnictví povinného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II, bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na vyloučení věci z exekuce, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí - tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek - je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatelka argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesla, avšak hodnocením všech námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Žalobkyně předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neúčinnost dohody o vypořádání SJM nastává v případě naplnění předpokladů podle §150 odst. 2 obč. zák. ze zákona, bez nutnosti domáhat se jejího vyslovení soudem a že oprávněný má právo vymoci svou pohledávku i z majetku, který se na základě dohody o vypořádání SJM stal jejím výlučným vlastnictvím.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích vysvětlil, že vlastnické právo (třetí osoby, popř. manžela povinného) je - typickým - právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí (exekuci) jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí postižené věci (práva či jiné majetkové hodnoty). Právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svého majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2008, pod číslem 72, v němž vyslovil závěr, že „věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka“, a že „aby ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. nebylo obsoletní právní normou, je namístě takový výklad, podle něhož zásah do práv uvedených osob (věřitelů) má za následek bez dalšího (tedy bez nutnosti domáhat se vyslovení právní neúčinnosti soudem podle §42a obč. zák.) neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů, přičemž z toho, že neúčinnost - na rozdíl od odporovatelnosti - nastává přímo ze zákona, vyplývá, že ji lze uplatnit námitkou ve sporu (nebo v jiném řízení); žalobu o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, opírající se o vlastnické právo žalobce k exekucí postižené věci, soud zamítne, jestliže námitka žalovaného je důvodná, popřípadě vyjde-li za řízení jinak najevo, že žalobce vlastnictví získal na základě vůči žalovanému neúčinné dohody o vypořádání společného jmění manželů“.]. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci.
Podle §150 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném od 1. 8. 1998, práva věřitelů nesmí být dohodou (o vypořádání SJM) dotčena. Uvedené ustanovení představuje - vedle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu SJM a smluv o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství - ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání SJM zasáhnout. Dohoda o vypořádání SJM se ve smyslu §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové dohody - by se z majetku dlužníka uspokojil. Právě o takovou dohodu se jedná v souzené věci, neboť ze SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela byl vyveden předmětný nemovitý majetek (jenž byl postižen exekucí).
Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má proto právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela nemůže zhoršit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, či usnesení ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3435/2011).
K námitce dovolatelky, že závazek jejího bývalého manžela, jehož uspokojení se oprávněný (žalovaný) v exekuci domáhá, vznikl výlučně povinnému a že tento závazek není součástí SJM, je třeba jen uvést, že §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. na danou věc nedopadá, a to jednak proto, že toto ustanovení je aplikovatelné pouze na případy, kdy již v době vzniku pohledávky existovala smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, a dále proto, že v řízení bylo zjištěno, že SJM již bylo vypořádáno dohodou ze dne 3. 7. 2009 sepsanou formou notářského zápisu.
Pokud pak dovolatelka namítá, že i kdyby měl oprávněný právo vymoci svou pohledávku z majetku náležejícího do jejího výlučného vlastnictví, mohl by tak učinit pouze v exekučním řízení vedeném přímo proti ní, nikoli v řízení vedeném proti povinnému (bývalému manželovi), pak ani tato námitka není způsobilá přípustnost dovolání v dané věci založit, neboť její řešení je v řízení o vylučovací žalobě (tj. v řízení odlišném od řízení exekučního) bezpředmětné. K účastenství (bývalé) manželky povinného v exekučním řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 1561/2012. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3531/2006 je nepřípadný, neboť se jednalo o skutkově i právně jinou problematiku (nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech); stejně tak to platí i ohledně dovolatelkou citovaných rozhodnutí ve věcech sp. zn. 20 Cdo 2610/2009, sp. zn. 20 Cdo 2465/2009, sp. zn. 20 Cdo 5143/2009 a sp. zn. 20 Cdo 238/2003). Aplikace §42 exekučního řádu na danou věc je sice nesprávná, jelikož to se použije jen v případě, že po zániku SJM dosud nedošlo k jeho vypořádání dohodou, rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006), na závěrech shora uvedených to však nic nemění.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně na jejich náhradu nemá právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu