ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2158.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2158/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné CETELEM ČR, a.s. , se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 5/3208, identifikační číslo osoby 250 85 689, zastoupené Mgr. Michaelou Fuchsovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti povinné D. Š. , zastoupené JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Obchodní 41, pro 28.767,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u soudního exekutora Mgr. Marka Jenerála, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 012 EX 1648/09, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. srpna 2012, č. j. 26 Co 24/2012 - 102, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 11. 4. 2011, č. j. 012 EX 1648/09 - 69, jímž soudní exekutor JUDr. Ivo Dědek, Exekutorský úřad Zlín (na jehož místo byl dnem 1. ledna 2013 ministrem spravedlnosti JUDr. Pavlem Blažkem, Ph.D., jmenován soudním exekutorem uvolněného Exekutorského úřadu v obvodu Okresního soudu ve Zlíně Mgr. Marek Jenerál) udělil vydražiteli AAA Realitní fond, a.s., příklep na označených nemovitostech za nejvyšší podání 2.000.000,- Kč, k jehož zaplacení stanovil vydražiteli lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto usnesení s tím, že na toto nejvyšší podání se započítává jistota v částce 450.000,- Kč. S námitkami povinné, jimiž zpochybnila existenci a částečnou materiální vykonatelnost exekučního titulu (rozhodčího nálezu), dále namítala vady rozhodčího řízení, neplatnost rozhodčí doložky, poukazovala na to, že exekuce je prováděna srážkami z jejích příjmů, a nesouhlasila s výší nákladů exekuce určených soudním exekutorem v příkazu k úhradě těchto nákladů, se odvolací soud vypořádal závěrem, že tyto námitky nejsou okolnostmi, které mohou být ve smyslu §336k odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §69 exekučního řádu důvodem pro změnu usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Dále uvedl, že měla-li povinná za to, že jsou dány důvody pro zastavení exekuce, bylo na ní, aby takový návrh podala, což neučinila. Jen pro úplnost (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 2936/2006, a ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 1252/2011) dodal, že i kdyby povinná před vydáním usnesení o udělení příklepu podala návrh na zastavení exekuce, nebránila by tato okolnost udělení příklepu bez dalšího; podání návrhu na zastavení exekuce by bylo překážkou vydražení nemovitostí pouze „za existence pravděpodobnosti, že soud návrhu vyhoví“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolacímu soudu vytýká, že usnesení soudního exekutora potvrdil v situaci, kdy vymáhaná pohledávka byla vymožena a kdy byl dán důvod pro její zastavení, a dále nesouhlasí s jeho závěrem, že „udělení příklepu by bez dalšího nebránilo, ani kdyby podala návrh na zastavení exekuce“. Má za to, že soudní exekutor „má mít přehled o tom“, kolik finančních prostředků již vymohl, a v případě, že pohledávka byla uspokojena či k plnému vymožení zbývá jen část, měl „sám navrhnout zastavení exekuce, příp. na tuto možnost upozornit“, že „měl šetřit její majetkovou sféru tak, aby nebyla zbavena vlastnictví nemovitostí, když toto nebylo s ohledem na předchozí způsob vymáhání nutné“, neboť k uspokojení pohledávky oprávněné by došlo i tímto způsobem. Podle dovolatelky by „výkon práva“ neměl být v rozporu s dobrými mravy, zejména v situaci, kdy poté, co obdržela oznámení ČSSZ o provádění srážek z důchodu, byla přesvědčena o tom, že exekuce bude ukončena tímto způsobem. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 a s §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné.
Dovolatelka žádné otázky, jež by měly činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila, a ani hodnocením námitek v něm obsažených k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Podle §336k odst. 3 věty první o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona.
V posuzované věci povinná v odvolacím řízení - jak z obsahu spisu vyplývá - nenamítala, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona, nýbrž zpochybnila existenci a materiální vykonatelnost exekučního titulu (rozhodčího nálezu), namítala vady rozhodčího řízení, neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky), poukazovala na to, že exekuce je prováděna srážkami z jejích příjmů, a nesouhlasila s výší nákladů exekuce určených soudním exekutorem v příkazu k úhradě těchto nákladů.
Porušením zákona při nařízení dražebního jednání je podle soudní praxe i literatury (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2528 s.) zejména vydání dražební vyhlášky před právní mocí usnesení o ceně, nedodržení 30-ti denní lhůty k nařízení dražebního jednání (§336d odst. 2 o. s. ř.), nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce, případně to, že dražební vyhláška neobsahovala všechny výroky předepsané zákonem, nebo obsahovala výroky, které byly v rozporu se zákonem nebo faktickým stavem, což mohlo vést k tomu, že odvolatel neuplatnil do zahájení dražebního jednání svá práva (srov. též Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s. 2004, 552 s.).
Při provedení dražby byl porušen zákon např. tím, že soud neumožnil dražit všem oprávněným dražitelům, jestliže neudělil příklep dražiteli, jehož předkupní právo bylo prokázáno a který učinil stejné nejvyšší podání jako vydražitel, jestliže soud prvního stupně neumožnil přítomným při dražbě podat námitky proti příklepu, jestliže soud neodročil dražební jednání, ačkoli tak učinit měl, neboť nebyly splněny podmínky k provedení dražby apod. (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v Nejvyšší soud ze dne 20. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 2936/2006, a z odborné literatury dále Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Praha: Linde, 2004, s. 552).
Jeden z důvodů porušení zákona při provedení dražby může - jak ze shora uvedeného vyplývá - spočívat v tom, že soud (soudní exekutor) neodročil dražební jednání, ačkoliv povinný doložil , že zaplatil celou pohledávku a její příslušenství, a zároveň podal návrh na zastavení exekuce, jestliže by mohlo dojít na základě tohoto návrhu k zastavení exekuce (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2529). V usnesení ze dne 20. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 273/2007, uveřejněném pod číslem 72/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud dále k závěru, že soudní exekutor porušil zákon při provedení dražby, jestliže v dražebním jednání udělil k nemovitosti příklep, ačkoliv pohledávka, její příslušenství a částka odpovídající odůvodněným nákladům exekuce již byly na základě jiných exekučních příkazů vymoženy.
O žádnou z uvedených situací se v daném případě nejedná, jelikož povinná - jak bylo zjištěno - před nařízením dražebního jednání ani po něm a ani v odvolacím řízení netvrdila, že podala návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., tedy proto, že zaplatila celou pohledávku a její příslušenství, včetně nákladů exekuce, a ani v odvolacím řízení nenamítala porušení zákona soudním exekutorem při provedení dražby z důvodu, že pohledávka, její příslušenství a částka odpovídající odůvodněným nákladům exekuce již byly na základě jiných exekučních příkazů vymoženy. Namítá-li tedy až v dovolání, že soudní exekutor pohledávku zcela vymohl, jde v tomto řízení o novou skutečnost, k níž dovolací soud přihlédnout nemohl, jelikož se ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. jedná o tzv. nepřípustnou novotu. Její tvrzení, že pohledávka byla vymožena v podstatné části, nemá s ohledem na citované judikatorní závěry žádný význam.
Přípustnost dovolání v dané věci není způsobilá založit ani dovolatelčina námitka, že k uspokojení pohledávky oprávněné by došlo i jiným způsobem provádění exekuce (srážkami z jejích příjmů), neboť tato námitka, byť ji uplatnila již v odvolacím řízení, není ve smyslu §336k odst. 3 věty první o. s. ř. důvodem, pro nějž odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jak krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. Taktéž je tomu i pokud povinná vyslovila názor, že soudní exekutor „měl šetřit její majetkovou sféru tak, aby nebyla zbavena vlastnictví nemovitostí“, což „s ohledem na předchozí způsob vymáhání pohledávky nebylo nutné“, čímž naznačuje, že exekuci prodejem jejích nemovitostí nepovažuje za vhodnou. K tomu je možno dále jen pro úplnost uvést, že při exekuci podle exekučního řádu je to výhradně soudní exekutor, který je zákonem oprávněn k tomu, aby určil způsob provedení exekuce v příkazu k provedení exekuce podle §47 a násl. tohoto zákona. Při respektování §47 odst. 3 exekučního řádu, podle kterého proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek, lze dosáhnout přezkumu postupu exekutora z hlediska přiměřenosti způsobu provedení exekuce jen návrhem na zastavení exekuce (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 454/2006).
Námitka výkonu práv v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) nemá v exekučním řízení - obecně - uplatnění, a to nejen v podobě obrany osoby, proti níž se exekuce vede (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 67, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2080/2004), ale i ve vztahu k procesním jednáním takové osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 20 Cdo 2366/2006, a usnesení ze dne 20. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 273/2007, uveřejněné pod číslem 72/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, a dovolání povinné proti němu podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v témže znění není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu