ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3642.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3642/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 000 01 350, proti povinným 1) J. F., 2) E. F. , zastoupené JUDr. Lubomírem Bejdlem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, a 3) A. S. (dříve J. F.) , pro 32.981,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 52 Nc 6612/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2012, č. j. 9 Co 759/2011 - 87, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným usnesením potvrdil k odvolání povinné usnesení ze dne 1. 7. 2011, č. j. 52 Nc 6612/2008 - 62, jímž Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl její návrh „na částečné zastavení exekuce prodejem nemovitosti“ [nařízené usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 52 Nc 6612/2008 - 11, podle pravomocného a vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 11. 12. 2006, č. j. 7 C 188/2006 - 103, jímž byla vymáhaná platební povinnost žalovaným (povinným) uložena s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných plnit] a kterým rozhodl, že o nákladech „řízení o zastavení“ rozhodne soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce. K námitkám povinné, která stejně jako v podání ze dne 30. 3. 2011 (jež soud prvního stupně posoudil jako návrh na částečné zastavení exekuce, pokud je prováděna prodejem jejího bytu) nesouhlasila s exekucí prodejem nemovitosti, žádala, aby soud zjistil příjmy prvního povinného a zajistil, aby i on platil na vymáhanou pohledávku, a dále uvedla, že jejím jediným příjmem je invalidní důchod a že soudní exekutor „porušil“ splátkový kalendář, odvolací soud konstatoval, že na základě exekučního titulu je možné vymáhat celý dluh po povinných jako solidárně zavázaných dlužnících tehdy, jestliže je ve výroku rozsudku vysloveno, že žalovaní jsou povinni dluh zaplatit s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost druhého, případně ostatních (viz rozhodnutí publikované pod číslem 56/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak je tomu i v dané věci a je tedy na soudním exekutorovi, aby zvolil co nejefektivnější způsob, jakým bude dluh uspokojen. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že bylo-li v řízení zjištěno, že dlužnou částku se nepodařilo vymoci přiměřenějšími způsoby exekuce proti povinným na základě vydaných exekučních příkazů (srážkami z důchodu prvního povinného bylo sraženo jen 915,- Kč, z jeho mzdy ničeho a majetek třetího povinného nebyl dohledán), a povinná uhradila ve splátkách jen 9.500,- Kč, je namístě vydání exekučního příkazu na prodej bytu povinné; soudní exekutor, který tento způsob provedení exekuce zvolil, tak nejednal v rozporu se zákonem (srov. §47 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání (viz její podání ze dne 22. 6. 2012 nazvané jako „Odvolání k Nejvyššímu soudu“), doplněné podáním ze dne 16. 7. 2012 a podáním ze dne 26. 9. 2012 učiněným prostřednictvím soudem jí ustanoveného zástupce. Namítá, že způsob provádění exekuce „zvolený soudním exekutorem“ považuje za nespravedlivý, směřující jen ke značnému ztížení její již nyní neúnosné sociální situace. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že vymáhaná pohledávka je ve zřejmém nepoměru s hodnotou postižené bytové jednotky, že na jistině byla již zaplacena částka přes 10.000,- Kč a že „přehlédl její zájem dluh v pravidelných splátkách splácet“. Má rovněž za to, že soudy obou stupňů věc posuzovaly pouze striktně formalisticky bez přihlédnutí k její tíživé osobní, majetkové a sociální situaci, z čehož dovozuje naplnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 a s §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních majících zásadní význam (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy [vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka - kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ (ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních] jen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132).
Dovolatelka žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila a ani na základě námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru nelze dospět.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2004, pod č. 38, v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 352/2005, v usnesení ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1281/2004, a v usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 4341/2010, i s odkazem na starší judikaturu - usnesení Krajského soudu v Praze, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod číslem 41/1968, a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí“, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/1981) judikoval, že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle §264 odst. 1 o. s. ř. pouze jedním, v zákoně výslovně uvedeným, z více kritérií vhodnosti (srov. pojem „zejména“) navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu způsobem nevhodným a současně - po slyšení oprávněného - jeho nařízení způsobem vhodným); soud totiž musí zvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím (z literatury viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2199). Pro exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. se uvedená zásada neprojeví již při nařízení exekuce soudem, jak je tomu u výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, ale teprve při vydávání exekučního příkazu soudním exekutorem.
V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 77/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl dále vysloven a odůvodněn závěr, že vydá-li soudní exekutor více exekučních příkazů, je způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce návrh na částečné zastavení exekuce dle §268 odst. 4, druhá část věty, o. s. ř., případně na odklad exekuce dle §266 odst. 2 o. s. ř.
Jak plyne ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, je v tomto řízení vymáhána částka 111.587,- Kč, na niž bylo jinými způsoby exekuce podle exekutorem vydaných exekučních příkazů proti povinným vymoženo pouze 915,- Kč, a povinná sama dobrovolně uhradila ve splátkách k rukám exekutora jen částku 9.500,- Kč, přičemž však neplnila řádně ani podle tří splátkových kalendářů exekutorem postupně vyhotovených. V daném případě, kdy exekuce byla nařízena již v lednu 2008 a kdy jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, tedy provedení exekuce prodejem nemovitosti povinné podle vydaného exekučního příkazu není zřejmě nevhodné ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím.
Odvolací soud proto postupoval v souladu se zákonem i soudní praxí, jestliže usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 4, druhá část věty, o. s. ř. (je-li prováděna na základě exekučního příkazu prodejem nemovitosti povinné) potvrdil. Oponentura proti němu tedy není způsobilá přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat za zásadně významné.
Pokud dovolatelka poukazuje na svoji tíživou sociální situaci, nejedná se v daném případě o okolnost, která by zakládala důvod pro částečné zastavení exekuce prodejem její nemovitosti; tato okolnost může být při splnění zákonem stanovených podmínek pouze důvodem k odkladu provedení exekuce podle §266 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jen pro úplnost zbývá dodat, že nesprávné poučení odvolacího soudu v napadeném usnesení, že dovolání je přípustné, jeho přípustnost nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2013
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu