ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2360.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2360/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. B. , se sídlem v Č., S. 581, zastoupené Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 50/148, proti žalovanému Z. V. , bytem v Č., S. 580, zastoupenému JUDr. Kateřinou Malmstedt, Ph.D., advokátkou se sídlem v Černošicích, Ostružinová 1794, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 264/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2011, č. j. 26 Co 442/2010-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. června 2010, č. j. 15 C 264/2009-121, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemku parc. č. 5748/2, nacházejícím se v katastrálním území a obci Č. (dále jen ,,předmětný pozemek“), je žalobkyně. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č. j. 26 Co 442/2010-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila, že k předmětnému pozemku, který je v katastru nemovitostí evidován jako vlastnictví žalovaného, nabyla vlastnické právo vydržením. Namítá, že řízení bylo zatíženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle jejího názoru nebylo prokázáno, že výzva k doplnění údajů pro zápis do evidence nemovitostí ze dne 5. prosince 1988, zaslaná její matce Střediskem geodesie Praha – západ, na základě které nalézací soudy dovodily, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří, byla doručena i jí samotné. Vytýká nalézacím soudům, že neprovedly důkaz výslechem svědka, bratra žalovaného, který by mohl prokázat, že její právní předchůdci s ohledem na rozdělení pozemků účastníků byli v dobré víře. Žalobkyně v dovolání poukázala na to, že pozemky v rozsahu oplocení právní předchůdci účastníků užívali od roku 1928 a od té doby nebyl rozsah užívání nikým zpochybněn. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ztráta dobré víry u její matky znamenala ztrátu její dobré víry o tom, že sporný pozemek je v jejím vlastnictví. Poukázala přitom na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, který má být ,,ingerencí do práva žalobkyně“ porušen.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. ledna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka spatřuje – jak lze dovodit z obsahu dovolání – zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení : 1) zda dobrá víra v oprávněnost držby pozemku ve spoluvlastnictví zaniká u všech spoluvlastníků i v případě, kdy tato dobrá víra zřejmě zanikla pouze u jednoho spoluvlastníka, 2) zda lze u nemovitosti, která je předmětem oprávněné držby osoby odlišné od vlastníka nemovitosti, hovořit o spoluvlastnictví takové držby a z této skutečnosti dovozovat účinky právních úkonů vůči všem spoluvlastníků držby či společným držitelům.
Posouzení těchto otázek nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozsudku již proto, že na jejich řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť kritika rozhodnutí odvolacího soudu je podle obsahu dovolání především nepřípustnost kritikou skutkových zjištění nalézacích soudů. Dovolatelka sice dospívá k odlišnému právnímu posouzení věci, ale výhradně ve spojení s odlišnými skutkovými zjištěními oproti nalézacím soudům.
Nalézací soudy vyšly v předmětné věci ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 5747 a parc. č. 5748/1, zatímco žalovaný je vlastníkem pozemků parc. č. 5748/2 o výměře 68 m², parc. č. 5749 a parc. 5750 v katastrálním území Č. V polovině 70. let 20. století bylo zjištěno, že při technickohospodářském mapování byla zaměřena část parcela, která byla uživatelsky sloučena do pozemku označeného jako parc. č. 5748, avšak vlastnicky nebyla doložena. Proto byly v mapě evidence nemovitostí obnoveny hranice podle pozemkového katastru a parc. č. 5748 byla rozdělena na parc. č. 5748/1 a parcelu č. 5748/2 (předmětný pozemek), která byla zapsána na příslušném listu vlastnictví jako vlastnictví žalovaného. Tímto způsobem byly uvedené parcely evidovány až do roku 1989, kdy byla výměra parc. č. 5748/1 zvětšena o výměru předmětného pozemku bez doložení nabývacího titulu a tato chyba v údajích katastru byly katastrální úřadem opravena v roce 2009.
Soudy dále vzaly za prokázáno, že žalobkyně si nechala v roce 1982 vypracovat znalecký posudek při vytyčování vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. 54747 a 5748 na straně jedné a pozemky parc. č. 5743 a 5744 na straně druhé. Součástí tohoto znaleckého posudku byl i geometrický plán a výkres, ve kterých byly vyznačeny i hranice pozemku parc. č. 5748/2. Protože pozemek parc. č. 5748/2 byl zapsán jako pozemek vlastnicky náležející žalovanému, vyzvalo Středisko geodézie Praha západ v podání ze dne 5. prosince 1988 žalobkyni a její matku Z. P. k doložení podkladů, z nichž by bylo možno učinit závěr, že pozemek parc. č. 5748/2 náležel – v té době – žalobkyni a její matce jako podílovým spoluvlastnicím, když byl v evidenci nemovitostí veden jako parcela vlastnicky náležející žalovanému.
Soudy pak uzavřely, že pokud se žalobkyni uvedená žádost dostala do dispozice, tak její obsah nutně musel vyvolat pochybnost o vlastnickém právu k parc. č. 5748/2, jejíž umístění v terénu bylo žalobkyni známo z obsahu znaleckého posudku, resp. geometrického plánu a výkresu, které byly jeho součástí, neboť žalobkyně tak byla informována, že jako vlastník tohoto pozemku je v evidenci nemovitostí veden žalovaný. Na základě toto pak dospěly k závěru, že tím došlo k pozbytí dobré víry jakožto předpokladu pro možné vydržení vlastnického práva k uvedenému pozemku.
Veškerá kritika závěrů odvolacího soudu je podle obsahu dovolání spojena s východiskem, že žalobkyni nebyla žádost střediska geodézie doručována a žalobkyně se s touto listinou ani neseznámila. Z toho potom dovolatelka dovozuje, že nemohlo dojít ke ztrátě dobré víry vedoucí k možnému vydržení na její straně jenom proto, že na základě údajů v této žádosti došlo k pozbytí dobré víry matky žalobkyně a že tedy ztráta dobré víry u právní předchůdkyně žalobkyně je současně ztrátou dobré víry i u žalobkyně samotné.
Jak již dovolací soud uvedl výše, toto východisko je však spojeno s nepřípustnou kritikou pro věc stěžejního skutkového zjištění.
Nalézací soud vyšly ze zjištění – aniž by byl dovolací soud oprávněn v režimu dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost – že výzva střediska geodézie byla adresována jak žalobkyni, tak i její matce, které v době této žádosti byly spoluvlastnicemi nemovitostí, a dostala se dispozice žalobkyně. Touto výzvou byla žalobkyně upozorněna na nutnost doložení potřebných podkladů ve vztahu k tehdejší evidenci nemovitostí.
Jestliže s tímto zásadním skutkovým zjištěním vyjadřuje dovolatelka nesouhlas a od odlišného – jí prezentovaného zjištění, že tato žádost střediska geodézie jí nebyla adresována a doručena – odvíjí veškerou svou právní argumentaci, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní závěry odvolacího soudu podstatná.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že otázky, v nichž dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku, by předpokládaly, že odvolací soud by dovozoval pozbytí dobré víry na straně žalobkyně výhradně ze skutečnosti, že zanikla dobrá víra již u matky žalobkyně jakožto podílové spoluvlastnice nemovitostí. Tímto způsobem však nalézací soudy nepostupovaly, neboť pozbytí dobré víry žalobkyně spojily výhradně s okolností, že žádost střediska geodézie se do dispozice žalobkyně dostala. Otázky „zásadního právního významu“ týkající se výkladu dopadu institutu podílového spoluvlastnictví do poměrů držby a možného vydržení vlastnického práva tak pro rozhodnutí nalézacích soudů nebyly významné a jejich rozhodnutí na nich nejsou založena.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani tvrzené vady řízení obsahově vystihující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť tímto dovolacím důvodem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly (nebylo podáno vyjádření k dovolání).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu