ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2655.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2655/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. E. B. , bytem v Č. L., J. 1827, zastoupené JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, proti žalovanému K. B., bytem v Č. L., L. 1942, zastoupenému JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 C 48/2008, v řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. ledna 2011, č. j. 36 Co 430/2010-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jarmily Holovčákové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 38 C 48/2008-44, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem budově č. p. 1942 postavené na pozemku parc. č. 3669 a k pozemkům parc. č. 3669 a 3670, vše v k. ú. Č. L. (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.000 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. ledna 2011, č. j. 36 Co 430/2010-67, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. ve věci samé potvrdil, ve výroku IV. změnil tak, že účastníkům řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, a navrhuje, aby dovolací soud „vydal rozhodnutí, jímž bude napadený výrok ad I. rozsudkem Krajského soudu v Ústí n/Labem-pobočka Liberec ze dne 31. 1. 2011, 36 Co 430/2010-67 ve spojení s rozsudkem Okr. Soudu v České Lípě ze dne 30. 11. 2009, čj. 38 C 48/2008-44 zrušen a věc aby byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí“.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. ledna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“).
V daném případě dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, jejíž řešení by odstraňovalo nejednotnost soudů v jejich judikatuře nebo přinášelo nové úsudky dovolacího soudu stran dosud neposuzované právní otázky či jiného posouzení již vyřešené právní otázky, a zakládalo tak přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Případná existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Námitky dovolatele směřují proti závěru odvolacího soudu, že nebylo prokázáno uzavření dohody o vypořádání majetku ze zaniklého společného jmění účastníků, na jejímž základě měl dovolatel zaplatit žalobkyni částku 500.000 Kč, určenou na vypořádání společných nemovitostí. Podle přesvědčení dovolatele měl soud dospět k závěru, že účastníci řízení po rozvodu manželství uzavřeli dohodu o vypořádání majetku, a částka 500.000 Kč, kterou na jejím základě vyplatil dovolatel žalobkyni, měla sloužit k vypořádání společných nemovitostí, nikoli věcí movitých, a proto mu tato částka měla být započtena na vypořádání podílu ze zrušeného podílového spoluvlastnictví. Jde tedy pouze o výhrady vůči skutkovým zjištěním nalézacích soudů. Tím, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Takovýmto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1 bodu 5, §4 odst. 1 a odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 částku 10.000 Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 10.300 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu