ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3505.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3505/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobkyně J. B. , bytem v Ř., M. 204, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, s adresou pro doručování: Mělník, Náměstí Karla IV. 144, proti žalované S. V. , bytem v M. B., J. 1124, zastoupené JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 66, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 605/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2011, č. j. 32 Co 503/2010-173, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiří Stránského, advokáta se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2):
Okresní soud v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. července 2010, č. j. 12 C 605/2009-120, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemkové parcely č. 658/38 (zahrada) o výměře 783 m2 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M., na listu vlastnictví pro obec a katastrální území (dále již „k. ú.“) Ř. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. března 2011, č.j. 32 Co 503/2010-173, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem na určení, že žalobkyně je vlastnicí jedné poloviny pozemkové parcely č. 658/38 (zahrada) o výměře 783 m2 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště M., na listu vlastnictví č. 293 pro obec a k. ú. Ř., a ve zbývající části, kterou bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí jedné poloviny pozemkové parcely č. 658/38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) dovolání, které však není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (obě rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti, stejně jako níže citovaná rozhodnutí, k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud při meritorním rozhodování a na podkladě své skutkové verze případu pak polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, případně poukazuje na procesní vady, jež podle jejího názoru zatěžují odvolací (prvoinstanční) řízení. Tím ovšem dovolatelka nepřípustně v dovolání uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., k nimž ovšem při posuzování přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet, jak je explicitně uvedeno v odst. 3 téhož paragrafu.
Jestliže při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet k procesním vadám řízení ani ke správnosti či úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, pak přípustnost tohoto dovolání by byla založena jen při naplnění již shora vyložených podmínek. Právní institut držby coby originárního nabytí vlastnického práva je však v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně řešen a ani otázka nepoměru plochy pozemku, jenž se stal (v rozsahu vyjádřeného spoluvlastnického podílu) předmětem vydržení, není v judikatuře žádnou novotou. Ze zjištěného skutkového stavu, z nějž vycházel při rozhodování odvolací soud, nelze ani dovodit, že by se jeho právním posouzením odvolací soud ocitl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, případně, že by bylo nezbytné řešit novou právní otázku, na kterou judikatura dosud nereagovala.
Podle §134 odst. 1, 2 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák., viz též §132a odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel. Oprávněným je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ("Soubor") pod č. C 1304, svazek 18). K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku 9. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy roč. 2000, č. 7, podle kterého „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku.“ Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní.
V běžném životě dochází často k tomu, že hranice pozemků, vymezené hranicí užívání, se neshodují s hranicemi parcel, tedy takových pozemků, které jsou evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly [§1 odst. 1 písm. a), §3 písm. a), b), §4 a §27 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb.; pozemek, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné.]. K nesouladu dochází i tak, že držitel, který koupil pozemek, se omylem chopí na základě kupní smlouvy i části (příp. i celého) sousedního pozemku, který ve skutečnosti nekoupil, v omylu, že jde o část jeho pozemku. V tomto případě je tu domnělý (putativní) titul, o který se držba opírá, a to kupní smlouva, zakládající vlastnictví ke skutečně koupenému pozemku. K tomu, aby bylo možno držbu považovat za oprávněnou, je ještě třeba posoudit, zda omyl držitele, který vedl k uchopení držby, byl omluvitelný.
Judikatura Nejvyššího soudu, vycházející z presumpce dobré víry držitele, připouští oprávněnou držbu v případě, že držitel se chopí i (části) sousedního pozemku, který ve skutečnosti nekoupil; jedním z hledisek pro posouzení oprávněnosti držby je i porovnání výměru koupeného a omylem drženého pozemku. Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50% výměry skutečně koupeného pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor č. C 3670). Ve prospěch dobré víry držitele pozemku svědčí i to, že nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, Soubor č. C 6050), pozemek byl připlocen k pozemku právních předchůdců držitele, přičemž přístup na něj byl možný jen z nemovitosti držitele (podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, Soubor č. C 2733). Významná je i skutečnost, že skutečný vlastník pozemku po celou dobu držby nedal najevo svůj nesouhlas a nebránil své vlastnické právo; to nasvědčuje závěru, že ani on nepředpokládal, že soused drží část jeho pozemku. Jsou-li dány uvedené skutečnosti, pak lze dobrou víru držitele vyloučit jen v případě, že jsou tu okolnosti, ze kterých vyplývá, že držitel věděl nebo musel vědět, že drží cizí pozemek (jeho část). Naopak dobrou víru držitele nevylučuje, že si nenechal nabytý pozemek odborně vymezit (např. geometrem) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací se při posuzování těchto otázek nijak od shora připomenuté judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Přitom sama skutečnost, že dovolatelka s těmito závěry odvolacího soudu nesouhlasí, při uplatnění dalších námitek, k nimž ovšem dovolací soud – s ohledem na dikci §237 odst. 3 o. s. ř. – při posuzování přípustnosti tohoto dovolání přihlížet nemohl přihlížet, nemohla přípustnost dovolání přivodit.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky, směřující proti té části meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl v uvedeném rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Ve zbytku pak dovolání dovolatelky, směřující proti té části meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl v uvedeném rozsahu změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá, nezbylo, než je ve smyslu §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnout pro subjektivní nepřípustnost. K podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolatelka se však nemůže dovolávat do posledně zmíněné části výroku rozhodnutí, kterou byla v tomto rozsahu proti ní podaná určovací žaloba zamítnuta. Jinými slovy řečeno, dovolatelka není subjektivně oprávněna k podání dovolání proti té části výroku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba zamítá.
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [§5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 1.113,- Kč). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.413,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu