ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3529.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3529/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně TOP – Šohaj s. r. o. , se sídlem v Břeclavi, Sady 28. října 15, IČO: 49436619, zastoupené JUDr. Františkem Šáchou, advokátem se sídlem v Kunovicích, V Grni 1636, proti žalované České republice jednající prostřednictvím Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 813/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2012, č. j. 38 Co 167/2011-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 6 413,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Ivany Syrůčkové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. února 2011, č. j. 5 C 813/2007-156, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. 416 a na něm se nacházejícího objektu pro individuální rekreaci č. e. 780, to vše v katastrálním území a obci T. L. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze 17. května 2012, č. j. 38 Co 167/2011-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – III. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že její právní předchůdce, TOP Břeclav spol. s r.o., nabyl předmětné nemovitosti i přesto, že nedošlo k záznamu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Právní předchůdce žalobkyně, TOP Břeclav spol. s r.o., pak předmětné nemovitosti vložil jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu žalobkyně. Liknavým postupem katastrálního úřadu však nedošlo ke vkladu vlastnického práva žalobkyně.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je nedůvodné. Upozorňuje na to, že dovolatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí nalézacích soudů jsou správná a dovolatelka pouze zpochybňuje správnost postupu orgánu státní správy.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. května 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Jeho součástí není nic, z čeho by dovolací soud mohl usuzovat na zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na zjištění a závěru, že obchodní společnost TOP Břeclav, spol. s r. o. na základě prohlášení o vkladu ze dne 15. července 1993 vložila předmětné nemovitosti do obchodního majetku žalobkyně, jež se však jejich vlastnicí nikdy nestala, neboť nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně.
S tímto pro věc určujícím zjištěním dovolatelka nepolemizuje a naopak potvrzuje, že ke vkladu vlastnického práva v její prospěch nedošlo. V dovolání pouze vytýká příslušným katastrálním orgánům chyby v jejich činnosti, v důsledku kterých podle jejího přesvědčení nebyl vklad vlastnického práva v její prospěch proveden.
Otázku nečinnosti správního orgánu, resp. vad v jeho postupu či rozhodnutí nelze řešit v řízení o určení vlastnického práva na základě určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. K tomu zůstávají v obecné rovině účastníku správního řízení otevřeny právní prostředky, které mu poskytuje správní řád, občanský soudní řád v rámci tzv. správního soudnictví či postupu podle §244 a násl. nebo zákon č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud na základě smlouvy o převodu nemovitosti nedošlo dosud ke vkladu vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí, nemůže se nabyvatel vůči převodci úspěšně domáhat, aby bylo určeno, že vlastníkem převáděné nemovitosti je nabyvatel (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1876/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1856). Zde vyslovené závěry jsou co do základu použitelné i v souzené věci, kde na základě prohlášení o vkladu nemovitosti do základního jmění obchodní společnosti nedošlo k vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5 000,- Kč [odměna určená podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“)].
Odměna za zastupování je vyčíslena podle §5 písm. b) vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 uvedené vyhlášky), přičemž žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobkyně) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5 300,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 1 113,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaných tak činí 6 413,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 6 413,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. února 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu