ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3765.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3765/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. D. , a b) J. D. , oběma bytem v K., zastoupených JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, Karola Sliwky 129/12, proti žalovaným 1) M. S. , bytem v K., zastoupenému JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 14, 2) T. S. , bytem v K., a 3) Mgr. P. S. , bytem shodně s žalovaným 2), o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 204/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2011, č. j. 71 Co 4/2011-316, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.267,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Cholasty, advokáta se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 14.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. září 2010, č. j. 7 C 204/2007-279, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 25. ledna 2011, č. j. 7 C 204/2007-297, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vydání rozsudku, kterým by byla žalovaným uložena povinnost „zdržet se obtěžování žalobců na p. č. 684 a p. č. 682…k. ú. O. p. zápachem z kompostiště na p. č. 681…k. ú. O. p. a návrh žalobců, že žalovaní jsou povinni označení kompostiště přemístit“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že žalovaní provozují kompostéry na předmětných pozemcích „způsobem zcela obvyklým pro ukládání obvyklého rostlinného odpadu ze zahrady a že nic nenasvědčuje tomu, že tyto kompostéry jsou zdrojem zápachu, který by byl pro žalobce ve zvýšené míře obtěžujícím.“
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem v meritu věci potvrdil podle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze v nákladovém výroku; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a uzavřel, že soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav správně právně posoudil. Uvedl, že „Pokud se žalobci výslovně domáhají toho, aby se žalovaní zdrželi obtěžování zápachem, jiné obtěžování včetně zdravotních rizik nenamítali a na výzvu soudu výslovně uvedli, že setrvávají na svém původním žalobním petitu, nemůže být žaloba žalobou důvodnou.“ Odvolací soud se sice neztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobci se nedomáhali opatření k odvrácení hrozící škody ve smyslu §417 odst. 2 obč. zák. „za situace, že skutkově v podané žalobě tvrdili zdravotní rizika či ohrožení zdraví.“ Současně ale uzavřel, že „Přes výše uvedené by však takovéto žalobě vyhovět nešlo pro formulaci petitu.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, z jehož obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že v něm uplatňují všechny zákonem předvídané dovolací důvody, přičemž mají za to, že „Napadené rozhodnutí odv. soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož věc je novým fenoménem a to po stránce technické [roz. „Z hlediska technického jde o moderní plastové stavebnicové konstrukce (kompostéry) sloužící k bakteriálnímu rozkladu odpadu a jeho přeměně na přírodní hnojivo“ ] i právnické (roz. „Z hlediska právnického jsou novým fenoménem, jelikož jsou brány jako mobilní, tudíž zcela mimo dohled St. úřadu“ ). Na základě podrobné dovolací argumentace navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný 1) a původně žalovaná 2) v písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich advokáta) navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.
V průběhu dovolacího řízení, dne 23. března 2012, zemřela původně žalovaná 2) W. S.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. května 2013, č. j. 22 Cdo 3765/2011-372, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované 2) s žalovanými uvedenými v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší soud věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čk. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobců proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli žalobci právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze úspěšně uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej §237 odst. 3 o. s. ř.).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatelé konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008; všechna zde označené rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání prozásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Žalobci v dovolání ve vztahu k potvrzujícímu výroku ovšem neformulují žádnou právní otázku, na jejímž řešení by spočívalo napadené rozhodnutí a která by z něj činila rozhodnutí zásadního právního významu. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu totiž primárně spočívá v řešení otázky, zda zjištěný skutkový stav představuje takové imisní obtěžování žalobců zápachem „z kompostiště na p. č. 681 v k. ú. O. p.“ , aby žalovaným byly uloženy již shora (v žalobním petitu) navrhované povinnosti, tj. zdržet se popsaného imisního obtěžování žalobců na označených pozemcích a dále „označené kompostiště přemístit.“
Podle §127 odst. 1 věta první obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv.
Ve vztahu k charakteru ustanovení §127 odst. 1 větě první obč. zák. platí, že uvedené zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7480). Poněvadž právně kvalifikační závěr, k němuž odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí z hlediska neaplikovatelnosti §127 odst. 1 obč. zák., není (za skutkových poměrů této věci) založen na shora uvedené úvaze, jež by byla zjevně nepřiměřená, nemůže pouhý nesouhlas žalobců s takovou úvahou, resp. právním posouzením věci přípustnost nenárokového dovolání založit.
S ohledem na předmět tohoto řízení, jenž tvoří skutková tvrzení žalobců s formulovaným žalobním petitem, proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo v řešení „nového fenoménu plastových kompostérů“, nýbrž v posouzení, zda v řízení zjištěné skutečnosti jsou či nikoliv podřaditelné pod §127 odst. 1 obč. zák., případně pod §417 odst. 2 obč. zák., když poslední aplikační množnost podle závěru odvolacího soudu byla (z povahy věci) vyloučena již v důsledku formulace žalobního petitu. Neboť zjištěný skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, zjevně nezakládal žádný prostor pro úvahu o relevanci žaloby na odvrácení hrozící škody ve smyslu §417 odst. 2 obč. zák., nebylo možno ani v tomto směru přípustnost dovolání dovodit. Nejvyšší soud přitom připomíná, že k procesním okolnostem v této věci ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet nemohl.
Dovolání žalobců proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, když dovolání žalobců bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému 1), který byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, došlo, a to s účinností od 7. května 2013 (kdy byl tento nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/1993 Sb., v částce 52), ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné s účinností od 7. května 2013 při rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť její použití ve smyslu §151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze považovat to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde (prozatím) neexistuje žádný jiný právní předpis, jímž by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a dále, že soudy jsou ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy podle §137 odst. 2 o. s. ř. druhem nákladů řízení je i odměna za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jejich oprávněné stanoveného zvláštními právními předpisy.
V tomto případě (s přihlédnutím k tomu, že v době, kdy advokát žalované strany učinil úkon právní služby spočívající v sepisu vyjádření k dovolání, byla jím zastoupena i původně žalovaná 2/) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání žalobců) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 3, §9 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2.400,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve výši 567,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.267,- Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.267,- Kč jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho advokáta, který žalovaného 1) (i žalovanou 2/ do její smrti) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Neboť žalovaným 2) a 3) v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, je výrok III. tohoto usnesení odůvodněn §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu