ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.810.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 810/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobkyně B. Č. , bytem ve D. K. n. L., N. 920, zastoupené JUDr. Helenou Humlovou, advokátkou se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, J. Hory 33, proti žalovanému R. Č. , bytem ve D. K. n. L., Ž. 6, zastoupenému Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, M. Malého 186, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 180/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 26 Co 237/2010-265, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 26. března 2010, č. j. 30 C 180/2007-233, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. května 2010, č. j. 30 C 180/2007-240, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že mimo jiné žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví „dům v katastrálním území Ž. M. a obci Dvůr Králové nad Labem“ (výrok I). Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 26 Co 237/2010-265, rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou části výroku III. o lhůtě k plnění, potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním; uvedl, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel považuje za otázku, která zakládá zásadní význam rozsudku odvolacího soudu, aplikaci §5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů; jde mu o to, zda a za jakých podmínek lze vypořádat dům ve společném jmění manželů jeho rozdělením na jednotky. Ve skutečnosti však nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, které ostatně vychází z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, a ze dne 18. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007; není pochyb – a z toho vyšel i odvolací soud - o tom, že (jak dovolatel tvrdí) i v řízení o vypořádání společného jmění manželů může soud podle §5 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů dům náležející do zaniklého společného jmění rozdělit na bytové jednotky i v případě, že jeden z manželů s takovým rozdělením nesouhlasí. Je však třeba dodat, že podle uvedené judikatury soud přistoupí k takovému rozdělení v zásadě jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní, a nehrozí tak následný spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. spory týkající se užívání jednotek a společných částí. To, zda o takový případ jde, je již věcí konkrétního posouzení věci a skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení. Tuto otázku hodnotí soud v nalézacím řízení na základě provedeného dokazování, přičemž – v souladu se zásadou přímosti – bere do úvahy i způsob, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti, a k jeho chování při výpovědi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005). Přihlédnout lze i k postupu účastníků v řízení, který může nasvědčovat jejich schopnosti dohodnout se o sporných věcech.
V dané věci soud prvního stupně dospěl k závěru o nemožnosti rozdělení domu rovněž na základě zjištění, že „účastníci koncem roku 2004 z důvodů nepřekonatelných neshod ukončili manželské soužití a jejich manželství zaniklo rozvodem… nebyli ani schopni se dohodnout o vypořádání majetkových vztahů… neschopnost komunikace a snahy nalézt řešení se odráží v průběhu celého řízení…přičemž v případě rozdělení domu na bytové jednotky by museli společně užívat společné části domu (chodba, zádveří) a příslušenství (garáž, sklep, zahradní terasa).“ Odvolací soud dále zdůraznil, že k závěru o nemožnosti rozdělení domu na bytové jednotky nevede jen pouhý nesouhlas žalobkyně, ale „dlouhodobé konfliktní vztahy účastníků, pro které nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby nejen setrvávala se žalovaným ve spoluvlastnickém vztahu ohledně společných částí domu a zahrady, ale zejména žila trvale v jednom domě s ním, s jeho partnerkou a s jejími dětmi“. Právní závěr o nemožnosti dělení domu na jednotky tak vychází ze zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud v řízení, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vázán. Při polemice s tímto skutkovým zjištěním dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 založit nelze.
Také námitka žalovaného, že cena nemovitostí, ze které odvolací soud při vypořádání vycházel, neodpovídá jejich tržní hodnotě, směřuje proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu (k tomu srovnej přiměřeně závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011, publikované na internetových stránkách www.nsoud . cz).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu