ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.836.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 836/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. M. , bytem v K., T. 976, b) L. M. , bytem v K., U. B. 824, c) L. S., bytem v T. n. L., H. 341, d) B. T., bytem v H. S., D. 619/2, a e) L. L., bytem v L. 10, zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalovanému P. Š., bytem v K., P. V. 23, zastoupenému JUDr. Jiřím Davidíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Jezírkách 1545/16, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 28/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2010, č. j. 19 Co 615/2009-183, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2010, č. j. 19 Co 615/2009-183, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. srpna 2009, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jiřího Davidíka, advokáta se sídlem v Praze 4, V Jezírkách 1545/16.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. srpna 2009, č. j. 6 C 28/2008-131, určil, že B. M., zemřelý, vlastnil v okamžiku své smrti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů spolu s manželkou L. M., zemřelou, stavbu hospodářské budovy – stodoly, postavenou na pozemku parc. č. st. 41 a pozemek parc. č. st. 41 v katastrálním území P. V. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že nemovitosti byly původně součástí zemědělské usedlosti, ke které vedle pozemků patřily i domy čp. 18, čp. 20 a stodola. V roce 1861 prodali původní vlastníci zemědělské usedlosti její část, a to dům čp. 20 společně se zahrádkou č. 66 o výměře 16 čtverečních sáhů manželům J. Součástí smlouvy bylo i ujednání o břemenu průjezdu - právu prodávajících v době sklizně a žní jezdit přes dvorek patřící k domu čp. 20 do „jejich stodoly“. Od manželů J. získala nemovitosti v roce 1951 A. H., poté její syn K. H. a následně žalovaný, který je v katastru nemovitostí veden jako jejich vlastník. Druhou část zemědělské usedlosti, a to dům čp. 18 se stavebním pozemkem parc. č. 44 získal V. K., po něm manželé N. a následně prarodiče a rodiče žalobců a naposledy původní žalobce a) J. M., který během řízení zemřel. Změny ve vlastnictví podle smlouvy z 28. 2. 1861 byly do pozemkových knih zaznamenány V. K. až v roce 1887, který pro účel zápisu potvrdil, že manželé J. koupili v roce 1861 domek čp. 20 (stav. parc. 41) se zahrádkou č. parc. 60/1. Pozemek parc. č. 41 byl v mapách původně zakreslen včetně prostoru domku čp. 20, dvorku a stodoly. Po novém mapování od roku 1977 je parcela č. 41 omezena jen na pozemek pod bývalou stodolou a na část mezi obvodovou zdí stodoly a hranicí stavebních pozemků parc. č. 41 a 44. Rodiče žalobců zakoupili dům čp. 18 se stavebním pozemkem parc. č. 44 dne 29. 6. 1950. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní vlastníci zemědělské usedlosti neměli v úmyslu při uzavírání smlouvy z 28. 2. 1861 stodolu s pozemkem prodat. Užívali ji nadále jako vlastní a ve stejném rozsahu ji užívali i všichni jejich právní nástupci, kteří tak jako oni byli v dobré víře, že sporný pozemek se stodolou patří k usedlosti čp. 18. Dobrá víra všech právních nástupců se odvíjela od úmyslu původních vlastníků celé zemědělské usedlosti prodat v roce 1861 pouze dům čp. 20 se zahradou a stodolu si ponechat. Jestliže se rodiče žalobců ujali držby nemovitostí v roce 1950, pak své vlastnické právo vydrželi po uplynutí desetileté vydržecí doby, a ke dni úmrtí B. M. v roce 1987 měli stodolu i pozemek v bezpodílovém spoluvlastnictví. Otázku spoluvlastnictví posoudil podle §116 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. srpna 2010, č. j. 19 Co 615/2009-18, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva ke stavebnímu pozemku parc. č. 41 v k. ú. P. V. zamítl, žalobu ohledně stavby hospodářské budovy – stodoly potvrdil (bod I. výroku), a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (bod II. výroku).
Odvolací soud se nejprve vypořádal s vadou, kterou soud prvního stupně zatížil řízení, a která spočívala v porušení zásady volného hodnocení důkazů. K prokázání dobré víry a držby sporných nemovitostí doplnil dokazování výslechem svědků, což soud prvního stupně neprovedl a svá skutková zjištění činil pouze z obsahu výpovědí těchto svědků v jiném řízení. K samotnému právnímu posouzení věci uvedl, že žádná smlouva týkající se domu čp. 18 či čp. 20 po roce 1861 neobsahovala údaje o stodole nacházející se na stavebním pozemku parc. č. 41. O její existenci svědčí pouze část smlouvy z roku 1861, kde si prodávající do své stodoly vymínili právo průjezdu přes pozemek parc. č. 41. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo úmyslem ani vůlí původních majitelů celé zemědělské usedlosti stodolu v roce 1861 prodat. Svoji vůli projevili a následně realizovali tak, že si ponechali v držbě pouze stodolu v domnění, že tím jim zůstane zachováno i právo vlastnické, ač pozemek, na kterém stála, prodali novému vlastníku. Tak byla vůle přejímána i dalšími nástupci původních vlastníků. Nesouhlasil pouze se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické právo vydrželi až rodiče žalobců za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., ale nerušená a nepřetržitá držba začala již v roce 1908, kdy stodolu k zemědělské činnosti užívali prarodiče žalobců, než ji v roce 1950 odevzdali postupní smlouvou L. a B. M. Na překážku tomu nemohla být ani neznalost tehdy platné zásady zakotvené v obecném zákoníku občanském z roku 1811 superficies solo cedit, podle níž stavba nebyla samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku. Odlišný právní závěr ohledně doby vydržení vlastnického práva ke stodole právními předchůdci žalobců neměl ale v konečném důsledku vliv na oprávněnost žalobního nároku a závěru, že k nabytí vlastnického práva ke stodole vydržením došlo již u jejich právních předchůdců. Odlišně od soudu prvního stupně však posoudil otázku vydržení sporného pozemku parc. č. st. 41. Pozemek byl převeden na právní předchůdce žalovaného již smlouvou z roku 1861, označení pozemku ve smlouvě, včetně uvedení jeho správné výměry, vylučuje omyl účastníků smlouvy o jeho převodu. Od roku 1887 byl pozemek parc. č. st. 41 veden na jiného vlastníka než vlastníka sousedního pozemku parc. č. st. 44. „Poctivé držbě“ pozemku právními předchůdci žalobců bránila skutečnost, že pozemek vždy existoval samostatně, jeho zakreslení v mapách bylo zřetelné, nebyly sporné hranice se sousedním pozemkem žalobců parc. č. 44, vždy se převáděl celý spolu s domem č. p. 20, nebyla zjištěna žádná snaha o jeho rozdělení a jeho výměra odpovídala až do roku 1976 téměř 60 % výměry sousedního pozemku parc. č. 44. Jako předmět všech smluv uzavřených postupně od roku 1861 byl navíc vždy jasně a zřetelně označen. Právní předchůdci žalobců proto nemohli vlastnictví k němu vydržet.
Proti rozhodnutí odvolacího podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve spojení s odst. 3. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vůlí účastníků smlouvy z 28. 2. 1861 byl i prodej stavebního pozemku parc. č. st. 41. Skutečnost, že je pozemek uveden v písemném vyhotovení smlouvy lze vysvětlit pouze omylem jednajících ve vymezení předmětu prodeje. Dovodil-li odvolací soud, že předmětem převodu nebyla stodola postavená na tomto pozemku, pak předmětem převodu nemohl být ani pozemek pod stodolou. Uvedli, že v době uzavírání smlouvy platila zásada superficies solo cedit, která se dlouhodobě uplatňovala v západní části tehdejšího Rakousko – Uherska (Předlitavsko) a pro obyvatele tohoto území bylo nemyslitelné, aby převáděly stavby bez pozemků a naopak. Právní předchůdci žalobců pozemek užívali jako vlastní a vlastnické právo k němu nabyli vydržením i s ohledem na výsledky technicko-hospodářského mapování.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěrem odvolacího soudu, dovolání považuje za bezdůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. srpna 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání.
Dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou by bylo možné odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. V části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, však dovolatelům žádná újma způsobena nebyla, neboť v této části bylo vyhověno jejich žalobě na určení vlastnického práva ke stavbě stodoly. Potud je dán důvod pro odmítnutí dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř., neboť v této části není dovolání žalobců subjektivně přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 4309/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
V části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. st. 41 v katastrálním území P. V., je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud po zjištění, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (přesto, že žalobci výslovně uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu napadají i z důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., obsahem jejich dovolání není polemika ze skutkovými zjištěními odvolacího soudu, ale pouze s jeho závěry právními) a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V dané věci bylo předmětem řízení vlastnické právo právního předchůdce žalobců B. M., který se měl držby sporného pozemku ujmout společně se svou manželkou L. M. na základě postupní smlouvy ze dne 29. 6. 1950. Obsahem této smlouvy však nebyl převod vlastnického práva k pozemku parc. č. st. 41, ale převod vlastnického práva k domu č. p. 18 a pozemku parc. č. st. 44. Při určení vlastnického práva B. M. proto nelze vyjít z toho, zda jeho předchůdci sami již pozemek vydrželi. V takovém případě by bylo nutno domáhat se určení, že předchůdci B. M. (prarodiče původních žalobců) byli ke dni smrti vlastníky pozemku, a poté provést dodatečné vypořádání pozůstalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3130). Proto se dovolací soud otázkou vydržení vlastnictví předchůdci B. M. nezabýval.
Jak bylo uvedeno výše, měl se dle žalobních tvrzení B. M. ujmout držby sporného pozemku na základě postupní smlouvy ze dne 29. 6. 1950. Vydržet vlastnické právo k pozemku proto mohl jen na základě ustanovení §116 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. (dále jen „občanský zákoník z roku 1950“). Vlastnické právo k věci nemovité mohlo být vydrženo při desetileté oprávněné držbě, při které musel být držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§145 občanského zákoníku z roku 1950). Pokud vydržení počalo plynout před 1. 1. 1951, kdy občanský zákoník z roku 1950 nabyl účinnosti, skončil běh vydržecí doby uplynutím původní lhůty, nejpozději však 31. 12. 1960 (§566 občanského zákoníku z roku 1950).
Podmínkou vydržení tedy byla existence dobré víry. Svými námitkami dovolatelé zpochybňují právní závěr soudu odvolacího o oprávněnosti držby B. M. a jeho manželky, tedy existenci jejich dobré víry, že jim sporný pozemek patří.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610).
Soud odvolací závěr o nedostatku objektivně dané dobré víry řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže na nedostatek dobré víry poukázal vzhledem k neoznačení sporného pozemku v postupní smlouvě ze dne 29. 6. 1950, ke stavu zakreslení pozemku v katastrálních mapách, k neexistenci sporu o hranicích mezi vlastníky pozemků parc. č. st. 41 a st. 44 a k výměře sporného pozemku. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že dobrou víru B. M. o vlastnictví pozemku nemohlo založit ani zjištění o výsledcích technicko-hospodářského mapování provedeného v letech 1964 až 1977 vypovídajících pouze o faktické držbě nemovitostí. Navíc jestliže měl B. M. nabýt dobrou víru o vlastnictví sporného pozemku až na základě měření prováděného v letech 1964 až 1977, musela by být otázka vydržení vlastnického práva posuzována podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 4. 1964. Občanský zákoník však ve svém původním znění nabytí práva vydržením vůbec neupravoval, a ani jeho novela č. 131/1982 Sb., účinná od 1. 4. 1983, možnost vydržet vlastnické právo k pozemkům nepřipouštěla. Toto omezení odstranila až novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., tedy zákonný předpis přijatý po smrti B. M.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud nemohl přihlédnout k elektronickému podání žalobců a) až c) ze dne 20. 3. 2013, neboť žalobci toto podání, obsahující oznámení o „vystoupení z řízení“, nedoplnili ve lhůtě tří dnů předložením jeho originálu ani písemným podáním shodného znění (§42 odst. 3 o. s. ř.), přičemž podání nebylo opatřeno zaručenými elektronickými podpisy žalobců, ale osoby označené jako V. M., která není účastníkem řízení před dovolacím soudem (§42 odst. 5 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jejichž dovolání bylo v části odmítnuto a v části zamítnuto, jsou povinni nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení spojené s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 ve spojení s §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., 10.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto rozsudkem uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. dubna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu