ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4309.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4309/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R. H., zastoupeného advokátem, proti žalované A. N., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 190/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č. j. 16 Co 304/2007-733, ve znění opravného usnesení ze dne 7. května 2008, č. j. 16 Co 304/2007-738, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Původní žalobkyně M. K. se vůči žalované, svojí sestře, žalobou podanou 8. 12. 1993 domáhala, aby soud zrušil jejich podílové spoluvlastnictví „ke zbořeništi se stavební parcelou o výměře 227 m2 a k zahradě o výměře 140 m2“, níže podrobně specifikovaným, a přikázal jí je do výlučného vlastnictví, s tím, že sestře uhradí polovinu jejich ceny zjištěné znalcem. Ačkoliv nemovitosti obě účastnice zdědily po svém otci, nakládala s nimi žalovaná jako se svým majetkem a nebrala ohled na spoluvlastnické právo žalobkyně. Ta nemovitosti hodlala užívat se svým synem R. H., který se stal jejím procesním nástupcem ve sporu poté, co mu svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech 27. 5. 1998 prodala.
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2007, č. j. 23 C 190/2006-645, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „podílové spoluvlastnictví žalobce R. H. a žalované A. N. k parcele č. 493 – zastavěná plocha a nádvoří a k parcele č. 484/6 – zahrada v obci P., k. ú. M., se zrušuje a uvedené nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „žalobce je povinen vyplatit žalované na její spoluvlastnický podíl částku 376.397,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z údajů příslušného katastru nemovitostí zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, každý s podílem jedné ideální poloviny. V době podání žaloby se na pozemcích nacházel domek a garáž, které byly v průběhu řízení na základě rozhodnutí příslušného stavebního úřadu odstraněny, neboť šlo o stavby nepovolené. Účastníci řízení se o způsobu hospodaření s nemovitostmi ani na způsobu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nedohodli. Soud postupující podle §142 občanského zákoníku („ObčZ“) shledal, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné; tento závěr opřel o zjištění znalců Ing. V. U. a Ing. J. A. Protože zájem o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví měli oba účastníci, soud zkoumal jednak účelnost využití nemovitostí účastníky, jednak jejich schopnost vyplatit vypořádací podíl. Uzavřel, že nemovitosti účelněji využije žalobce, který je vlastníkem sousedních parcel a přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví odpovídá jeho stavebním záměrům v daném prostoru. Vedle toho doložil svoji solventnost výpisem ze svého účtu u peněžního ústavu. Žalovaná naopak neuvedla, jak by nemovitosti využila a soud nepřesvědčila, že disponuje potřebným vypořádacím obnosem. Pro výši vypořádacího podílu soud vyšel ze znaleckého posudku znalkyně Ing. J. O., která určila obvyklou hodnotu nemovitostí částkou 920.700,- Kč. Dále vzal ve smyslu §139 ObčZ v úvahu částku, představující náklady vynaložené na hospodaření se společnou věcí, kterou v podrobném členění (odvoz odpadu, bagrování kontaminované zeminy, demolice, aj.) žalobce požadoval odečíst od znalkyní stanovené hodnoty nemovitostí. Soud žalobci vyhověl v rozsahu poloviny prokazatelně vynaložených nákladů, tedy ve výši 83.953,- Kč; dospěl k částce vypořádacího podílu ve výši 376.397,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č. j. 16 Co 304/2007-733, ve znění opravného usnesení ze dne
7. května 2008, č. j. 16 Co 304/2007-738, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o věci samé I/ a II/ mění ve výroku II/ jen tak, že částka, kterou je žalobce povinen zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu, činí 390.820,- Kč, jinak se v těchto výrocích potvrzuje“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazování o dodatek znaleckého posudku ohledně zjištění aktuální ceny nemovitostí shledal skutková zjištění pro rozhodnutí dostatečnými. Se soudem prvního stupně se ztotožnil ohledně postupu ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ a s jeho závěrem, že v dané věci přichází v úvahu zrušení podílového spoluvlastnictví dotčených nemovitostí a jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalobce za přiměřenou náhradu. Při stanovení této náhrady, resp. vypořádacího podílu vyšel z výše zmíněného dodatku znaleckého posudku znalkyně Ing. J. O. Takto zjistil, že aktuální obvyklá cena předmětných nemovitostí činí 950.400,- Kč. Oprávněnost odpočtu částky, představované nároky uplatněnými žalobcem jako polovina nákladů vynaložených na společnou věc při hospodaření s ní ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ, posoudil z hlediska rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99; uzavřel, že šlo o náklady, které nutno považovat za vklad do společné věci. Zjistil, že polovina žalobcem takto vynaložených nákladů činí 83.953,- Kč. Konstatoval však, že k jejich vynaložení mohl žalobce přistoupit pouze za předpokladu, že o tom bylo rozhodnuto v souladu s §139 odst. 2 ObčZ, tedy se souhlasem žalované. Pokud tomu tak nebylo, vyplynula povinnost žalované podílet se na vynaložených nákladech z titulu bezdůvodného obohacení. Tato povinnost jí vznikla až při zániku podílového spoluvlastnictví, takže se nedostala do prodlení se zaplacením této částky; požadavek žalobce na úhradu úroků z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 ObčZ odvolací soud neshledal důvodným. Uzavřel, že částka vypořádacího podílu činí 390.820,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, „tedy, že rozsudku odvolacího soudu předcházející řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Tyto vady rámcově specifikuje tak, že soud „neúplně zjistil skutkový stav mj. proto, že neprovedl všechny důkazy, tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a rozhodnutí soudů obou instancí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. V podrobnostech pak předně namítá, že soud dospěl k nesprávným závěrům při řešení otázky možnosti reálného rozdělení předmětných nemovitostí, když nevzal dostatečně v úvahu závěry znalce Ing. U., který se vyjádřil k možnosti reálného rozdělení nemovitostí za situace, kdy na dotčených pozemcích ještě stál dům
a garáž. Přihlédl k názoru znalce Ing. A. jehož znalecký posudek byl vypracován na základě objednávky žalobce. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že nelze aplikovat primární způsob vypořádání spoluvlastnictví, tj. reálné rozdělení nemovitostí
a přistoupil k řešení, jímž je přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu. Dovolatelka dále analyzuje okolnosti, za nichž došlo k odstranění domu a garáže na uvedených pozemcích; poukazuje na rozhodnutí příslušného stavebně-správního orgánu a na ně navazující rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 38 Ca 445/2001 ohledně vykonatelnosti rozhodnutí zmíněného správního orgánu. K tomu uvádí, že jednáním žalovaného, který „učinil kroky k demolici předmětné stavby s tím, že při ní došlo ke ztrátě věcí z majetku žalované
a jejího manžela“ a bez ohledu na „trestněprávní aspekty uvedeného jednání“, došlo k reálné změně hodnot majetku v podílovém spoluvlastnictví, což mělo mít zásadní význam pro rozhodnutí soudu. V této souvislosti připomíná, že soud zamítl usnesením z 1.3.2004 její návrh na přerušení řízení, v němž poukazovala na shora zmíněnou věc řešenou Městským soudem v Praze, která by mohla mít pro rozhodnutí soudu v dané věci význam, přičemž „v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela absentuje jakákoliv informace o stavu předmětného řízení“. Dovolatelka dále namítá, že skutečnost, že žalobce vlastní sousedící pozemky ještě neznamená, že by nemovitosti sama rovněž nemohla účelně využít. Připomíná, že nemovitosti dosud využívala, když v domku měl její manžel trvalé bydliště, do nemovitostí trvale investovala a garáž užíval její syn; nemovitosti užívali její předci od roku 1863. Není správný ani závěr soudu ohledně její finanční situace; k tomu připomíná zmínku svého syna ohledně vlastnictví rekreačního objektu a bytu. K nákladům vynaloženým žalobcem na hospodaření se společnou věcí dovolatelka na základě podrobně rozvedených argumentů uzavírá, že žalobce nerespektoval povinnosti plynoucí z §139 ObčZ; neshledává proto jakýkoliv právní důvod, aby se finančně na úhradě takových nákladů podílela. Žalobce tyto nároky vznesl účelově, přičemž jím realizovanými „kroky“ došlo ke vzniku škody na majetku žalované, jejího manžela a syna. V této souvislosti znovu odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 445/2001 o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu ohledně odstranění staveb na předmětných pozemcích a uvádí, že žalobce přesto provedl demolici staveb a oplocení pozemků. Žalovaná uplatňuje u položek 1 – 10 žalobcova seznamu nákladů námitku promlčení. Další výhrady vznáší ohledně znaleckého posudku Ing. O., resp. jeho dodatku ze 17.1.2008, týkajícího se obvyklé ceny nemovitostí, stanovené částkou 950.400,- Kč. Poukazuje na vyjádření znalce Ing. F. a účelnost jeho výslechu k otázce metodiky stanovení obecné ceny pozemků, což by odstranilo pochybnosti o správnosti závěrů Ing. O. Pokud jde o otázku hodnocení důvodů hodných zvláštního zřetele soudem v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, dovolatelka připomíná vlastnictví nemovitostí příslušníky její rodiny trvající po celé generace a to, že sama v nemovitosti prožila značnou část svého života; proto namítá rozpor rozhodnutí s dobrými mravy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Dovolací soud není povinen provádět bezbřehou revizi předchozího řízení; nevymezil-li žalobce v dovolání (přípustném jen podle uvedených ustanovení) hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu vzhledem k dovolatelce rozhodnutím potvrzujícím; pokud došlo k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně, šlo o změnu ve prospěch dovolatelky, která proto není subjektivně legitimována k podání dovolání do měnící části rozhodnutí. V úvahu tak připadá jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, ta však není dána. Dovolatelka především nevymezila otázku zásadního právního významu; jádro dovolání je pak ve výtkách skutkového charakteru, uplatňujících dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, které v tomto řízení nelze uplatnit; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení.
Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 ObčZ, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících
v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 4465). Soudům v nalézacím řízení nelze vytýkat, že zvolily jedno z více možných řešení. Ani z tohoto hlediska tu není nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí po právní stránce zásadní. Stejně tak posouzení, zda tu jsou výjimečné důvody pro zamítnutí žaloby na zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví záleží na úvaze soudu, která v dané věci nebyla zjevně nepřiměřená.
V dovolání se uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci, pokud jde o aplikaci §3 odst. 1 ObčZ. Podle konstantní judikatury však pro řešení této otázky nelze dovolání připustit. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 308, stejně např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007); ani zde není úvaha soudu navíc zjevně nepřiměřená.
Otázka, zda jde v dané věci o investice do společné věci, závisí na zjištěných skutkových okolnostech a následně na úvaze soudu, která v daném případě nebyla zjevně nepřiměřená, a z hlediska obsahu dovolací námitky nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam. K námitce, že žalovaná nedala k investici souhlas lze poznamenat, že tuto skutečnost zhodnotily soudy v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/2001) a posoudily žádost o vypořádání investic jako nárok z bezdůvodného obohacení.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu