ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1260.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1260/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, PSČ 779 00, proti žalovaným 1) P. F. , a 2) J. B. , oba zastoupeni Mgr. René Zeiselem, advokátem se sídlem v Brně, Jamborova 25, PSČ 615 00 Brno, o zaplacení částky 570.021,- Kč s přísl, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19/16 Cm 303/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2011, č. j. 14 Cmo 125/2011 – 324, takto
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20. 923,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Reného Zeisela, advokáta se sídlem v Brně, Jamborova č. 25, PSČ 615 05.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. června 2011 č. j. 19/16 Cm 303/2004 – 265 zamítl žalobu o zaplacení Kč 570.021,- s přísl., uložil žalobci povinnost uhradit žalovaným náklady řízení ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.
Na základě dokazování zjistil soud prvního stupně, že se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 570.021,- Kč spolu s 8,8% úroky z prodlení z této částky od 29.12.2000 do zaplacení. Ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedl, že žalovaní podnikali ve sdružení fyzických osob podle §829 občanského zákoníku, které podnikalo pod označením BF ELEKTRONIC. Dne 8.12.2000 založili právnickou osobu BF ELEKTRONIC, s.r.o., IČ: 26233118, která byla v obchodním rejstříku zapsána dne 14.12.2000, a jejímiž byli jednateli a společníky. S ohledem na postupy zavedené u žalobce, jež novému obchodnímu partnerovi, jímž uvedená společnost formálně byla, neumožňovaly odběr zboží jinak, než za hotové, požádali žalovaní, zda by i nadále mohli odebírat zboží za týchž podmínek, jako sdružení fyzických osob. Dne 15.12.2000 (to je dva dny po vzniku společnosti BF ELEKTRONIC, s.r.o.) bylo "žalovaným" dodáno a žalovaným č. 1) osobně převzato zboží, jež bylo specifikováno v následně vystavené faktuře č. 17962/00/3 na částku 570.021,- Kč, splatnou dne 28.12.2000. Na výslovnou žádost žalovaného 1) byla faktura vystavena na společnost BF ELEKTRONIC, s.r.o. Žalobce dále v žalobě uvedl, že vzhledem k tomu, že zboží bylo odebráno v den, kdy společnost BF ELEKTRONIC s.r.o. vznikla zápisem do obchodního rejstříku, a vzhledem k odstupu času, "nelze přesně uvést", zda objednávka zboží byla učiněna ještě "jménem" sdružení BF ELEKTRONIC nebo "jménem" nově vzniklé společnosti. Faktura Č. 17962/00/3 zaplacena nebyla. Žalobce u žalovaných úhradu dlužné částky upomínal, přičemž v rámci dalších úkonů zjistil, že založení společnosti BF ELEKTRONIC, s.r.o. "se jeví" podezřelé až podvodné, proto na oba žalované podal trestní oznámení. Řízení o něm bylo vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3T 65/2002 a pravomocně skončeno dne 4.5.2004. Oba žalovaní byli zproštěni obvinění z trestného činu podvodu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni. Žalovaní v rámci procesní obrany proti žalobě namítali nedostatek pasivní věcné legitimace ve sporu a dále tvrdili, že zboží objednala a kupujícím byla společnost BF ELEKTRONIC, s.r.o., zastoupena žalovanými, jako tehdejšími jednateli, přičemž zboží bylo této společnosti dodáno a jí také převzato, a tato společnost zboží následně "svým jménem" dále prodávala, a to ještě i dne 19. 12. 2000, kdy žalovaní nebyli již statutárními orgány společnosti. Dne 18. 12. 2000 převedli oba žalovaní obchodní podíl na výše uvedené společnosti na S. K., který se stal jediným společníkem společnosti.
Soud prvního stupně z tohoto skutkového zjištění vzal za prokázané, žýe zboží převzala a jeho vlastníkem se stala společnost BF ELEKTRONIC, s. r. o. Převzetí zboží žalovanými jako fyzickými osobami, nikoli jako statutárními orgány zmíněné společnosti, se žalobci nepodařilo prokázat, naopak z výpovědí svědků i samotných žalovaných vyplynulo, že zboží společnost BF ELEKTRONIC, s. r. o. prodala třetím osobám i po datu, kdy již oba žalovaní nebyli jejími společníky ani jednateli. Žalovaní se podle závěru soudu prvního stupně nedopustili porušení práva ani převodem obchodního podílu na S. K. Tato skutečnost byla řádně zapsána v obchodním rejstříku a žalovaní navíc smlouvou o převzetí dluhu prokázali, že S. K. jako jediný společník uvedené společnosti po převodu obchodních podílů žalovanými o dluhu společnosti vůči žalobci věděl, neboť smlouvu vlastnoručně podepsal. Žalobci nepodařilo v řízení prokázat ani přijetí bezdůvodného obohacení žalovanými a v této souvislosti oprávněnost svého nároku na jeho vydání. Byli to naopak žalovaní, kteří prokázali, že příjemcem zboží a jeho vlastníkem se stala společnost BF ELEKTRONIC, s. r. o., nikoli žalovaní, tudíž žalovaní nebyli v řízení, pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, od počátku pasivně legitimováni. Soud též vzal za prokázané, že se žalovaní nedopustili ani protiprávního jednání, které by v příčinné souvislosti mohlo vést ke vzniku nároku na náhradu škody vůči žalobci. Ze všech uvedených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud zopakoval dokazování výpisem z obchodního rejstříku ohledně společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o., fakturou - daňovým dokladem č. 17962/00/3, dodacím listem k této faktuře, přepravním istem a tzv. "saldokontem BF ELEKTRONIC, s.r.o.", vystaveného žalobcem dne 28.6.2001. V přezkoumávané věci uplatnil žalobce nárok na peněžité plnění, vycházeje ze skutkového tvrzení, že žalobce dodal žalovaným zboží, žalovaní toto zboží od žalobce převzali, avšak cenu zboží (vyúčtované fakturou č. 17962/00/3) v termínu splatnosti nezaplatili. V průběhu řízení před soudem prvního stupně pak žalobce doplnil tvrzení o tom, že smlouva mezi účastníky řízení "platně nevznikla". Odvolací soud se proto podrobně zabýval případným nárokem žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Byť žalobce formuloval vylíčení rozhodujících skutečností tak, že smlouva mezi účastníky řízení "platně nevznikla", není podle názoru odvolacího soudu z hlediska skutkového stavu sporu o tom, že mezi účastníky, to je mezi žalobcem a žalovanými, k uzavření žádné smlouvy (byť neplatné) vůbec nedošlo. Podle názoru odvolacího soudu v tomto případě třeba rozlišovat mezi skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení jako plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Spočívá-li bezdůvodného obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou tak ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný (srov. závěry v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.12.2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010). Naproti tomu plnění bez právního důvodu spočívá v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění. O obohacení jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.2009, sp. zn. 33 Odo 1785/2006).
Odvolací soud vychází z toho, že v přezkoumávané věci má bezdůvodné obohacení žalovaných - podle tvrzení žaloby - spočívat v tom, že žalobce dodal žalovaným zboží, ti zboží od žalobce převzali, avšak cenu tohoto zboží žalobci nezaplatili. Z důkazů, které žalobce k prokázání svých tvrzení označil, však jednoznačně vyplývá, že žalobcem uskutečněné plnění (dodání zboží) bylo určeno společnosti BF ELEKTRONIC, s.r.o., vůči této společnosti také účtoval cenu uvedeného zboží, a - podle tzv. saldokonta vystaveného ke dni 28.6.2001 - vůči této společnosti rovněž evidoval pohledávku, představující právo na zaplacení ceny zboží, vyfakturované fakturou č. 17962/00/3 ve výši 570.021,- Kč. Je zjevné, že žalobce dodal zboží a požadoval za toto zboží odpovídající plnění (to je zaplacení kupní ceny) na základě právního vztahu mezi ním a společností BF ELEKTRONIC, s.r.o. Je tudíž vyloučeno, aby se téhož plnění (byť z titulu bezdůvodného obohacení) domáhal vůči žalovaným. I pokud by žalovaní zboží, dodávané společnosti BF ELEKTRONIC, s.r.o. fakticky převzali, k závěru, že se jim tímto plněním dostalo majetkové hodnoty bez právního důvodu by to neopravňovalo, neboť žalovaní byli v té době jednateli, tedy statutárními orgány, jednajícími za uvedenou společnost. Námitka odvolatele, že žalovaní po celou dobu zbožím disponovali a toto zboží společnosti BF ELEKTRONIC, s.r.o. nepředali, a této společnosti nepředali ani protihodnotu zboží, je - stejně jako okolnosti (žalobcem namítané) za nichž došlo k převodu obchodních podílů žalovaných - z hlediska posouzení, zda se žalovaní na úkor žalobce bezdůvodně obohatili, bez významu.
Poukazoval-li odvolatel v podaném odvolání, že tvrzené nároky uplatnil v civilním řízení "ze všech v úvahu přicházejících právních důvodů" jako nárok na náhradu škody, uvádí odvolací soud, že již ve svém usnesení ze dne 29.9.2010, č.j. 14 Cmo 113/2010-184, vysvětlil, že nárok na náhradu škody je založen na zcela jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiných skutkových podstat, než nárok na smluvní plnění a nárok na vydání bezdůvodného obohacení jako majetkového prospěchu, vzniklého plněním bez právního důvodu. Nárok na náhradu škody vychází z jiného skutkového děje - tvrzení porušení konkrétní právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. Se zřetelem na shora uvedený výklad je zřejmé, že doplnil-li žalobce v podání ze dne 23.3.2011 (pro případ, nebylo-Ii by možno žalobou uplatněný nárok posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení) že uplatňuje vůči žalovaným nárok na náhradu škody (ve výši žalobou požadovaného peněžitého plnění) "při daných skutkových okolnostech", pouze s tím, že "mimo jiné" došlo k porušení povinnosti žalovaných počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, pak již v rovině vlastních tvrzení žaloba na náhradu škody nemohla být úspěšná.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (§219 o.s.ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že je považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v řešení otázky odpovědnosti za právní úkony a otázky nároku poškozené osoby na vydání bezdůvodného obohacení, případně nároku na náhradu škody, a to za situace, kdy určitá osoba buď z donucení nebo o své vlastní vůli zjevně sofistikovanými zastíracími úkony, ze kterých je dodatečně zřejmé, že nebylo úmyslem uzavírání smluv a jejich plnění, vyláká od poškozené osoby určité plnění, ať již ve snaze obohatit sebe nebo někoho jiného, a to za situace, kdy při naprosto formálním posouzení se může jednat zdánlivě o postup, který je v souladu s právními předpisy. Dále uvádí dovolatel, že v judikatuře není řešena otázka, zda osoba, která je donucena k nějakým úkonům vůči poškozené osobě, za tyto úkony poškozené osobě odpovídá, a to zejména v případě, kdy se i jejím přičiněním neprokáže, kdo ji měl k těmto úkonům donutit, a dále není dostatečně řešeno, kdo je v takovém případě vůči poškozenému odpovědný a jakým způsobem je v takových případech rozloženo důkazní břemeno. Dovolatel se domnívá, že by měla být odpovědná osoba, která plnění vylákala, a že by mělo dojít k otočení důkazního břemene ve prospěch poškozené strany, která nemá a nemůže mít dostatek informací pro odpovídající skutková tvrzení a návrh důkazů.
Dovolatel potom rekapituluje skutkový děj, podle něhož v první fázi fyzická osoba odebírá zboží a platí faktury, čímž si získá důvěru dodavatele, ve druhé fázi založí obchodní společnost a žádá dodavatele, aby pokračovalo v dodávkách podle původního postupu. Po odebrání zboží fakturu neuhradí, prodá svou účast na společnosti nastrčené třetí osobě, která následně tvrdí, že o žádném zboží neví, nic nepřevzala atd., a společnost posléze bez majetku zaniká, aniž by cokoli bylo uhrazeno. Dovolatel v této souvislosti upozorňuje na časové souvislosti a návaznosti případu, které podle jeho názoru nasvědčují podvodnému jednání, a klade otázku, zda uvedený postup má být považován za nepostižitelný a právně korektní.
Dovolatel vyslovuje názor, že oba soudy nižších stupňů učinily rozhodnutí v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, který nesprávně právně posoudily. Žalovaní zjevně plnění převzali a neprokázali, že by je společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o. předali a nepředali ani nějakou náhradu za toto zboží a společnost po nich nic nepožadovala, civilní i trestní soudy však z toho nevyvodily závěr, že se obohatili, i když nebylo vyjasněno, kdo obdržel peníze za převzaté zboží. Podle dovolatele nelze věc posuzovat formálně tak, že byli jednateli společnosti, že tedy zboží vlastně převzala společnost, u níž se však zboží nenašlo.
Dovolatel dále upozorňuje, že ani otázka nákladů řízení nebyla posouzena v souladu s judikaturou NS ČR a Ústavního soudu, když soudy nepřihlédly k příčinám vzniku celé situace a podílu žalovaných na ní.
Důvodnost dovolání opírá dovolatel o ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady řízení spatřuje dovolatel jednak v nesprávném vyřešení otázek důkazních břemen a dále v nedostatečných odůvodněních soudu prvního stupně i odvolacího soudu, když tato odůvodnění považuje za formalistická, obecná a nezpůsobilá k tomu, aby z nich bylo vyvozeno právní posouzení věci ve vztahu k provedenému dokazování a skutkovým zjištěním. Podle dovolatele není zřejmé, jaká skutková zjištění byla vzata za prokázaná, jaké je právní posouzení celé věci a z čeho jsou dovozovány závěry soudů včetně předvídatelnosti rozhodnutí.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v posouzení otázky odpovědnosti žalovaných za úkony, které vůči žalobci učinili, ať již z donucení nebo ze své vůle, jakož i důsledky neplatnosti těchto úkonů, ať již pro nedostatek vůle v případě donucení nebo pro nevážnost v případě, že tyto úkony činili o své vůli a donucení je pouze jeden ze zastíracích manévrů. Společnost s ručením omezeným vystupuje v daných vztazích zjevně formálně, to však nemůže být samo o sobě důvodem pro nedostatek odpovědnosti žalovaných.
S ohledem na všechny uvedené argumenty navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 14 Cmo 125/2011-324 i rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 19/16 Cm 303/2004-265 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podali svoje vyjádření žalovaní. Uvádějí v něm, že podle jejich názoru je dovolání nedůvodné, protože odvolací soud řádně zjistil skutkový stav a věc správně právně posoudil. Uvádějí, že žalobce vymezil podstatu sporu jako nárok z bezdůvodného obohacení, nemůže ji následně v dovolacím řízení měnit ve směru požadavku na náhradu škody. Žalovaní tvrdí, že se soudy nižších stupňů neodchýlily od judikatury ve věcech bezdůvodného obohacení a navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci spatřuje dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se judikatura dovolacího soudu ještě nezabývala řadou problémů, jejichž společným jmenovatelem podle jeho názoru je, že došlo k jednání, jehož důsledkem bylo, že dovolatel nedostal za své zboží příslušné protiplnění. Samo jednání však bylo realizováno tak, aby vypadalo jako běžný obchodní postup a zastřel se jeho pravý účel i rozpor s právem. Dovolatel zde vytýká nižším soudů formalistický postup a nedostatečná odůvodnění jejich rozhodnutí.
V obecném pohledu na řešený případ se Nejvyšší soud ČR ztotožňuje s názorem dovolatele, že nelze upírat právní ochranu tomu, kdo v duchu zvyklostí zavedených mezi závazkovými partnery poskytne plnění, ale nedostane již příslušné protiplnění z důvodu chování druhého partnera. K právní jistotě obchodního styku jistě nepřispívá postup, kdy se obchodní partner snaží skrýt za vnější plášť obchodní společnosti a odebrat takto zboží, aniž by za ně dodavateli zaplatil nebo s ním alespoň dohodl, kdy a jak zaplatí. Je však též nutno zdůraznit, že vymáhání takového protiplnění má určitá pravidla, podle nichž je nutno postupovat. Rovněž soud je vázán procesním postupem, od něhož se nemůže svévolně odchylovat a vyslovovat závěry, které nejsou podloženy skutkovými zjištěními, i když se tento jeho postup může jevit jako bezdůvodně zformalizovaný.
Viděno z tohoto úhlu pohledu nemohl soud prvního stupně a po něm i soud odvolací dospět k závěru, že předmětné zboží odebrali žalovaní a nikoliv BF ELEKTRONIC, s. r. o., jestliže z důkazu fakturou 17962/00/3, dodacím listem 97/14-12-00 i přepravním listem vyplývalo, že zboží odebrali žalovaní jako jednatelé společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o. a též sám žalobce potvrdil, že se odchýlil od své běžné praxe a přistoupil na dodávku zboží s platbou fakturou, i když tak u nově vzniklých obchodních společností nepostupuje. Odběratelem i dlužníkem žalobce byla tedy zmíněná společnost. I pokud by dovolací soud přisvědčil tvrzení dovolatele v dovolání, že plnění převzali žalovaní a společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o. je nepředali, nemělo by to na rozhodnutí soudů nižších stupňů žádný vliv, protože takový postup by mohl být kvalifikován jako porušení péče řádného hospodáře, kterou jsou povinni zachovávat členové orgánů vůči společnosti. Šlo by tedy o bezdůvodné obohacení se na úkor dané obchodní společnosti, popř. způsobení škody obchodní společnosti jejími jednateli, za něž jsou odpovědni podle ust. §194 odst. 5 ObchZ ve spojení s ust. §135 odst. 2 ObchZ. Z takového postupu však není možno dovozovat přímou odpovědnost ve vztahu k věřiteli společnosti a povinnost poskytnout věřiteli majetkovou kompenzaci ve výši ceny za zboží. Na tuto situaci pamatuje obchodní zákoník ustanovením §194 odst. 6, jež obsahuje konstrukci ručení jednatelů, kteří odpovídají společnosti za škodu, za závazky společnosti, pokud jednatelé škodu neuhradili a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z toho důvodu, že společnost zastavila platby.
Další otázkou je, zda lze dovozovat povinnost vydání bezdůvodného obohacení na žalovaných s odkazem na to, že podvodně jako jednatelé společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o. vylákali na žalobci zboží, které nezaplatili, a převodem obchodního podílu na nastrčenou osobu znemožnili, aby věřitel získal plnění od společnosti. Z judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1194/2005) vyplývá, že za trestný čin podvodu bývají v soudní praxi běžně považovány případy, ve kterých dochází k vylákání zboží od výrobců či dodavatelů s tím, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury, ale místo zaplacení obvinění rozprodají odebrané zboží a získané peníze použijí pro svoji potřebu, přičemž je zřejmé, že od počátku neměli v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponovali potřebnými finančními prostředky. Poškození mají potom možnost domáhat se náhrady vzniklých škod. I v projednávaném případě proběhlo obdobné trestní řízení, avšak žalovaní v něm nebyli shledáni vinnými, žalobce proto nemůže dovozovat svoje majetkové nároky z prokázané trestné činnosti žalovaných.
Jestliže nebylo jednání žalovaných trestným činem a vzhledem k tomu, že české právo nezná přímou odpovědnost společníků za zneužití formy kapitálové obchodní společnosti na úkor jejích věřitelů, nemohly soudy nižších stupňů dospět jen na základě časové návaznosti jednotlivých kroků žalovaných k závěru, že žalovaní porušili právní povinnost a jsou povinni z tohoto důvodu náhradou škody, popř. že se žalovaní bezdůvodně obohatili na úkor žalobce a jsou povinni mu předmět bezdůvodného obohacení vydat.
Jestliže dovolatel v závěru dovolání zmiňuje neplatnost právních úkonů žalovaných, aniž však blíže specifikuje, o jaké úkony se jedná, mohlo by v daných souvislostech jít o otázku platnosti či neplatnosti převodu obchodního podílu žalovaných na třetí osobu. I tato otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena a soud zde vyslovuje závěr, že za použití principu loajality pak lze nepochybně dovodit, že jednou z povinností společníka při převodu obchodního podílu je, aby převodem obchodního podílu neúměrně a neodůvodněně neohrozil další činnost a existenci společnosti, resp. aby právo převést obchodní podíl nezneužil k obejití povinností, jež by mu jinak plynuly z případné likvidace či prohlášení konkursu na majetek společnosti (rozsudek NS ČR sp. zn. 29 Odo 387/2006 z 26. 6. 2007). Pro projednávaný spor však takový závěr nemá význam, neboť se nejednalo o určovací spor, jehož předmětem by byla otázka platnosti či neplatnosti převodu obchodního podílu.
Dovolatel přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však není v případě tvrzených vad dovolatelem (blíže nespecifikované tvrzení o nesprávném vyřešení otázek důkazních břemen, nedostatečné odůvodnění soudů). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Aniž by Nejvyšší soud ČR chtěl jakkoli zpochybňovat názor žalobce o nepřípustnosti takových podnikatelských postupů, které poškozují věřitele, nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního právního významu, neboť otázky, pro něž dovolatel otevřel dovolací přezkum, již byly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Nejvyšší soud též neshledal, že by odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem, rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písmo c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 2 prvé věty o. s. ř., když náklady žalovaných sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníků dovolacím řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání ve výši 2x 8.496,- Kč, tj. 16.992,- Kč [§7 bod 6 a §11, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 3.631,- Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem 20.923,-Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Nesplní-li žalobce povinnost stanovenou jemu tímto rozhodnutím, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. července 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu