ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1542.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1542/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově, Svornosti 2, proti žalovanému J. A. , zastoupenému JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem se sídlem v Prostějově, Komenského 23, o zaplacení částky 219 211,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 48/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, č.j. 2 Cmo 37/2010-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 8 Cm 48/2005-94, ve znění opravného usnesení ze dne 7. ledna 2010, č. j. 8 Cm 48/2005-100, výrokem I. zamítl žalobu na zaplacení částky 219 211,62 Kč s příslušenstvím a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní, jako leasingovým pronajímatelem, a žalovaným, jako leasingovým nájemcem, byla dne 14. 4. 1999 uzavřena leasingová smlouva č. ..., jejímž předmětem bylo vozidlo F. M. 2.0 C. Protože žalovaný nehradil včas leasingové splátky, žalobkyně dopisem ze dne 2. 7. 199 ke dni 12. 7. 1999 leasingovou smlouvu předčasně ukončila výpovědí a vyzvala žalovaného na základě konečného vyrovnání k úhradě 219 211,62 Kč. Soud prvního stupně dále z obsahu spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 3T 113/2001 zjistil, že, žalovaný byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby z trestného činu zpronevěry, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. 4. 1999 uzavřel na žádost R. U. uvedenou leasingovou smlouvu a získané vozidlo předal do dispozice R. U. a nezajistil úhradu leasingových splátek. Soud prvního stupně dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 8. 2006 č. j. 2T 66/2002-659, byl R. U. uznán vinným, že v dubnu 1999 za příslib částky 10 000 Kč přemluvil žalovaného k uzavření předmětné leasingové smlouvy, vozidlo od žalovaného převzal a podle předchozí dohody neplatil leasingové splátky. Z dokazování v tomto trestním řízení vyplynulo, že žalovaný si půjčil od R. U. 20 000 Kč, ale z dlužné částky byly požadovány nepřiměřené úroky, což žalovaný nedokázal splácet a R. U. jemu i jeho rodině vyhrožoval a vyvíjel na něj fyzický i psychický nátlak. Poté po žalovaném požadoval uzavření leasingové smlouvy s tím, že bude splátky leasingu splácet. Soud prvního stupně na základě uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že leasingová smlouva je podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatná pro nedostatek svobodné vůle při jejím uzavření a žalobu z tohoto důvodu zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2010, č.j. 2 Cmo 37/2010-129, výrokem I. změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 219 211,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení jdoucí od 2. 1. 2001 do zaplacení, výrokem II. změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce 191 557,60 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se neztotožnil po zopakování rozhodných důkazů se závěrem soudu prvního stupně, že leasingová smlouva je absolutně neplatná. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 409/2006 a 21 Cdo 4573/2008, z jejichž závěrů vyplývá, že právní úkon donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu anebo od třetí osoby a pochází-li výhružka od třetí osoby, jde o bezprávnou výhružku způsobující neplatnost vynuceného právního úkonu jen tehdy, jestliže druhý subjekt právního úkonu o její existenci nejen věděl, ale též ji využil. Protože z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně, jako druhý subjekt právního úkonu, o případných výhrůžkách ze strany třetí osoby (p. U.) vůči žalovanému věděla a tuto vědomost využila, odvolací soud dovodil, že předmětná leasingová smlouva není neplatná. Z dokazování vzal za prokázané, že uzavírání leasingové smlouvy probíhalo standardním postupem v sídle pobočky žalobkyně a přisvědčil žalobkyni, že z provedeného dokazování, a to ani z výslechu svědků F. S., L. S., H. O. a A. A. nevyplynulo, že by na žalovaného byl panem U. činěn takový bezprávný nátlak, který by bezprostředně vedl k podpisu leasingové smlouvy.
Odvolací soud proto žalobě vyhověl, neboť žalovaným namítanou absolutní neplatnost smlouvy pro nedostatek svobodné vůle neshledal za důvodnou a konečné vyrovnání po ukončení leasingu, k němuž došlo v souladu s uzavřenou leasingovou smlouvou, a to v částce 219 211,62 Kč, bylo učiněno v souladu bodem 4.4.4 Všeobecných smluvních podmínek (dále jen „VSP“), které byly součástí leasingové smlouvy. Ostatně žalovaný ani námitky proti provedenému konečnému vyúčtování ukončeného leasingu nevznášel.
Pokud žalovaný vznesl námitku promlčení s tím, že splatnost konečného vyúčtování byla stanovena na 1. 1. 2001 a žaloba byla podána až dne 31. 12. 2004 po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, odvolací soud tuto námitku odmítl s odůvodněním, že mezi účastníky se jedná o obchodněprávní vztah mezi podnikateli ve smyslu §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a nikoliv občanskoprávní vztah, protože oba účastníci uzavírali leasingovou smlouvu jako podnikatel. Žalovaný byl mimo jiné identifikován ve smlouvě pod identifikačním číslem podnikatele. Odvolací soud proto uzavřel, že délka promlčecí doby je podle §397 obch. zák. čtyřletá a nikoliv tříletá podle §101 obč. zák., tudíž uplatněný nárok žalobkyně není promlčen. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil přiznanou částku včas, uložil odvolací soud žalovanému i povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši, jako bylo sjednáno v bodu 2.5.3. VSP.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Má za to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a učinil nesprávný závěr, že na žalovaného nebyl činěn v souvislosti s uzavřením leasingové smlouvy takový bezprávný nátlak, který by bezprostředně vedl k podpisu leasingové smlouvy. Poukazuje na výpovědi svědků v trestním řízení, z nichž vyplývá, že na něj činěn nátlak byl, a to v souvislosti s nesplácením půjčky panu U. ve výši 20 000 Kč, což vyústilo v požadavek pana U., aby uzavřel leasingovou smlouvu ohledně vozidla, které měl panu U. poté předat, když pan U. už nemohl získat žádné další vozidlo na leasing. Leasingovou smlouvu uzavíral s tím, že leasingové splátky bude splácet p. U. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že odvolací soud na souzenou věc aplikoval právní závěry judikátů Nejvyššího soudu z roku 2006 a 2008, když žaloba byla podána 31. 12. 2004. Je přesvědčen, že tyto rozsudky Nejvyššího soudu nemohly být v daném případě použity k odůvodnění právního závěru odvolacího soudu, aniž by tím nebylo nepřiměřeně zasaženo do jeho práv s retrospektivním účinkem, když oba citované rozsudky již byly známy v době rozhodování soudu prvního stupně. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí.
Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplynulo, že žalovaný opírá dovolání o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud v souladu se zákonem posoudil otázku platnosti leasingové smlouvy ze dne 14. 4. 1999, a to i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud přiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 409/2006 a 21 Cdo 4573/2008, z jejichž závěrů, a to i s ohledem na skutková zjištění v dané věci, správně dovodil, že právní úkon žalovaného nebyl v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež by pocházela od druhého subjektu právního úkonu anebo od třetí osoby, přičemž pokud by i výhružka od třetí osoby pocházela, jednalo by se o bezprávnou výhružku způsobující neplatnost vynuceného právního úkonu jen tehdy, jestliže druhý subjekt právního úkonu o její existenci nejen věděl, ale též ji využil, což v dané věci nebylo prokázáno.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o platnosti předmětné leasingové smlouvy je s ohledem na skutková zjištění po právu a je i v souladu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 28/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru: „Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy), je takto „vynucený“ právní úkon absolutně neplatný pro nesvobodu vůle jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.“ Toto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu je plně aplikovatelné i na danou věc, jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že účastníci leasingové smlouvy uzavírali smlouvu za zcela standardních podmínek a žalobkyně o žádném nátlaku, který měl být činěn na žalovaného v souvislosti s uzavřením leasingové smlouvy, nevěděla. Rozhodnutí odvolacího soudu je i v souladu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 70/2011.
Pokud dovolatel namítá nesprávnost použití judikátů Nejvyššího soudu na přezkoumávanou věc s tím, že tak bylo zasaženo do jeho práv s retrospektivním účinkem, je namístě v tomto směru odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , v němž byl přijat mimo jiné závěr, že soudy mohou změnit svůj právní názor a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru judikatura vyšších soudů.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s důkazy ohledně nátlaku na jeho osobu při uzavírání smlouvy, není možno této námitce přisvědčit. Odvolací soud s odkazem na listinné důkazy, zejména na obsah výpovědí uvedených ve spisech o vedení trestních řízení zcela v souladu s těmito provedenými důkazy dospěl k závěru, že při uzavření leasingové smlouvy se jednalo v dané věci o standardní postup jednání v sídle pobočky žalobkyně, a že na žalovaného nebyl panem U. činěn takový bezprávný nátlak, který by bezprostředně vedl k podpisu leasingové smlouvy.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout nesprávné právní posouzení věci, tudíž dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně, a proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu