ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3527.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3527/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČO 45244782, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Mikulášem Touškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 4, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 125/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 28/2010-213, takto:
I. Dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení odvolacího, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 28/2010-213, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2009, č. j. 21 Cm 125/2006-162, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2009, č. j. 21 Cm 125/2006-162, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské a agrární komoře České republiky dne 18. května 2006 pod sp. zn. Rsp 353/05 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro zrušení rozhodčího nálezu jsou taxativně vymezeny v §31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jako „ZRŘ“). Návrh na zrušení rozhodčího nálezu lze podat pouze v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě, která běží od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se jeho zrušení domáhá (§32 odst. 1 ZRŘ).
Námitku, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat [§31 písm. e) ZRŘ], soud prvního stupně odmítl, jelikož byla podána opožděně. Soud je vázán důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uplatněnými ve lhůtě podle §32 odst. 1 ZRŘ, a proto zkoumá pouze ty, které žalobkyně včas, tj. ve lhůtě uplatnila. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu opírající se po skutkové stránce o tento důvod zrušení rozhodčího nálezu byla podána po uplynutí stanovené lhůty. Nesoulad s hmotným právem jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 ZRŘ, který soud prvního stupně neshledal v rozporu s Ústavou, s úspěchem uplatnit nelze. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2010, č. j. 5 Cmo 28/2010-213, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud prvního stupně postupoval správně, když důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ (§30 ZRŘ ve spojení s §118a o. s. ř.) nepovažoval za včas uplatněný (§32 odst. 1 ZRŘ).
Odvolací soud vyšel z toho, že podle §79 odst. 1 o. s. ř. musí žaloba obsahovat vylíčení rozhodných skutečností, tj. žalobce musí v žalobě popsat skutek nebo skutky, o které svou žalobu opírá. Nejen změna samotného návrhu, jak má soud rozhodnout, ale i změna skutkového vymezení je uplatněním jiného nároku. V případě žaloby na zrušení rozhodčího nálezu není dán předmět řízení pouhým požadavkem na zrušení žalobou napadeného rozhodčího nálezu, ale také vytčením nedostatků, kterými rozhodčí řízení nebo nález sám podle názoru žalobkyně trpí, tj. vylíčením skutkového stavu věci. Skutkový základ je možné měnit, avšak pouze v zákonné lhůtě podle §32 ZRŘ.
V daném případě byla žaloba podána na samém konci zákonné doby pro její podání. V původní žalobě není skutek, který je prezentován až v podání ze dne 22. října 2007, a to nedostatek poučení podle přiměřeného použití ustanovení §118a o. s. ř., uveden žádným způsobem. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud žalobkyně skutkově uplatnila důvod pro zrušení rozhodčího nálezu až po více než roce po uplynutí lhůty stanovené v §32 ZRŘ, nelze se již tímto důvodem zabývat.
Odvolací soud neshledal rozpor §31 ZRŘ s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Rozhodčí řízení jako alternativa k řízení soudnímu musí splňovat určité parametry, jejichž dodržování je zajištěno možností žalovat na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 ZRŘ, který se omezuje jen na ochranu elementárních otázek procesní korektnosti rozhodčího řízení. Odvolací soud neshledal žádný důvod, proč by bylo možné považovat §31 ZRŘ za odporující ústavnímu pořádku, proto nepřerušil řízení a nepodal návrh Ústavnímu soudu podle čl. 95 Ústavy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o rozhodnutí, které má ve věci po právní stránce zásadní význam, jelikož se v něm řeší právní otázky, které doposud nebyly vyřešeny v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky:
a) zda je zachována včasnost žaloby podle §31 ZRŘ v rozsahu, v jakém žalobkyně v žalobě a jejích přílohách poukazuje na skutkové okolnosti, které by měly být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, když plná právní kvalifikace těchto skutkových okolností je žalobkyní uplatněna až po uplynutí lhůty k podání zrušovací žaloby, a zda nesplnění požadavku předvídatelnosti rozhodnutí (zejména nesplněním poučovací povinnosti zakotvené v §118a o. s. ř.) ze strany rozhodčího soudu lze považovat za důvod pro zrušení rozhodčího nálezu;
b) zda je možné nález rozhodčího soudu přezkoumat civilním soudem v případě, že je ve flagrantním rozporu s hmotným právem;
c) zda je možné na základě přímého uplatnění čl. 36 odst. 1 Listiny zrušit nález rozhodčího soudu.
Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci.
Žalobkyně namítá, že v žalobě popsala skutky, které by měly být kvalifikovány jako podřaditelné pod §31 písm. e) ZRŘ, tj. konkrétně nedostatek předvídatelnosti rozhodnutí a souvisejícího poučení, které mělo být stranám sporu ze strany rozhodců poskytnuto. Žalobkyně v žalobě jasně uváděla, v čem spatřovala nedostatky rozhodčího nálezu, resp. rozhodčího řízení jemu předcházejícímu. Tím bylo mimo jiné přijetí zcela nepredikovaných závěrů rozhodčího tribunálu v rozhodčím nálezu. Žalobkyně reagovala na překvapivý nález v žalobě, a to rozporováním jeho odůvodnění. Ve Stanovisku 3 přišla jen s dalším návrhem právního hodnocení. V kompetenci obecného soudu je dle dovolatelky zrušit rozhodčí nález i z jiného důvodu, než který uvedl žalobce, dojde-li při posuzování věci k závěru, že jsou zde okolnosti opodstatňující použití takového důvodu. Zákon o rozhodčím řízení nevylučuje možnost změny důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu po uplynutí lhůty pro podání návrhu na zrušení. Pokud by zákonodárce chtěl vyloučit možnost změny důvodů uvedených v §31 ZRŘ po uplynutí lhůty, učinil by tak výslovně, jak je tomu kupř. v §71 zákona č. 150/2002 Sb. i v §241b odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka tvrdí, že před rozhodčím soudem došlo k porušení zásady předvídatelnosti a neposkytnutí poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., který je pro rozhodčí řízení použitelný (§30 ZRŘ). Důsledkem bylo vydání překvapivého rozhodnutí. Nepředvídatelnost rozhodnutí, resp. porušení poučovací povinnosti rozhodčím soudem je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu mimo jiné z důvodu uvedeného v ustanovení §31 písm. e) ZRŘ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Odo 1528/2005).
Žalobkyně dále namítá, že v zákoně o rozhodčím řízení chybí důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, tj. rozpor s hmotným právem, zmatečnost rozhodčího nálezu, jakož i rozpor s veřejným pořádkem a základními principy právního řádu České republiky. Ústavněprávní deficit spočívající v omezeném výčtu důvodů pro zrušení rozhodčích nálezů lze přitom překonat přímým uplatněním článku 36 odst. 1 Listiny soudem nebo zrušením části ustanovení §31 ZRŘ Ústavním soudem. Pokud Nejvyšší soud neshledá možnost postupovat v případě zrušení rozhodčího nálezu na základě přímého uplatnění čl. 36 odst. 1 Listiny, pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud přerušil řízení a podal návrh na zrušení čtvrté části ZRŘ k Ústavnímu soudu pro rozpor s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, jelikož nemá po právní stránce zásadní význam. Žalovaná se ztotožňuje s odvolacím soudem, že v žalobě nebyl vymezen skutek, na němž žalobkyně zakládá námitku podle §31 písm. e) ZRŘ. Ohledně nemožnosti meritorního přezkoumání rozhodčího nálezu odkazuje žalovaná na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007. Žalovaná dále odmítla možnost zrušit nález rozhodčího soudu na základě čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož právo na spravedlivý proces není svobodnou volbou řešit spor v rozhodčím řízení nijak dotčeno.
Ve vyjádření ze dne 23. května 2011 žalobkyně reagovala na vyjádření žalované, zopakovala svoje námitky uvedené již v dovolání a rozvedla argumentaci ohledně možnosti zrušení ustanovení zákona o rozhodčím řízení týkajících se zrušení rozhodčího nálezu Ústavním soudem.
V podání ze dne 12. prosince 2011 žalovaná opět zopakovala svoje argumenty z předchozího vyjádření, tj. že dovolání není přípustné, že §31 ZRŘ je v souladu s ústavním pořádkem, a že námitka podle §31 písm. písm. e) ZRŘ byla uplatněna opožděně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1 a 12 části první, článku II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (ve věci samé) rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, s výjimkou části dovolání, ve které žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť odvolací soud řešil právní otázku možnosti uplatnit v řízení zahájeném před uplynutím lhůty podle ustanovení §32 ZRŘ po uplynutí této lhůty (další) důvody zrušení rozhodčího nálezu podle §31 ZRŘ v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání proti výroku (výrokům) rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení odvolacího, nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Nejde o rozhodnutí ve věci samé a nelze tudíž aplikovat ustanovení §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238, §238a či §239 o. s. ř. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, je i důvodné.
Podle ustanovení §32 odst. 1 ZRŘ musí být návrh na zrušení rozhodčího nálezu podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §44 ZRŘ nestanoví-li zákon jinak, použijí se pro řízení před soudem podle zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů obdobně ustanovení občanského soudního řádu. Z obdobného užití občanského soudního řádu je pak třeba vycházet i při řešení otázky výkladu ustanovení §32 odst. 1 ZRŘ a ustanovení §31 ZRŘ v otázce možnosti uplatnění dalších důvodů zrušení rozhodčího nálezu v řízení zahájeném ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu stranou, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá.
Použijí-li se na řízení o zrušení rozhodčího nálezu obdobně ustanovení občanského soudního řádu, je třeba návrh na zrušení rozhodčího nálezu posuzovat podle úpravy občanského soudního řádu o návrhu, kterým se zahajuje řízení. Podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. musí i návrh na zrušení rozhodčího nálezu obsahovat mj. vylíčení rozhodujících skutečností. Rozhodující skutečnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby z nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo (na zrušení rozhodčího nálezu), a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem). Právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (tedy ani uvedení, o jaké důvody zrušení rozhodčího nálezu právně kvalifikované v ustanovení §31 ZRŘ jde) není třeba v návrhu uvádět a případným právním posouzením věci účastníkem není soud vázán.
Dovolatelka tvrdí, že již žaloba na zrušení rozhodčího nálezu obsahovala skutková tvrzení, jež byla možno podřadit pod důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v §31 písm. e) o. s. ř., tedy že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Nejvyšší soud se však ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že taková skutková tvrzení v žalobě obsažena nejsou, a to ani v bodech 4.1.4., 4.1.1.2., 4.1.4.3. a 4.1.1. žaloby, jak tvrdí žalobkyně v bodu 3.2.2 dovolání.
Nicméně závěry shora uvedené platí i pro rozhodující skutečnosti doplněné účastníkem za řízení, jak dovodil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 100/2012. Omezení pro právo je za řízení doplňovat představují pouze procesní limity upravené v občanském soudním řádu. Skutková zjištění získaná z provedeného dokazování následně soud podřadí skutkovým podstatám právních norem a právně tak posoudí, zda některé z důvodů zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 ZRŘ jsou naplněny.
K takovému závěru o právu žalobkyně uplatňovat za řízení prostřednictvím doplněných rozhodujících skutečností další důvody zrušení rozhodčího nálezu lze podpůrně vyjít i z judikatury Nejvyššího soudu k řízení o vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby. K uplatnění práva na vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby provedené podle ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, je stanovena lhůta tří měsíců ode dne konání dražby, jejímž marným uplynutím právo zaniká (srov. §48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1679/2005, v řízení o vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby dovodil, že může být vyslovena jen z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v zákoně (v ustanoveních §48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách), přičemž zákon pro jejich uplatnění u soudu žádnou lhůtu nestanoví. Nejvyšší soud v dané věci uzavřel, že bylo-li ve stanovené lhůtě zahájeno řízení o vyslovení (určení) neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, může žalobkyně důvody, pro které považuje dražbu za neplatnou, označit (tvrdit) nejen v žalobě, popřípadě před uplynutím lhůt uvedených v ustanoveních §48 odst. 3 a 4 zákona o veřejných dražbách, ale i kdykoliv za řízení (samozřejmě jen tehdy, nebrání-li tomu provedená koncentrace řízení nebo v odvolacím řízení systém neúplné apelace), a soud může vyslovit (určit) neplatnost veřejné nedobrovolné dražby nejen z důvodů, které byly za řízení tvrzeny, ale které vyšly za řízení jinak najevo, i když je žádný z účastníků neoznačil.
Obdobně pro účely řízení o zrušení rozhodčího nálezu tak platí, že ustanovení §32 ZŘŘ je významné jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv žalobkyně doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 ZRŘ v průběhu řízení. Omezení pro právo je doplňovat mohou představovat pouze zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu (např. koncentrace řízení).
Dospěl-li proto odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) k závěru, že žalobkyní v řízení uplatněná tvrzení o absenci poučení podle §118a o. s. ř. v rozhodčím řízení a o překvapivosti rozhodčího nálezu, představující možný důvod zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ, jsou uplatněna po uplynutí lhůty podle ustanovení §32 ZRŘ, tudíž opožděně, a proto není třeba se dalším uplatněným důvodem zrušení rozhodčího nálezu zabývat, je jeho právní posouzení nesprávné.
K námitce dovolatelky ohledně absence zrušovacích důvodů v §31 ZRŘ pro rozpor s hmotným právem či veřejným pořádkem, dovolací soud připomíná, že obdobnou námitku spojenou s návrhem na zrušení části §31 ZRŘ vznesla žalobkyně v ústavní stížnosti proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 30. dubna 2004, sp. zn. Rsp 352/03, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2004, č. j. 8 Cm 165/2004-28, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2005, č. j. 8 Cmo 80/2005-42. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, tento návrh odmítl s tím, že rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost. Ústavní soud zdůraznil, že kontrolní funkce soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (rozpor s hmotným právem), neboť by se tím řízení o zrušení rozhodčího nálezu stávalo kvaziodvolacím řízením. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu.
Na tom nic nemění skutečnost, že novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. byly rozšířeny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu. Stalo se tak pouze ve sporech ze spotřebitelských smluv, u nichž bylo v souladu s právem Evropské unie a s judikaturou Soudního dvora Evropské unie posíleno postavení spotřebitele, aby bylo vyváženo jeho postavení slabší strany.
Nejvyšší soud ve shodě se shora uvedeným nálezem Ústavního soudu nepovažuje úpravu důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu v §31 ZRŘ za rozpornou s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti je třeba zmínit i závěr Evropského soudu pro lidská práva v rozhodnutí ve věci SUOVANIEMI v. Finnland, podle něhož „státy požívají významnou volnost uvážení při řešení otázky, jaké stanovit podmínky pro možnost zrušení rozhodčího nálezu“, což je dáno účelem institutu rozhodčího řízení, neboť „zrušení již přiznaného rozhodčího nálezu by často znamenalo znehodnocení dlouhého a nákladného rozhodčího řízení a nutnost znovu vést nový proces se všemi souvisejícími náklady“.
Dovolací soud proto nevyhověl návrhu žalobkyně na přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení čtvrté části ZRŘ Ústavnímu soudu pro rozpor s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. V této otázce zaujal Nejvyšší soud shodný závěr s odvolacím soudem a soudem prvního stupně.
Ze shora uvedeného nicméně vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že v souladu s ustanovením §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. byly zrušeny i závislé výroky o náhradě nákladů řízení, i když bylo v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítnuto.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu