ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1368.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1368/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně F-REALITY, s. r. o., IČO 277 35 176, se sídlem Brno, Kounicova 10, zastoupené JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem, se sídlem Brno, Nové náměstí 21, proti žalované G. P. , zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem Brno, Pekárenská 12, o zaplacení 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 174/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2012, č.j. 21 Co 139/2010-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, která uzavřela se žalovanou smlouvu o zajištění prodeje její nemovitosti, se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 % ze sjednané kupní ceny, tj. 125.000,- Kč, a náhrady škody, kterou představuje rezervační poplatek ve výši 65.000,- Kč, jejž žalobkyně vrátila zájemkyni o koupi poté, co žalovaná svým jednáním prodej nemovitosti zmařila.
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 19. 5. 2009, č.j. 14 C 174/2009-30, vyzval žalovanou, která včas podala odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 23. 4. 2009, č.j. 14 C 174/2009-24, vydanému v této věci, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřila k žalobě, a poučil ji o fikci uznání ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. Žalovaná na výzvu reagovala podáním ze dne 13. 6. 2009, v němž však nevylíčila rozhodující skutečnosti a neuvedla žádné důkazy pro podporu tvrzení, na nichž staví svou obranu. Soud proto dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady fikce uznání nároku a rozsudkem pro uznání ze dne 28. 7. 2009, č.j. 14 C 174/2009-36, uložil žalované zaplatit žalobkyni 190.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 1. 2012, č.j. 21 Co 139/2010-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že smyslem ustanovení §114b o. s. ř. je ještě před jednáním soudu vymezit okruh mezi účastníky sporných skutkových okolností; uvedené ustanovení tak sleduje ekonomii soudního řízení. Shledal, že soud prvního stupně důvodně přistoupil k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř., když žalovaná ve svém odporu proti platebnímu rozkazu neuvedla žádné skutečnosti na svou obranu proti žalobnímu nároku. Vyjádření žalované k výzvě soudu prvního stupně obsahovalo pouze obecné formulace, které nelze považovat za vylíčení skutkového děje. Tvrzení, že žalovaná zjistila podstatné nedostatky při uzavírání a realizaci právních vztahů mezi účastníky, a obecný odkaz na skutečnosti, které měly nastat po uzavření smlouvy o zajištění prodeje nemovitosti, nejsou způsobilé odvrátit fikci uznání nároku, neboť je nelze mít za vylíčení sporných a nesporných právních skutečností ve smyslu požadavků dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, spočívá na nesprávném právním posouzení a řízení jeho vydání předcházející je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že ve svém vyjádření uvedla, že nárok žalobkyně neuznává, neboť je v rozporu s právními skutečnostmi, které nastaly po uzavření smlouvy, že docházelo k prodlevám, že zjistila podstatné nedostatky při uzavírání a realizaci právních vztahů mezi ní a žalobkyní a že při nařízeném jednání ve věci sdělí důvody, pro které nemohla uzavřít kupní smlouvu. Domnívá se, že tak vylíčila soudu rozhodující skutečnosti, na kterých hodlá založit svou obranu, přičemž si zvolila možnost předložit důkazy až při nařízeném jednání, což zákon umožňuje. Splnila tedy zákonné předpoklady odvrácení fikce uznání nároku. Vydáním rozsudku pro uznání bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť jí bylo znemožněno předkládat v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. důkazy na svou obranu při soudním jednání. Názor odvolacího soudu, který konstatoval, že vyjádření k výzvě soudu neobsahovalo vylíčení rozhodných skutečností ani v základních rysech, je podle ní nesprávný. Nejvyšší soud je dle dovolatelky povinen „svým nálezem odstranit zásadní rozpory“ v rozhodovací praxi soudů – k tomu dovolatelka popisuje okolnosti věci, v níž Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, na základě odvolání zrušil rozsudek pro uznání vydaný na základě fikce uznání nároku, přestože žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřil. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil závazné stanovisko pro aplikaci ustanovení §114b v rozhodovací praxi soudů, a žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že nejsou dány zákonné důvody pro jeho podání, neboť soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným zamítavým usnesením. Dále posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť se jednalo o první rozhodnutí v dané věci. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007) dovodila, že vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §114b o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě ho – jako v posuzovaném případě – neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že – ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat – vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce, hodnocena není ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004). Neobsahuje-li včas podané písemné vyjádření uvedené údaje týkající se věci samé, má to pro žalovaného stejné procesní následky, jako kdyby se ve stanovené lhůtě vůbec nevyjádřil a ani soudu nesdělil vážný důvod, který mu v tom bránil. I v takovém případě (tedy nejen pokud se žalovaný včas nevyjádří) se má za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 1107/2004, nebo usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1703/2005).
Pokud žalovaná (dovolatelka) v posuzované věci ve svém vyjádření k výzvě soudu prvního stupně uvedla pouze, že „soudní vymáhání žalované částky je v rozporu s právními skutečnostmi, které nastaly po uzavření smlouvy o zajištění prodeje nemovitosti“, že „docházelo k prodlevám ze strany zprostředkovatele“ a že „zjistila podstatné nedostatky při uzavírání a realizaci právních vztahů mezi žalobcem a žalovanou“, aniž zmíněné skutečnosti, nedostatky a „prodlevy“ v jednání žalobkyně blíže specifikovala, postupoval odvolací soud v souladu s citovanými judikaturními závěry, když dovodil, že vyjádření žalované ze dne 13. 6. 2009 nelze pokládat za kvalifikované vyjádření ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř.
Příslib žalované, že konkrétní důvody sdělí při nařízeném jednání, nemohl fikci uznání nároku zabránit, neboť jednak ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. výslovně požaduje písemnou formu vyjádření, a jednak opožděné vyjádření může mít právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve včasném vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat včas písemné vyjádření (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004) – o takový případ však v posuzované věci nešlo.
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, který uzavřel, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.), je výrazem standardní soudní praxe a odpovídá příslušným zákonným ustanovením, proto nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na tomto závěru nic nemění ani dovolatelkou vznesená námitka, že v jiné věci se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe odchýlil. Vydání rozsudku pro uznání za splnění zákonných předpokladů nelze dle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za porušení práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 91/06, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 175/2007).
Nejvyšší soud tedy dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, by zásadně měla nahradit žalobci jím účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Avšak vyjádření k dovolání v rozsahu čtyř vět obsahujících obecné konstatování správnosti napadeného rozsudku a nedůvodnosti dovolacích námitek nepovažuje dovolací soud za úkon právní služby potřebný k účelné ochraně práv žalobce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu