ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2060.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2060/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Klíčová 199/2, proti žalované Autobusy Karlovy Vary, a.s. , IČO 25332473, se sídlem Karlovy Vary, Sportovní 4, zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem Plzeň, V Malé Doubravce 27, za účasti České pojišťovny, a.s., IČO 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 101/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2012, č.j. 12 Co 646/2012-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.502,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Jiráska do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 120.000,- Kč s příslušenstvím jako doplatku jednorázového odškodnění za úmrtí své matky, která byla dne 25. 2. 2009 v obci Z. minibusem žalované přejeta a utrpěla vážná zranění, jimž na místě podlehla.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, č.j. 12 C 101/2011-73, uložil žalované zaplatit žalobci 120.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 120.000,- Kč od 1. 7. 2011 do 4. 7. 2011 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal, že žalobce má jako pozůstalý podle §444 odst. 3 písm. b) obč. zák. nárok na jednorázové odškodnění za usmrcení jeho matky. Za škodu odpovídá podle §427 obč. zák. žalovaná jako provozovatelka minibusu, který smrt matky žalobce způsobil. Spoluzavinění poškozené soud neshledal, jelikož ta po vystoupení z minibusu, kterým se vracela domů, ušla po vozovce několik desítek metrů do místa, kde se s ní střetl couvající minibus. Uvedl, že poškozená si po vystoupení z minibusu počínala v souladu s ustanovením §53 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, účinném ke dni 25. 2. 2009, jelikož se jako chodkyně vydala po levém okraji vozovky směrem ke svému bydlišti, čímž podle soudu neporušila žádnou svoji povinnost jako účastníka silničního provozu a ani neporušila tzv. prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Námitku promlčení vznesenou žalovanou považoval soud za nedůvodnou, protože žalobce prokázal, že nevěděl o tom, kdo za škodu odpovídá v době předcházející září 2009, kdy byl jeho otec předvolán v rámci trestního řízení k hlavnímu líčení s řidičem žalované a kdy se z obžaloby dověděl konkrétního škůdce. Žalobou podanou dne 17. 8. 2011 proto uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé při dopravní nehodě dne 25. 2. 2009 ve dvouleté promlčecí době podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č.j. 12 Co 646/2012-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím a nákladovém výroku, odvolání vedlejšího účastníka proti zamítavému výroku odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ve věci samé, zejména s tím, že s ohledem na povětrnostní situaci dne 25. 2. 2009, kdy chodník vedoucí směrem k domovu poškozené nebyl přes sněhové bariéry přístupný a schůdný, poškozená ušla po správné levé straně vozovky několik metrů předtím, než do ní minibus nacouval. Svým jednáním tak poškozená vznik škody ani zčásti nezavinila. Neshledal důvodnou též námitku promlčení, když žalobce tvrdil a žalované se nepodařilo prokázat opak, že se o tom, kdo za škodu odpovídá, dověděl až z obžaloby, která byla doručena jeho otci. Na tomto závěru nemohla nic změnit podle odvolacího soudu ani skutečnost, že tato tragická událost byla medializována a že autobusy žalované, zastávky a jízdenky jsou opatřeny názvem či logem žalované, takže se žalobce musel dovědět o tom, kdo je provozovatelem škodícího minibusu, již v době předcházející doručení obžaloby, jak tvrdila žalovaná. V této souvislosti soud uvedl, že žalobce v obci Z. nebydlí, prostředky hromadné dopravy v této obci nepoužívá, kromě toho jsou autobusy, tramvaje či trolejbusy obecně opatřeny celou řadou nápisů, vyobrazení a reklam, takže nelze bez dalšího říci, že žalobce musel vědět, kdo předmětný mikrobus provozuje.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolací důvod shledává v existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a která spočívá v nezohlednění trestního spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 2 T 88/2009, z něhož vyplývá, že poškození byli v souvislosti se šetřením nehody informováni o jménu odpovědného dopravce. Žalobkyně též namítá, že i s ohledem na zjištěné skutečnosti si musel být žalobce vědom odpovědného subjektu, tj. jediného provozovatele autobusové dopravy v místě nehody, již ode dne škodné události. Dovolatel též nesouhlasí se závěry odvolacího soudu odmítající jakékoliv spoluzavinění matky žalobce. Má za to, že poškozená porušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák., jestliže se po vystoupení z autobusu vracela zpět domů po cestě, jíž se minibus vrací zpět proti směru své jízdy, a měla si být vědoma zúžení vozovky a nezbytnosti couvání za účelem otočení vozidla do protisměru svého příjezdu. Podle dovolatele měla po vystoupení z minibusu poškozená vyčkat na místě na jeho odjezd, čímž by zabránila kolizi. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, zejména se správným a dostatečným vyhodnocením skutkového stavu a z něj vyplývajícím právním posouzením věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř“.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je třeba posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je nadále použitelné nejen pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nýbrž i pro posouzení dovolání podaných po tomto datu, směřují-li proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před tímto datem, když nová právní úprava dovolacího řízení, která částečně zrušenou úpravu nahradila, se uplatní se zřetelem k citovanému čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. až u dovolání podaných proti rozhodnutím vydaným po 1. 1. 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Podle ustálené judikatury se znalost poškozeného o osobě škůdce váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod č. C 1168 a č. C 2445). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna jen na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě konkrétních skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si poškozený utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008).
Pokud v projednávaném případě podle zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, se žalobce dozvěděl o odpovědném subjektu až okamžikem, kdy byla jeho otci doručena obžaloba řidiče, který byl v době dopravní nehody zaměstnancem žalované jako provozovatele vozidla, jímž byla škoda způsobena, nelze uvedený závěr považovat za rozporný s uvedenou judikaturou.
Spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.) znamená, že jeho jednání bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho škody nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce, a to platí jak pro odpovědnost spočívající na zásadě presumovaného zavinění, tak i v případě objektivní odpovědnosti, jakou je i odpovědnost podle §427 obč. zák. Byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozené, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění se jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle §428 věty druhé obč. zák., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za níž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008).
Skutkové okolnosti tvoří skutkový podklad, na jehož základě soudy obou stupňů posoudily, kdy se žalobce dozvěděl o tom, kdo za škodu odpovídá, a jaký je podíl poškozené a řidiče minibusu na vzniku škodné události. Pokud dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů měly vědomost žalobce o odpovědné osobě a spoluzavinění poškozené posoudit odlišně, vytýká tak nesprávné zjištění skutkového stavu (viz §241a odst. 3 o. s. ř.). Uvedený dovolací důvod však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 7.502,- Kč včetně 21 % DPH (§7 bod 5 ve spojení s §8 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 ve spojení s §1 odst. 2 a §2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Vedlejší účastnici žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. září 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu