ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3818.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3818/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) J. S., a b) L. S., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované České kanceláři pojistitelů , IČO 700 99 618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem, se sídlem Beroun, Husovo nám. 82, o plnění na náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 131/2006, o dovolání žalobce a) a dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2011, č. j. 23 Co 145/2011-390, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2011, č. j. 23 Co 145/2011-390, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 11. 2010, č. j. 10 C 131/2006-315, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce 1.702.652,80 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci a), o částce 351.625,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni b) a o nákladech řízení mezi žalobkyní b) a žalovanou, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se na žalované domáhali plnění na náhradu škody na zdraví, kterou žalobce utrpěl při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla, jež nebylo pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Nárok žalobce představuje doplatek odškodnění bolestného, ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a doplatek nákladů vynaložených na zpracování znaleckých posudků, neboť žalovaná v rámci mimosoudního vyrovnání žalobci jako poškozenému uhradila z důvodu jeho spoluzavinění jen polovinu požadované náhrady, a dále doplatek žalovanou poskytnutého odškodnění ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) do výše šestinásobku základní výměry. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nákladů představovaných hodnotou osobní péče, jíž poskytuje žalobci.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 11. 2010, č.j. 10 C 131/2006-315 (vydaným poté, co byl jeho rozsudek ze dne 4. 12. 2008, č.j. 10 C 131/2006-203, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 10. 2009, č.j. 23 Co 309/2009-252), zamítl žalobu, pokud žalobce žádal zaplacení 3.320.250,- Kč, 4.163,- Kč a 181,- Kč měsíčně, včetně příslušenství z částky 280.800,- Kč, uložil žalované zaplatit žalobci 2.708.219,- Kč a příslušenství z částky 822.482,- Kč, počínaje 1. 12. 2010 platit žalobci 3.040,- Kč měsíčně do každého 10. dne v měsíci a zaplatit žalobkyni 351.625,- Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 17. 12. 2003 utrpěl při dopravní nehodě jako spolujezdec ve vozidle řízeném Ladislavem Švarcem vážné poškození zdraví. Ladislav Švarc, který dopravní nehodu zavinil, požil před jízdou alkohol, o čemž však žalobce nemohl vědět, a žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem, s ohledem na mechanismus nehody však nemohly bezpečnostní pásy vzniklému poškození zdraví zabránit. Dospěl proto k závěru, že žalobce se na vzniku škody nijak nepodílel, krácení náhrady z důvodu spoluzavinění poškozeného tak není namístě. Vycházeje ze znaleckých posudků MUDr. V. (neurologie a posudkové lékařství) a MUDr. M. (psychiatrie) a po započtení žalovanou poskytnutého plnění ve výši 237.120,- Kč, přiznal žalobci odškodnění bolestného ve výši 237.120,- Kč. Při stanovení výše náhrady za ZSU vycházel ze znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (dále jen „VFN“), jímž bylo poškození zdraví žalobce ohodnoceno celkem 4110 body (1500 bodů podle položky 014, 1500 bodů podle položky 016, 360 bodů podle položky 0122, 150 bodů podle položky 0742, 600 bodů podle položky 1371) a bodové ohodnocení bylo znalci zvýšeno podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. o 50 %. Shledal důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť žalobce utrpěl úraz v produktivním věku (36 let), v jeho důsledku není schopen výdělečné činnosti, je prakticky vyřazen ze všech oblastí kulturního, společenského a sportovního života, poškození zdraví se negativně projevilo rovněž v jeho rodinném životě, když se stal téměř nesoběstačným, neschopným podílet se na chodu domácnosti a výchově dětí. Za přiměřené soud pokládal odškodnění ve výši šestinásobku základního bodového ohodnocení (4110 bodů); po započtení částky 774.000,- Kč, kterou již žalovaná žalobci vyplatila, shledal uplatněný nárok opodstatněným co do 2.185.200,- Kč. Nárok na náhradu nákladů vynaložených na vypracování znaleckých posudků na základě žalovanou vznesené námitky promlčení zamítl jako opožděně uplatněný. Po započtení plnění poskytnutého žalovanou v rámci mimosoudního vyrovnání přiznal žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 47.677,- Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 6. 2006 do 30. 11. 2010 ve výši 238.222,- Kč a počínaje 1. 12. 2010 pravidelnou měsíční rentu ve výši 3.040,- Kč. Opodstatněným shledal rovněž nárok žalobkyně na náhradu nákladů léčení představovaných hodnotou péče, kterou žalobkyně žalobci osobně poskytovala v období od 22. 5. 2004 do 31. 10. 2008, ve výši 351.625,- Kč.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2011, č. j. 23 Co 145/2011-390, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu k žalobci v zamítavém výroku ohledně částky 3.320.250,- Kč a ve vyhovujícím výroku ohledně 766.258,80 Kč, jakož i ve vztahu k žalobkyni ve vyhovujícím výroku ohledně 351.625,- Kč; změnil jej ve vyhovujícím výroku ve vztahu k žalobci ohledně 1.702.652,80 Kč tak, že se žaloba v této části zamítá, a v části, jíž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobci o částkách 4.163,- Kč a 181,- Kč s příslušenstvím, 239.284,40 Kč s příslušenstvím a o příslušenství z částky 822.482,- Kč a žalobci přiznána měsíční renta ve výši 3.040,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně o průběhu dopravní nehody a poškození zdraví žalobce, ztotožnil se rovněž s jeho závěrem, že nepoužití bezpečnostních pásů nemohlo mít v daném případě vliv na rozsah poranění žalobce. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobce musel vědět, že řidič před jízdou požil alkohol, a svým lehkovážným přístupem tak přispěl ke vzniku škody na svém zdraví. Spoluzavinění žalobce na vzniku škody stanovil v rozsahu 30 % a provedl odpovídající přepočet náhrady za bolest a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Na náhradě za bolest žalobci přiznal dalších 42.000,- Kč, neboť v nalézacím řízení nebyla zhodnocena uroinfekce; z výpovědí znalců podle odvolacího soudu vyplynulo, že uroinfekce spadá pod bolestné, nejedná se o trvalé následky odškodnitelné v rámci náhrady za ZSU. Stran náhrady za ZSU dospěl k závěru, že soud prvního stupně ohodnotil poškození zdraví žalobce správně a v souladu s vyhláškou č. 440/2001 Sb. Přestože poškození podřaditelná pod položky 035, 0643 a 0754 přílohy č. 2 vyhlášky vzniklá v důsledku postižení některého z orgánů je obecně možné hodnotit i samostatně, v daném případě z výpovědí znalců a ze znaleckých posudků vyplývá, že postižení odpovídající shora vyjmenovaným položkám je jednoznačným důsledkem organického poškození mozku, proto jsou tyto položky subsumovány pod položku 014 – vážné mozkové poruchy po těžkém poranění hlavy. Stejně tak byly veškeré následky psychického a psychiatrického charakteru správně zahrnuty pod položku 016. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o případ hodný mimořádného zřetele, a žalobci tudíž přísluší zvýšení náhrady za ZSU ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal přiměřeným a principu proporcionality odpovídajícím zvýšení v rozsahu čtyřnásobku základní bodové výměry; s ohledem na 30% spoluzavinění náleží žalobci (po započtení již poskytnutého plnění) 70 % výsledné částky, tj. 606.960 Kč. Nárok na náhradu nákladů na vypracování znaleckých posudků byl dle odvolacího soudu uplatněn včas a je vzhledem ke spoluzavinění žalobce opodstatněný též co do 70 %. V posouzení nároku žalobkyně na náhradu nákladů spojených s osobní péčí o žalobce se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, měsíční renty a příslušenství z přisouzených nároků rozhodoval soud prvního stupně na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a doplnění dokazování v dovolacím řízení v potřebném rozsahu by přesahovalo zákonný rámec odvolacího přezkumu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaná.
Žalobce svým dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), napadá rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení 1.702.652,80 Kč zamítá. Co do dovolacích důvodů výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v bodovém ohodnocení ZSU. Podřazení položek 035, 0643 a 0754 pod položku 014 je podle něj v rozporu konstantní judikaturou i právní úpravou dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Odkazuje k tomu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 968/2008 a uvádí, že vyjmenovanými položkami jsou hodnoceny trvalé následky na zdraví poškozeného spočívající v poškození jednotlivých částí těla bez ohledu na to, že primární příčinou jednotlivých poškození je organické postižení mozku; hodnocení poškození jednotlivých orgánů, byť vyvolané právě postižením mozku, tedy nevylučuje současné bodové ohodnocení postižení mozku a naopak. Dále odvolacímu soudu vytýká, že uroinfekci v rozporu s vyhláškou č. 440/2001 Sb. zahrnul pod bolestné, ačkoli se jedná o trvalý následek, který měl být hodnocen podle položky 094 v rámci ZSU. I kdyby však zařazení uroinfekce pod bolestné bylo namístě, vycházel odvolací soud nesprávně ze základního bodového ohodnocení, opomněl znalcem přiznané zvýšení o 50 % ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. Dle žalobce bylo nesprávně určeno také bodové ohodnocení podle položky 014, když odvolací soud vycházel z ohodnocení ve výši 1500 bodů dle znaleckého posudku VFN, v němž nebylo zohledněno hodnocení z hlediska psychiatrického, ačkoli znalec prof. MUDr. Z. výslovně uvedl, že se jeho hodnocení shoduje se závěry znalkyně MUDr. M., která právě u položky 014 dospěla z psychiatrického hlediska k hodnocení ve výši 2.600 bodů. Rovněž úvaha odvolacího soudu o výši mimořádného zvýšení odškodnění ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je nesprávná, odporuje platným judikatorním závěrům a nerespektuje princip přiměřenosti a proporcionality, neboť při zhodnocení všech skutkových okolností případu a srovnání obdobných případů se čtyřnásobným zvýšením základního (nesprávně stanoveného) bodového ohodnocení jeví jako nespravedlivé a neodpovídající uvedeným principům. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni 351.625,- Kč z titulu náhrady nákladů léčení ve smyslu ustanovení §449 odst. 1 a 3 obč. zák. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, dle dovolatelky, dána, neboť otázka oprávněnosti nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o poškozeného byla soudy obou stupňů vyřešena v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, dovolatelka namítá, že žalobkyně b) jednak fakticky žádné náklady nevynaložila, neboť péči o poškozeného žalobce zajišťuje osobně, a jednak poskytování péče spočívající v pomoci při sebeobsluze poškozeného a zajištění chodu jeho domácnosti nelze považovat za úkony spojené s léčením ve smyslu ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. I kdyby však byl nárok uplatněný žalobkyní důvodný, pochybily soudy, když nezohlednily spoluzavinění žalobce na vzniku škody. Nese-li totiž poškozený škodu poměrně podle svého podílu na jejím vzniku, snižuje se v odpovídajícím rozsahu náhrada ve všech jejích složkách. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání byla podána včas, oprávněnými osobami (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání žalobce, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné. Dovolání žalované je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je rovněž důvodné.
Dovolání žalobce je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu převyšujícím finanční limit stanovený v §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Pokud žalobce odvolacímu soudu vytýká pochybení při stanovení výše bodového ohodnocení ZSU, shledal dovolací soud jeho námitky zčásti důvodnými.
Bodové ohodnocení ZSU je závislé na posouzení intenzity poškození zdraví, jež je úzce spjato s odbornými (lékařskými) závěry znalce. Skutkové závěry učiněné na základě znaleckých posudků včetně jejich hodnocení však lze v dovolacím řízení napadnout pouze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze soudu vytýkat pochybení při zjišťování skutkového stavu věci námitkou, že skutkový závěr, na jehož základě věc posoudil po stránce právní, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Otázka, zda některé položky dle příslušné přílohy vyhlášky č. 440/2001 Sb. jsou zahrnuty v bodovém hodnocení položek jiných či nikoliv, je v konečném důsledku právní otázkou, jejíž řešení přísluší soudu; na druhé straně toto právní posouzení je závislé na skutkovém zjištění, do jaké míry jsou zdravotní následky vyjádřené v jednotlivých položkách zahrnuty již v následcích vyjádřených v jiných položkách, což je otázkou odbornou, jejíž zodpovězení přísluší znalci. Soud nemůže přezkoumávat odborné závěry znalce, znalecké posudky však je povinen hodnotit z toho hlediska, zda jejich závěry jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000). Námitka porušení uvedených pravidel hodnocení znaleckých posudků představuje z obsahového hlediska uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce nesouhlasí se závěrem, že následky na zdraví podřaditelné pod položky 0754, 035 a 0643 jsou již zahrnuty v položce 014. Ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněném pod č. 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sice Nejvyšší soud vyslovil názor, že nelze odmítat současné ohodnocení ZSU podle položek 035 a 0643 a podle položky 014, v posuzovaném případě je však hodnocení poškození zdraví jen podle položky 014 podloženo odborným názorem znalců a bylo přesvědčivě a dostatečně odůvodněno v závěru znaleckého posudku VFN (č. l. 87 spisu), z něhož soudy obou stupňů vycházely, doplněného výslechem zpracovatelů posudku soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Jednotlivá poškození (jinak podřaditelná pod vyjmenované položky) byla, jak plyne z výsledků dokazování, zohledněna stanovením výše bodového ohodnocení v rozpětí uvedeném v položce 014. Nelze tedy dospět k závěru, že tyto příznaky poškození mozku (porucha řeči centrálního původu po úrazu, porucha zorného pole a pravostranná hemiparéza) byly při hodnocení míry poškození žalobce opomenuty.
Za správné však již nelze považovat hodnocení poškození zdraví žalobce podle položky 014. Ze znění této položky (vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy) vyplývá, že po těžkém poranění hlavy mohou nastat buď těžké mozkové poruchy, nebo těžké duševní poruchy, anebo oba druhy poruch. Pokud vzniknou v důsledku poranění hlavy vážné mozkové i duševní poruchy, jsou oba tyto druhy poruch hodnotitelné podle položky 014 s tím, že hodnocení z hlediska neurologického a psychiatrického nesmí překročit horní hranici stanoveného bodového rozpětí, tj. 3000 bodů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005). Podle položky 016 se hodnotí vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací, je tedy zřejmé, že podle položky 014 se hodnotí jiné následky než podle položky 016, která v sobě následky dle položky 014 v žádném případě nezahrnuje. Žalobce odvolacímu soudu oprávněně vytýká, že vycházel toliko ze znaleckého posudku VFN, kterým bylo poškození zdraví žalobce hodnoceno podle položky 014 jen z hlediska neurologického a z hlediska psychiatrického jen podle položky 016, a nevypořádal se v tomto směru se závěry znaleckého posudku MUDr. M., která (byť odkazem na posudek MUDr. V., který ve svém posudku uvedl, že „podle vyhlášky č. 440/01 Sb. vyžaduje hodnocení ZSU pod položkou 014 současné hodnocení škod psychických ... ve výši 2600 bodů) se s tímto posouzením ztotožnila, a proto ač stanovila bodové ohodnocení pouze podle položky 016, není přesný závěr soudu prvního stupně, jejž převzal i soud odvolací, že hodnotila jen položku 016 a nikoli i 014. Znalecký posudek VFN posuzuje ZSU žalobce pouze podle položky 016, ačkoli se v něm uvádí, že se názor psychiatra – člena komise ústavního posudku neliší od názorů a hodnocení MUDr. M. V posudku, jeho doplňku ani ve svých výpovědích před soudem zpracovatelé posudku nijak přesvědčivě nezdůvodnili, proč (na rozdíl od znalců V. a M.) poškození zdraví podle položky 014 nehodnotili i z hlediska psychiatrického. Prof. MUDr. P. Z., DrSc., zpracovatel psychiatrické části ústavního posudku, přitom uvedl (č. l. 132 p. v.), že „položka 014 se vždycky hodnotí, když je těžký úraz hlavy“, že si však nepamatuje, proč ji v tomto případě nehodnotil (ač nepochybně žalobce těžký úraz hlavy utrpěl). Další zpracovatel posudku MUDr. V. L., CSc., (neurolog) k dotazu zástupce žalobců, proč není ohodnoceno poškození podle položky 014 z psychiatrického hlediska a je hodnoceno pouze podle položky 016, u odvolacího jednání (č. l. 384 p. v.) odpověděl, že „mohou existovat neuropsychologické následky, ale i bez postižení mozku. V tomto konkrétním případě se jednalo o následky organického postižení mozku.“ Tím však uvedenou otázku srozumitelně a přesvědčivě nezodpověděl, nehledě k tomu, že byl zpracovatelem neurologické a nikoli psychiatrické části posudku, v níž výslovně uvedl, že z neurologického hlediska hodnotí ZSU položkou 014 - vážné mozkové poruchy po těžkém poranění hlavy - s tím, že závěr neurologa zohledňuje pouze poškození mozku s jeho nepříznivým následkem na pohybový aparát ve smyslu organického postižení a že duševní postižení přenechává hodnocení psychiatrovi a psychologovi. Skutkový závěr, že žalobce netrpí v důsledku posuzovaného poškození zdraví trvalými psychickými následky podřaditelnými položce 014, tedy v provedeném dokazování spolehlivou oporu nemá.
Totéž platí pro závěr odvolacího soudu, který odškodnění za uroinfekci podle položky 094 přiznal žalobci nikoli v rámci náhrady za ZSU, nýbrž v rámci náhrady za bolest. Položka 094 - počasný (tj. chronický) zánět močových cest a druhotné onemocnění ledvin – patří dle přílohy 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (obsahující sazby bodového odškodnění za ZSU) mezi trvalé následky úrazů, a proto není možné toto postižení hodnotit podle položky 094 přílohy 2 vyhlášky a podle této položky za něj přiznat náhradu v rámci odškodnění bolesti. K takovému postupu není důvod ani v případě, že by soud zjistil, že nešlo o trvalé následky (sazby z přílohy 2 nelze užít pro odškodnění bolesti), nehledě k tomu, že tento závěr odvolacího soudu nemá oporu v obsahu spisu, když ve znaleckém posudku VFN není (na rozdíl od posudku MUDr. V.) o této diagnóze žádná zmínka a zpracovatelé posudku k dotazu zástupce žalobců u odvolacího jednání (č. l. 384 p. v.) odpověděli, že pokud jde o položku 094 – uroinfekce, tuto oblast nehodnotili a „s ohledem na běh času není znalcům známo, zda tato položka je v současné době aktuální“. Z uvedených údajů však závěr, že uroinfekce byla jen dočasným následkem poškození zdraví žalobce, neplyne. Pokud by bylo na místě odškodnění podle položky 094, pak v důsledku jeho začlenění do bolestného bylo žalobci na náhradě za ZSU přiznáno méně, než mu příslušelo, a to i vzhledem k případnému zvýšení dle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (podle něhož jinak znalci bodové ohodnocení ZSU zvýšili), jakož i pokud jde o mimořádné zvýšení této náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
S ohledem na zjištěné dílčí nesprávnosti při určení bodového ohodnocení ZSU je zpochybněna i přiměřenost mimořádného zvýšení náhrady za ZSU ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Zvyšování náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. pomocí násobků není výslovně upraveno v právním předpise a podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011). Aby však násobky mohly uvedenou funkci plnit, musí být používány na jednotným způsobem určený základ. Rozhodující pro posouzení správnosti rozhodnutí z hlediska kritéria přiměřenosti odškodnění ZSU je přitom konečná částka náhrady, a z tohoto pohledu rozhodnutí soudu musí obstát ve srovnání s obdobnými případy. V daném případě je namístě porovnat celkovou výši odškodnění např. s tou, jež byla přiznána ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo Cdo 4424/2009.
Odvolací soud za základ mimořádného zvýšení náhrady za ZSU o čtyřnásobek považoval bodové ohodnocení stanovené znaleckým posudkem podle §3 odst. 1 vyhlášky (4110 bodů), nikoli ohodnocení zvýšené znalci o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (6165 bodů), což není v souladu se závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněného pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud za účelem sjednocení soudní praxe vyslovil právní názor, že pokud z důvodů podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o 50 % celkové výše bodového ohodnocení ZSU), je toto zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu §7 odst. 1 vyhlášky, a že takto stanovenou výši odškodnění pak soud může postupem podle §7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit. V daném případě soudy obou stupňů nejen vycházely ze základního bodového ohodnocení před zvýšením podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., ale dokonce toto znalci stanovené zvýšení do celkové výše náhrady vůbec nezahrnuly.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, pochybení odvolacího soudu při rozhodování o výši náhrady za ZSU mělo vliv na správnost celkové částky, která byla žalobci jeho rozhodnutím přiznána, respektive na správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II, že se rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl nárok žalobce shledán opodstatněným, částečně mění tak, že se žaloba v daném rozsahu zamítá.
Žalovaná svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně ohledně 351.625,- Kč.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu [není-li dána přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť posouzení nároku na náhradu za péči poskytovanou poškozenému, který vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví není schopen se o sebe postarat sám, je v rozporu s judikaturou.
K náhradě účelných nákladů spojených s léčením, které se hradí podle §449 odst. 1 obč. zák., patří např. náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o náklady účelné a prokazatelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2991). Protože v době léčení poškozeného se na činnostech směřujících ke zlepšení jeho zdravotního stavu mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení §449 odst. 3 tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení je tedy možno přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 9042).
V posuzovaném případě je však podstatný rovněž charakter plnění, jehož náhrada je požadována. Jak vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z nároků ze škody na zdraví taxativně stanovených v §444 až §449a obč. zák. - nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť i skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod §449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008). Nárok na náhradu za péči o poškozeného a jeho domácnost přesahující rámec léčení ve výše vymezeném smyslu dosavadní soudní praxe nepřipouštěla. Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, sice vyslovil právní názor, že „jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví“, současně však vyslovil, že jde o nárok na náhradu skutečné škody dle §442 odst. 1 obč. zák., neuplatní se tudíž ustanovení §449 odst. 3 obč. zák. a k uplatnění tohoto nároku je aktivně legitimována poškozená osoba, nikoli tedy osoba, která péči poskytuje. K tomuto závěru se Ústavní soud přihlásil i v usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2963/12, v němž uvedl, že aby stěžovatel (žalobce) byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky: muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem (žalobcem) přímo vynaloženy.
Jelikož ze skutkových zjištění učiněných v dané věci nevyplývá, že částky, jichž se v řízení domáhá, představují náklady, které žalobkyně přímo vynaložila v souvislosti s léčením žalobce, a jelikož k uplatnění nároku na náhradu péče o žalobce překračující rámec léčení i běžné rodinné spolupráce a solidarity není žalobkyně věcně aktivně legitimována, nelze považovat závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o opodstatněnosti uplatněného nároku za správný.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části napadené dovoláním žalobce (měnící část výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu), v rozsahu napadeném dovoláním žalované (potvrzující výrok pod bodem IV rozsudku odvolacího soudu) a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil v tomtéž rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu