ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1599.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1599/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ V. S. , bytem B., a b/ R. D. , bytem K., zastoupených Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem Praha 4 – Nusle, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, proti žalovanému P. S. , bytem B., zastoupenému Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem Praha 1 – Staré Město, Králodvorská 1081/16, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 56 C 140/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. ledna 2013, č. j. 20 Co 644/2012-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům každému jednou polovinou na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.502,- Kč k rukám Mgr. Ing. Jindřicha Hrocha, advokáta se sídlem Praha 4 – Nusle, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaný zaplatil částku 60.000,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za měsíce říjen, listopad a prosinec 2011 z „restaurace Královecký Kohout v Královci čp. 123“ , kterou mu pronajali smlouvou ze dne 1. ledna 2011 (dále jen „nájemní smlouva“) za nájemné v částce 20.000,- Kč měsíčně, a to včetně movitých věcí popsaných v příloze č. 1, která se stala nedílnou součástí nájemní smlouvy.
Okresní soud v Náchodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. července 2012, č. j. 56 C 140/2011-66, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 60.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. ledna 2013, č. j. 20 Co 644/2012-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili) není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Především je zapotřebí zdůraznit, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Dovolatel však ve skutečnosti právě naposledy zmíněný (nezpůsobilý) dovolací důvod rovněž uplatnil, a to zejména obsáhle odůvodněnou dovolací námitkou vztahující se k obsahu nájemní smlouvy v tom smyslu, že mu „na jejím základě žalobci pronajali celou nemovitost a nikoliv pouze nebytové prostory restaurace“ , a dále také výtkou, že „byl vydán kolaudační souhlas pouze s užíváním části stavby“. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou tudíž výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, popřípadě vadného hodnocení provedených důkazů, a nejde tak o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiné rovněž na právním názoru, že koncentrace řízení ve smyslu §118b o. s. ř. nebrání tomu, aby se soud zabýval obranou dovolatele (včetně zopakování důkazu nájemní smlouvou a doplnění dokazování kolaudačním souhlasem Městského úřadu v Žacléři ze dne 23. března 2009 s užíváním části stavby), že nájemní smlouva je z jím namítaných důvodů neplatná. Dovolatel v tomto ohledu namítl, že zabýval-li se jeho námitkou absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (z pohledu důkazů označených v předchozí větě) poprvé až odvolací soud, byla porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení; podle jeho názoru měl proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž by se právě soud prvního stupně touto námitkou zabýval. Jeho námitka chybného procesního postupu odvolacího soudu, který zopakoval důkaz nájemní smlouvou a doplnil dokazování o důkaz kolaudačním souhlasem s užíváním části stavby, však ve skutečnosti představuje nepřípustný dovolací důvod – vadu řízení, jenž je (nepředstavuje-li otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak) dovolacím důvodem nezpůsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. O otázku uvedenou v předchozí větě ovšem nejde již proto, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Navíc ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, z 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a z 20. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 84/2013).
Směřovaly-li snad další dovolací výtky k tomu, že nájemní smlouva (která byla uzavřena 1. ledna 2011) je neplatná (neboť nebytové prostory nebyly pronajaty k účelům, k nimž byly stavebně určeny – §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. října 2005 zákonem č. 360/2005 Sb.), nelze přehlédnout následující. Změnou provedenou s účinností od 19. října 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. bylo ustanovení §3 odst. 2 (týkající se povinnosti pronajímat nebytové prostory pouze k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny) ze zákona č. 116/1990 Sb. vypuštěno. Byť tedy do současné doby platí, že stavby (tj. i nebytové prostory) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem), nemá tato norma veřejného práva (obsažená nyní v ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů) s účinností od 19. října 2005 bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených zákonem č. 116/1990 Sb., takže s jejím porušením již nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), nýbrž jen sankce veřejnoprávní (o něž však v daném případě nejde). Uvedený závěr potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 360/2005 Sb. (dostupná např. v ASPI pod identifikačním číslem /ASPI ID/ LIT25659CZ); v poměru k předchozí úpravě obsažené v §3 zákona č. 116/1990 Sb. totiž mimo jiné uvádí, že „pro nadbytečnost byl vypuštěn stávající odstavec 2, neboť způsob užívání je z hlediska stavebního upraven stavebním zákonem a porušení stanovených podmínek je správním deliktem“ (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012).
S přihlédnutím k řečenému dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu