ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1859.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1859/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené Mgr. Ing. Vojtěchem Zacharem, advokátem se sídlem Bílovec, Ostravská 314/3, proti žalovanému Oblastnímu stavebnímu bytovému družstvu Kopřivnice IČ: 00090883, se sídlem Kopřivnice, Kpt. Jaroše 896, zastoupenému Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 18, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 216/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2012, č. j. 11 Co 541/2011-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč.- k rukám Mgr. Lukáše Stočka, advokáta se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 10. 2011, č.j. 8 C 216/2010-63, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 24. 9. 2010 (dále též „Výpověď“) z nájmu bytu č. 3 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 2. nadzemním podlaží domu č.p. 1296 na ulici Pod Zahradami v K. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 1. 2012, č.j. 11 Co 541/2011-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely z toho, že Výpověď byla žalobkyni doručena dne 29. 9. 2010, že vyhovuje všem formálním i obsahovým náležitostem stanoveným zákonem a že v ní byl uplatněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč.zák.“), vymezený tvrzením, že žalobkyně přenechala předmětný byt bez souhlasu pronajímatele do podnájmu jiným osobám. Vzaly za prokázáno, že žalobkyně v bytě nebydlí od roku 1999 a že jej přenechala bez souhlasu žalovaného družstva do užívání J. D., zaměstnanci firmy, kterou vlastní spolu se svým manželem. Jmenovaný v bytě nepřetržitě bydlí od roku 2002, nemá s žalobkyní uzavřenou podnájemní smlouvu, neplatí jí za užívání bytu a hradí toliko energie, a to přímo dodavatelům. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, neboť o podnájem ve smyslu ustanovení §719 odst. 1 obč.zák. jde i v případě, že podnájemcem není poskytována úplata (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 250/99 a sp.zn. 26 Cdo 354/2004). Shledal správným i závěr soudu prvního stupně, že Výpověď není (z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku) v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jejího názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní právní význam. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že její jednání lze subsumovat pod pojem „podnájem“, namítá, že ve Výpovědi bylo uvedeno pouze přístřeší a že v dané věci nebylo zohledněno specifikum družstevního (předmětného) bytu. Poukazuje na to, že nájem družstevního bytu je vázán na členství v bytovém družstvu a na majetkovou účast člena, který musí vynaložit finanční prostředky k zajištění své bytové potřeby, resp. bytové potřeby svých dětí (jako je tomu v jejím případě), což se projevuje např. při úvaze „zda lze po nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt“. Namítá dále, že žalované družstvo o jejím jednání vědělo, aniž by proti němu zakročilo (vyloučením z družstva) a že napadený rozsudek ji zatěžuje likvidačním způsobem, zatímco pro žalovaného znamená podstatný přínos. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné, neboť neřeší dosud nejudikovanou právní otázku, naopak odvolací soud vycházel z konstantní judikatury. Vyjádřil se k rozporu Výpovědi s dobrými mravy a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. ledna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku zásadního právního význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že nesouhlasí – z důvodů uvedených v dovolání – s právním závěrem odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák.
Uvedená právní otázka však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou. V této souvislosti lze odkázat nejen na jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale též např. na jeho rozhodnutí z 14. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 710/2000, z 17. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1933/99, z 27. 8. 2003, sp.zn. 26 Cdo 148/2003, a z 20. 7. 2007, sp.zn. 26 Cdo 3492/2006, v nichž byl vyjádřen právní názor, že za porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení §719 věty první a druhé a §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 20. 3. 2006 (nyní §711 odst. 1 písm. b/ obč.zák.) lze považovat i případ, kdy je byt (jeho část) přenechán do podnájmu jinému, aniž by za to nájemce získal od podnájemce úplatu. K obsahově stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud České republiky v usnesení z 23. 9. 2004, sp.zn. II. ÚS 142/04, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost podaná mimo jiné také proti usnesení Nejvyššího soudu z 18. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1137/2003. K uvedenému právnímu názoru se výslovně přihlásil Nejvyšší soud i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. (srov. např. jeho rozhodnutí z 13. 6. 2012, sp.zn. 26 Cdo 3407/2011) a sdílí jej i v projednávané věci.
Přípustnost dovolání v projednávané věci nemůže založit ani námitka týkající se specifik nájmu družstevních bytů, resp. rozporu Výpovědi s dobrými mravy. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozhodnutí z 1. 4. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1894/2007) respektuje závěry vyjádřené v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky z 28. 3. 2006, sp.zn. Pl ÚS 42/03, ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (nyní §711 odst. 2 písm. c/ a d/ obč.zák.), nicméně i při vědomí určité odlišnosti je třeba zdůraznit, že ani v těchto případech nelze zcela abstrahovat od dodržování základních povinností nájemce družstevního bytu, jakož i od obecné zásady vyjádřené v ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., podle níž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do oprávněných zájmu jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – se ve shodě se soudem prvního stupně zabýval posouzením věci z naznačených hledisek, přičemž přihlédl jak k okolnostem na straně žalobkyně, tak i na straně žalovaného. Jeho úvaha není zjevně nepřiměřená a proto nezbývá, než odkázat na důvody, uvedené v odůvodnění jeho rozsudku (resp. rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odkázal).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhl. č. 64/2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 588,- Kč představující 21% DPH.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu