ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2018.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2018/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Mgr. I. L. , zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti žalované Vítkov Invest s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, IČ: 26429586, zastoupené JUDr. Bruno Chudým, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská 1216/46, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Ing. A. L., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, K Brusce 124/6, o zaplacení částky 230.379,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 217/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012, č. j. 19 Co 199/2009-379, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 230.379,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Žalobu odůvodnila tvrzením, že jako nájemkyně uzavřela s žalovanou jako pronajímatelkou dne 1. února 2005 smlouvu o nájmu tam specifikovaných nebytových prostor (dále jen „smlouva o nájmu nebytových prostor“, resp. „nájemní smlouva“, a „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), že v souvislosti s nájmem nebytových prostor složila ve prospěch žalované u HVB Bank Czech Republic a.s. (dále jen „peněžní ústav“) peněžní vklad odpovídající žalované částce, že v dohodě s peněžním ústavem ze dne 6. ledna 2006 vázala (vinkulovala) jeho výplatu na pokyn žalované a že žalovaná v rozporu s dohodnutými podmínkami použití vinkulovaného vkladu zmíněný vklad čerpala a následně „použila” k úhradě svých pohledávek na nájemném z předmětných nebytových prostor. Vedlejší účastník na straně žalobkyně pak v řízení před soudem prvního stupně rovněž uvedl, že přípisem ze dne 18. března 2005 žalovaná oznámila žalobkyni (jež uvedený přípis převzala dne 24. března 2005), že jako zástavce (zástavní dlužník) uzavřela s Českou spořitelnou, a.s., jako zástavním věřitelem „smlouvu o zastavení pohledávky“, na jejímž základě zastavila ve prospěch uvedené obchodní společnosti „veškeré peněžité pohledávky ze Smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené … dne 1. 2. 2005“ . Vedlejší účastník byl přesvědčen, že v důsledku toho žalovaná neměla nárok na pohledávky po splatnosti plynoucí z uvedené nájemní smlouvy a že použitím vinkulovaného vkladu k jejich úhradě se tudíž na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. prosince 2008, č. j. 12 C 217/2007-200, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 19 Co 199/2009-249, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, č. j. 26 Cdo 974/2010-281, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 29. srpna 2012, č. j. 19 Co 199/2009-379, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (který je účastníkům řízení a vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně znám) a na jeho základě ve shodě s dovolacím soudem dovodil, že z tam uvedených příčin je smlouva o nájmu nebytových prostor neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 407/2013). Jestliže však žalobkyně nebytové prostory ihned po uzavření nájemní smlouvy, tj. před jejich kolaudací na lékárnu, a to až do 31. prosince 2005, užívala, pak jejich užíváním bez právního důvodu získala majetkový prospěch ve výši odpovídající nájemnému v místě a čase obvyklému, minimálně pak v částce, kterou získal žalovaný (a kterou nyní žalobkyně požaduje). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. srpna 2012, Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatelka ve skutečnosti právě takový a tudíž nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. uplatnila, a to zejména dovolacími námitkami vztahujícími se k užívání předmětných nebytových prostor od uzavření nájemní smlouvy do 31. prosince 2005.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (především dovolacími námitkami, že odvolací soud se vůbec nezabýval jejími argumenty uplatněnými v podání ze dne 20. srpna 2012, „což činí rozsudek navíc i nepřezkoumatelným“ ), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Jelikož však tímto způsobem vznesené dovolací námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, nelze jimi přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. založit.
Zbývá dodat, že otázky, které dovolatelka pod body a), b) a c) označila za zásadně právně významné (pokud vůbec jsou otázkami právními), odvolací soud neřešil; jelikož na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá, nelze je pokládat za zásadně právně významné a tudíž ani řešit v dovolacím řízení.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat, neboť citované vyjádření se minulo důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání. Vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek .
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu