ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2022.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2022/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Mgr. M. J. , p roti žalovanému P. Č. , zastoupenému JUDr. Pavlem Tumou, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 16, o návrhu žalovaného na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 55/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012, č. j. 20 Co 491/2011-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 16. 2. 2012, č.j. 20 Co 491/2011-97, potvrdil usnesení ze dne 18. 3. 2011, č.j. 9 C 55/2007-67, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení, vedeného u téhož soudu pod sp.zn. 10 C 93/2001 (v němž bylo žalovanému uloženo vyklidit ateliér, sklad a předsíň v podkroví domu č.p. 766 v P. – S., L. /dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“/) a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný nepředložil žádné nové důkazy, které nemohl použít bez své viny v původním řízení a jež by pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (§228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). V této souvislosti především konstatoval, že prohlášení svědků JUDr. B. a Ing. H., z nichž nevyplynula žádná zjištění zakládající pro žalovaného pravděpodobnost příznivějšího rozhodnutí ve věci, nemohou (z důvodů rozvedených v odůvodnění rozhodnutí) nijak zvrátit závěry soudů, jež učinily v původním řízení. Současně uvedl, že důkazy výpověďmi svědků rovněž nelze považovat za nové ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (tj. takové, o nichž žalovaný v době původního řízení nevěděl), neboť sami zmínili, že je s žalovaným pojí dlouhodobá známost trvající od osmdesátých let.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností a ani označením dovolacích důvodů se nezabýval. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud vycházel z nepravdivého tvrzení, že navržení svědci jsou „podle jejich výpovědi přátelé s odkazem na dlouholetou známost“ a namítá, že toto tvrzení nebylo a ani nemohlo být ve výpovědi uvedeno. Je toho názoru, že odvolací soud, aniž by hodnotil „skutečné“ výpovědi svědků, staví odůvodnění svého rozhodnutí na lživém vyjádření žalobkyně, která po dobu celého řízení uváděla nepravdivé a zavádějící informace a dělala z něj neplatiče; v této souvislosti odkazuje na rozsudek „soudu pro Prahu 3“, v němž se „řešily platby v řízení pod sp.zn. 19 C 138/94“, přičemž soud konstatoval, že platil nájemné, ale porušil své povinnosti tím, že neplatil řádně a včas služby, k čemuž však dle soudu nevyvinula žalobkyně kvalifikovanou součinnost, neboť mu řádně nedoručila vyúčtování služeb. Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů provedly neúplné důkazní řízení, neboť některé předložené důkazy nesprávně vyhodnotily a další důkazy nevyhodnotily vůbec. Dále namítá, že byl zkrácen na svých procesních právech postupem odvolacího soudu, který jednal – i přes jeho včasnou žádost o omluvení a odročení jednání – v jeho nepřítomnosti. Důvody pro odročení jednání (specifikované v dovolání) přitom soudu sdělil, avšak o jejich doložení požádán nebyl. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. února 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Ve smyslu §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp.zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v časopise Soudní judikatura 10/2003).
Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně, potvrzené napadeným usnesením, bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že právě takový dovolací důvod dovolatel uplatnil (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.). Činí tak navíc prostřednictvím námitek, jež jsou formulovány mnohdy obecně až nesrozumitelně, případně se vztahují k jinému řízení (viz výslovný odkaz dovolatele na řízení vedené pod sp.zn. 19 C 138/94).
Námitkou, že mu postupem odvolacího soudu bylo znemožněno účastnit se jednání odvolacího soudu, dovolatel dále uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu dle §229 odst. 3 o.s.ř.
Ke zmatečnostním vadám řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a samy způsobilým dovolacím důvodem nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp.zn. 21 Cdo 496/2005, a z 11. 3. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3351/2008). Proto také nelze jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K účinné ochraně práv účastníků těmito vadami postižených slouží (tam, kde přípustnost dovolání není nebo nemusí být dána ani při uplatnění způsobilého dovolacího důvodu) jiný mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost (srov. §229 a násl. o.s.ř.).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle §238 odst. 1 písm. a) a §238 odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu