ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2124.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2124/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Bc. B. P. , zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti žalovanému MUDr. L. P. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zrušení společného nájmu k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 110/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 54 Co 389/2012-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Zavadila, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, č. j. 17 C 110/2010-111, zrušil právo společného nájmu účastníků k „bytu č. 12, ve III. nadzemním podlaží domu č. p. 859, k. ú. S. M., P. 1, V. 9“ (dále jen „předmětný byt“, případně „byt“), určil, že výlučným nájemcem bytu bude žalovaný a žalobkyni uložil byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že manželství účastníků uzavřené dne 26. 6. 1982, bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 1999, č. j. 14 C 156/97-28, jenž nabyl právní moci dne 26. 11. 1999, že dcery účastníků jsou již zletilé, že účastníci začali byt užívat s účinností od 1. 9. 1984 na základě realizované trojsměny bytů, do níž poskytla svůj byt v Č. B. žalobkyně, a že byt prodělal v letech 1988 až 1989 rekonstrukci, která byla hrazena ze společných prostředků. Dále zjistil, že pronajímatel (městská část Praha 1) ponechal rozhodnutí o dalším nájmu bytu na soudu, že platby za nájem a služby související s provozem bytu hradí oba účastníci a že oba v bytě bydlí, avšak žalovaný vzhledem k své pracovní vázanosti na P. 1 využívá byt ve větší míře, neboť žalobkyně tráví v důsledku svých podnikatelských aktivit zhruba jednu polovinu týdne na Š., kde provozuje penzion a kde má i možnost bydlení. Dospěl k závěru, že podle §703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), účastníkům vznikl společný nájem předmětného bytu. Protože se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli, zrušil soud společný nájem předmětného bytu (§705 odst. 1 obč. zák.). Jelikož účastníci nemají nezletilé děti a pronajímatel nezaujal žádné stanovisko (§705 odst. 3 obč. zák.), a jelikož ostatní možná hlediska nepřinesla výhodnější pozici pro některou ze stran, zohlednil soud prvního stupně při rozhodování, kdo bude nájemcem bytu, zejména kritérium dalšího využití bytu, které považoval za významnější než zásluhu o získání bytu. Uzavřel, že žalovaný, který je pracovně vázán na P., využívá byt efektivněji než žalobkyně, jež provozuje penzion na Š. a „tráví zde více času z pracovního týdne i víkendů“. Rozhodl proto, že výlučným nájemcem bytu bude žalovaný. Povinnost žalobkyně vyklidit předmětný byt vázal na zajištění náhradního bytu, neboť neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla právo jen na nižší formu bytové náhrady (§712 odst. 3 věta druhá obč. zák.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 11. 2012, č. j. 54 Co 389/2012-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, za správný považoval jeho právní závěr o zrušení práva společného nájmu bytu a ztotožnil se i s jeho závěrem o tom, že výlučným nájemcem bytu bude žalovaný. Uvedl, že za stavu, kdy zákonná hlediska nejsou využitelná, kdy na úpravách, údržbě a režii bytu se podíleli za trvání manželství i po jeho rozvodu oba účastníci a kdy důvody rozvodu manželství nevyznívají ve prospěch některého z nich, přichází v úvahu posouzení zásluhy o získání bytu a efektivnosti jeho dalšího využití. I když žalobkyni svědčí větší zásluha o získání bytu, neboť poskytla svůj byt do výměny, nelze tuto skutečnost přeceňovat, protože k výměně došlo již za trvání manželství a jedná se o událost poměrně dávnou. Proto považoval za významnější kritérium dalšího využití bytu, jelikož se váže k současnosti. Žalovaný vzhledem k svému zaměstnání v P. využívá byt efektivněji a jinou možnost bydlení nemá, zatímco objektivní potřeba žalobkyně užívat byt je snížena tím, že její rozhodující podnikatelskou aktivitou je provoz penzionu na Š., který vyžaduje její častou osobní přítomnost a kde má i možnost bydlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že byt bude nadále jako výlučný nájemce užívat žalovaný. Namítala, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nevysvětlil, z jakého důvodu vzal za jediné rozhodující kritérium hledisko efektivního využití bytu a ostatní kritéria – zásluhy na získání bytu, péči o byt, úklid a opravy bytu, placení nájmu a možnost uspořádání bytových poměrů účastníků – nepovažoval za významná. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a k námitkám žalobkyně uvedl, že zveličuje svůj podíl na placení nájemného, údržbě bytu i jeho rekonstrukci. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou (účastnicí řízení) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak může být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je přípustnost dovolání spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že výlučným nájemcem bytu má být určen podle §705 odst. 3 obč. zák. žalovaný.
Podle §705 odst. 1 obč. zák. nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného nájmu bytu. Současně určí, který z manželů bude byt dále užívat jako nájemce. Při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele (§705 odst. 3 obč. zák.).
Výklad ustanovení §705 odst. 3 (ve spojení s ustanovením §705 odst. 1 věty druhé) obč. zák., jenž je pro výsledek sporu určující, se v soudní praxi ustálil. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 06. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je jednotná v tom, že ustanovení §705 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle zákonných hledisek (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele) soudy – ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí – podle okolností konkrétního případu přihlížejí jako k dalším právně významným hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství, k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 942/2010, rozsudek ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2299/2010).
Soudní praxe rovněž dovodila, že výklad ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. pro určení dalšího nájemce bytu, lze mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že určení hypotézy, k němuž soud takto v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené skutečnosti nebo kritéria hypotéza normy ve skutečnosti nepředjímá (jsou jí irelevantní nebo dokonce s ní obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný; pouhá možnost odlišného hodnocení jejich významu nepostačí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2871/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2879/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2858/2011).
O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud se při rozhodování o tom, kdo bude výlučným nájemcem bytu, od ustálené soudní praxe neodklonil, jestliže hodnotil a přihlédl – vzhledem k tomu, že zákonná hlediska nebyla v dané věci využitelná – k příčinám rozvratu manželství, k podílu účastníků na údržbě a opravách bytu a financování jeho provozu, ale žádné z těchto hledisek neshledal výrazněji svědčící ve prospěch některého z účastníků. Za rozhodující proto považoval kriteria zásluhy o získání bytu a možnosti jeho dalšího účelného využití, přičemž náležitě zdůvodnil, proč dal přednost hledisku efektivnějšího využití bytu žalovaným před větší zásluhou žalobkyně na získání bytu. Ze zjištěného okruhu okolností tak odvolací soud zvolil ta hlediska, která jsou považována ustálenou soudní praxí za relevantní, a současně vyložil, kterým hlediskům dal přednost a z jakých důvodů. Námitka dovolatelky, že odvolací soud nevysvětlil, proč vzal za rozhodující hledisko účelnější využití bytu žalovaným a k ostatním hlediskům nepřihlédl, tak nemůže obstát. Dovolací soud neshledal důvody, pro které by právní posouzení dané věci ve smyslu §705 odst. 3 obč. zák. bylo nesprávné.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, proto jej dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, který nepovažoval za důvodný, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím zástupce z řad advokátů. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náhrada nákladů řízení sestává z odměny ve výši 1.500,- Kč stanovené podle §6 odst. 1, §7 bod 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) AT, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 AT; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť zástupce žalovaného ve smyslu ustanovení §14a AT neprokázal, že by byl plátcem této daně. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 1.800,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu