ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2253.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2253/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. Š. , bytem P. 5, M. 39, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Praha, Ondříčkova 2167/16, proti žalovanému Ing. J. J. , bytem P. 4 – N., P. T. 1292/5, zastoupenému Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 128/22, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 18 C 554/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2012, č.j. 25 Co 457/2011-125, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 24 ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. 1292 v P. 4 – N., v ulici P. T. 5 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), dané mu žalovaným dopisem ze dne 11. 9. 2009 (dále též jen „Výpověď“).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, č.j. 18 C 554/2009-39, zamítl žalobu na určení neplatnosti Výpovědi, vyhověl vzájemné žalobě žalovaného a uložil žalobci povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, č.j. 25 Co 365/2010-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení bytu jako předčasnou zamítl, ve výroku o určení neplatnosti Výpovědi a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, neboť mu – z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozsudku – vzniklo právo osobního užívání bytu, které se posléze ze zákona transformovalo na právo nájmu, byť místnosti jím užívané neměly povahu bytu ve smyslu ustanovení §62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.
Poté soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 7. 2011, č.j. 18 C 554/2009-105, žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 2. 2012, č.j. 25 Co 457/2011-125, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil pouze ohledně jejich výše, jinak jej rovněž potvrdil i v tomto výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně především ze zjištění, že žalobce užíval předmětný byt (v domě ve vlastnictví žalovaného) na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru, jímž byla schválena dohoda o výměně bytů ze dne 13. 7. 1978, že žalobce byl účastníkem této dohody a měl se na základě ní nastěhovat do předmětného bytu, že mezi účastníky řízení došlo ke konkludentní dohodě o předání a převzetí bytu, že prostory užívané žalobcem byly dle sdělení stavebního úřadu a dle plánů ke stavebnímu povolení určeny k užívání jako nebytové prostory, a že dopisem ze dne 11. 9. 2009 dal žalovaný žalobci Výpověď z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Shledal správným právní závěr soudu prvního stupně, že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby na neplatnost Výpovědi ve smyslu §711 odst. 5 obč.zák. Je tomu tak proto, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu, uzavřenou před 1. 1. 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí odboru bytového hospodářství o schválení dohody o výměně bytů, vzniklo žalobci právo osobního užívání bytu (§154 a 155 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992, tj. před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč.zák. před novelou“), jež se k 1. 1. 1992 transformovalo na právo nájmu k bytu, a to bez ohledu na to, že byt neměl povahu bytu ve smyslu §62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty; soud přitom není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, může jej posoudit jen se zřetelem k tomu, zda nejde o akt nicotný, resp. nulitní (viz usnesení Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 832/06 a judikatura Nejvyššího soudu v něm citovaná); o takový akt se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď je absolutně neplatná, neboť neobsahovala závazek pronajímatele poskytnout nájemci bytovou náhradu ve formě přístřeší (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2498/2007 a sp.zn. 26 Cdo 3521/2010).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně nahradil „právní stavebně technický stav“ místnosti užívané žalovaným tím, že ji považoval za byt a „ignoroval tak platný stavební zákon i kompetence stavebního úřadu“. Namítá dále, že žalobce nedoložil „svoji dohodu o výměně, trojsměně bytů“, která byla pokladem pro rozhodnutí o schválení výměny odborem bytového hospodářství ONV a že dohoda o odevzdání a převzetí bytu nebyla nikdy uzavřena. V této souvislosti uvádí, že v letech 1945 – 1992 musel vlastník strpět odnětí práva nakládat svobodně se svým majetkem (činžovním domem) a není tedy na místě, aby soud konstatoval konkludentnost jednání tam, kde pro ni nebylo místo. O konkludentním jednání nelze hovořit – z důvodů rozvedených v dovolání – ani v období po roce 1992. Dovolatel rovněž namítá, že nebyl řádně poučen o „významu koncentrace a její šíři v řízení“ a namítá, že pokud odvolací soud svým právním názorem zavázal soud prvního stupně k posuzování „věcné správnosti listiny s výpovědí“, znemožnil mu posoudit oprávněnost žaloby. Vyjadřuje přesvědčení, že žalobci nevzniklo právo osobního užívání bytu, které by se účinností zákona č. 509/1991 Sb., transformovalo na nájem bytu (což bylo zohledněno ve výroku rozsudku o vyklizení), a to ani na základě správního rozhodnutí a následné dohody, neboť předmět obou nebyl nikdy bytem. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K doplnění dovolání (podáním daným k poštovní přepravě dne 7. 6. 2012), učiněnému po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud přihlížet (§242 odst. 4 o.s.ř.).
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Protože napadené rozhodnutí vydáno dne 21. února 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb. projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je přípustné podle 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., se zabýval jeho důvodností.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Námitka, že dovolatel nebyl řádně poučen o „významu koncentrace a její šíři v řízení“ (jež obsahově /§41 odst. 2 o.s.ř./ naplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř), není důvodná. Jak se podává z obsahu spisu (protokolu o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 21. 7. 2010 /č.l. 101 spisu/, jehož se žalovaný osobně zúčastnil) byli účastníci soudem upozorněni na koncentraci řízení a poučeni dle ustanovení §118 odst. 1 a 2 o.s.ř. před vyhlášením rozsudku (potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu). Žalovaný poté předložil soudu listinné důkazy (rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení předmětného bytu jako bytu náhradního panu M. J. a o schválení dohody o výměně bytu uzavřené mezi jmenovaným a Ing. A. B. /účastníkem dohody o výměně bytů, jejímž účastníkem byl žalobce/) k upřesnění označení předmětného bytu. Pokud dovolatel v této souvislosti uvádí, že se soud prvního stupně již nezabýval „oprávněností žaloby a právními důvody vzniku užívacího práva a posléze i práva nájmu“, lze odkázat na níže uvedený výklad k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Posléze uvedený dovolací důvod naplňuje námitka, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že předmětné prostory jsou „bytem“ (čímž nahradil jejich „právní stavebně technický stav“ a ignoroval platný stavební zákon i kompetence stavebního úřadu). Na uvedeném závěru však napadené rozhodnutí nespočívá, naopak samotný charakter předmětných prostor nebyl jakkoli relevantní pro právní závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobce k podání žaloby na neplatnost Výpovědi podle §711 odst. 5 obč.zák. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 2. 9. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1793/2003, z 10. 9. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1516/2003, z 27. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2043/2003) totiž dovodila, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. 1. 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč.zák. před novelou). Toto právo se k 1. lednu 1992 transformovalo v nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu §62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Uvedené závěry se týkaly i případů, kdy byla rozhodnutím příslušného orgánu schválena dohoda o výměně bytů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 761/2008). Odvolací soud při svém právním posouzení věci z uvedených názorů vycházel a jeho rozhodnutí je proto v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe.
Dovolatel proti tomu namítá, že neuzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Tato námitka, obsahově naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., však není důvodná. Dovolací soud je toho názoru, že závěr odvolacího soudu o konkludentním uzavření dohody o odevzdání o převzetí bytu, má oporu v provedených důkazech a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Pro úplnost lze uvést, že na užívání bytů v domech, které byly v tzv. soukromém vlastnictví se v rozhodné době (tj. v době, kdy měla být v dané věci takováto dohoda uzavřena) vztahovala přiměřeně ustanovení §153 až §189 občanského zákoníku ve znění před novelou a byty v takových domech byly zcela podřízeny předpisům o hospodaření s byty – srov. tehdy platný zákon č. 41/1992 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů. Práva vlastníka takovéhoto domu byla omezena, neboť dispozice s byty v něm se nacházejícími byla svěřena místním národním výborům, na což ostatně poukazuje i dovolatel. I přes toto znevýhodnění vlastníků domů v soukromém vlastnictví je však nutno v zájmu právní jistoty respektovat právní vztahy osobního užívání vzniklé k bytům v něm se nacházejícím, včetně jejich zákonné transformace (§871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném k 1. 1. 1992) na právo nájmu bytu – srov. nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 3. 1994, sp.zn. Pl. ÚS 37/93, in Sb. ÚS sv. I. č. 9.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., jakož i o skutečnost, že žalobci (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu