ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2620.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2620/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ing. P. S. , bytem Ch., Č. 1695, zastoupeného JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, Čechova 1267, proti žalovaným 1/ T. K. a 2/ V. K. , oběma bytem M. B., J. 840/II, zastoupeným Mgr. Monikou Hulovou, advokátkou se sídlem Skorkov, Podbrahy 40, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 271/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2011, č. j. 31 Co 8/2011-45, ve znění usnesení ze dne 16. srpna 2011, č. j. 31 Co 8/2011-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. října 2010, č. j. 8 C 271/2010-18, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 840/35 o velikosti 1+1 s příslušenstvím v domě č. p. 840, 841 v ulici V. K., M. B. II.“ ; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č. j. 31 Co 8/2011-45, ve znění usnesení ze dne 16. srpna 2011, č. j. 31 Co 8/2011-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným povinnost vyklidit – ve lhůtě patnácti dnů po zajištění přístřeší – „byt č. 840/35 o velikosti 1+1 s příslušenstvím v domě č. p. 840, 841 v ulici J., M. B. II“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení (přečtením zprávy společnosti DOMOS, s.r.o., obsahující vyčíslení nedoplatků z bytu k 30. listopadu 2010) zjistil následující skutkový stav. Statutární město Mladá Boleslav jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 14. července 1994 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou. Následně smlouvou ze dne 24. dubna 2006 převedlo Statutární město Mladá Boleslav předmětný byt (bytovou jednotku jako vymezenou část domu ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb.) do vlastnictví žalovaných, kteří ho pak smlouvou ze dne 12. června 2006 převedli do vlastnictví žalobce. Právní účinky vkladu vlastnického práva k bytu do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce nastaly dne 13. června 2006, přičemž poté již ve vlastnických vztazích k předmětnému bytu nenastaly žádné změny. V souvislosti s uzavřením smlouvy ze dne 12. června 2006 uzavřeli účastníci téhož dne rovněž tzv. Dohodu o užívání bytu, v níž se žalobce zavázal, že žalovaným umožní předmětný byt užívat k uspokojení jejich potřeby bydlení, a to dokud tuto potřebu budou mít, a žalovaní se zavázali, že byt budou užívat výhradně ke „svému bydlení“ a tedy nebudou ho dále „pronajímat“ . Od roku 2009 žalovaní nehradí (ani) zálohy na úhrady za služby poskytované s užíváním bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že Dohoda o užívání bytu vyjadřuje – z příčin rozvedených v napadeném rozsudku – pouhý (nezávazný) souhlas žalobce s užíváním bytu žalovanými. Uzavřel, že jelikož žalobce uvedený souhlas odvolal nejpozději žalobou podanou v této věci, oprávněně se domáhá ochrany svého vlastnického práva k bytu proti žalovaným, kteří do něj – užíváním bytu bez právního důvodu – neoprávněně zasahují (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Stejně jako soud prvního stupně proto žalobě na vyklizení bytu vyhověl; na rozdíl od něj však vyklizovací povinnost žalovaných vázal – analogicky (§853 obč. zák.) podle ustanovení §712 odst. 5 věty první ve spojení s §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. – na zajištění bytové náhrady v podobě přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní – nezastoupeni advokátem – dovolání, které následně doplnili podáním ustanovené advokátky. K dovolání se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí ve spojení se shora označeným usnesením vydáno dne 5. dubna 2011 (16. srpna 2011), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Při řešení této otázky neopomněl, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změněno pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalované, tj. ve výroku, proti němuž dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – evidentně nesměřuje. Byť směřuje proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, nelze přehlédnout, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti, tj. ve výroku, proti němuž dovolání rovněž směřuje, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a je nerozhodné, že i ve vztahu k tomuto výroku uvedl, že jej mění (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom práva a povinnosti v právních vztazích účastníků neposoudil po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně ani tím, že dodatečným opravným usnesením odstranil v potvrzujícím výroku zjevnou nesprávnost týkající se označení předmětného bytu (konkrétně ulice, v níž se nachází dům, ve kterém je předmětný byt situován).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelé – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili dovolací námitkou, že „skutkový stav neodpovídá provedeným důkazním prostředkům“ (kterou dále konkretizovali tím, že nabídli vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit).
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelé – opět se zřetelem k obsahu dovolání – rovněž uplatnili, pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací námitka, že „odvolací soud neprovedl … výslech svědka V. M. … a ani se s touto skutečností nijak nevypořádal“ , čímž dovolatelům „znemožnil … uplatnění jejich práv účastníků řízení, které jim zákon přiznává“ , však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
Potvrzující výrok spočívá především na právním názoru, že dovolatelům nesvědčí žádný právní důvod k užívání bytu a že tudíž neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobce k předmětnému bytu (§126 odst. 1 obč. zák.). Správnost uvedeného právního názoru dovolatelé zpochybnili dovolací námitkou (podřaditelnou pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že „Dohoda o užívání bytu … je i bez ustanovení o nájemném … a … o plněních spojených s užíváním bytu … platnou nájemní smlouvou, jejíž platnost lze dovodit i z evidenčního listu … o vyčíslení nedoplatků za užívání … bytu … z 30. 11. 2010“ ; proto měla být ukončena výpovědí z nájmu bytu.
Již v rozsudku ze dne 18. října 2001, sp. zn. 28 Cdo 1603/2001, uveřejněném pod C 793 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky vyložil (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), že obecné vymezení nájemní smlouvy (§663 obč. zák.) definuje nájemní smlouvu jako závazkový úplatný vztah mezi pronajímatelem a nájemcem, v němž pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky. Zvláštní úprava pro nájem bytů vymezuje smlouvu o nájmu bytu jako dvoustranný úplatný závazkový vztah, na jehož základě pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání (§685 odst. 1 věta první obč. zák.). Pojmovým znakem právního vztahu nájmu (bytu) je tak zejména jeho úplatnost (srov. rovněž odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu České republiky z 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000). Úplatnost právního vztahu nájmu (bytu) vyplývá z minimálního (nezbytného) obsahu nájemní smlouvy (viz §663 a §685 odst. 1 věta první obč. zák.), na němž se smluvní strany musí shodnout, aby nájemní smlouva vůbec vznikla (aby šlo o smlouvu nájemní). Jde o definiční znak nájemní smlouvy, který tuto smlouvu charakterizuje jako smlouvu úplatnou a odlišuje ji tak od smluv bezúplatných, především od smlouvy o výpůjčce (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2715/2010).
Od zmíněných právních názorů, které dovolací soud sdílí i v souzené věci, se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), pokud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že Dohoda o užívání bytu vyjadřovala pouhý (nezávazný) souhlas žalobce s užíváním bytu dovolateli. Je tomu tak proto, že účastníci se v ní neshodli na minimálním obsahu ani jednoho ze dvou v úvahu přicházejících (právně závazných) smluvních typů. Z obsahu citované dohody totiž není jednoznačně patrno, zda užívání bytu dovolateli mělo být realizováno za úplatu či bezúplatně. Nelze tedy spolehlivě určit, zda vůle účastníků vtělená do Dohody o užívání bytu směřovala ke sjednání nájemní smlouvy či smlouvy o výpůjčce. Jestliže totiž zmíněná dohoda „mlčí“ o úplatě za užívání bytu, nenabízí dostatečný podklad pro závěr, že mezi účastníky měla založit úplatný právní vztah nájmu bytu. Zároveň však absence vyjádření úplatnosti užívání bytu v této dohodě nemůže sama osobě vést ani k závěru, že jí jednající osoby měly v úmyslu sjednat si bezúplatný právní vztah (výpůjčku). Za této situace mezi účastníky nevznikla právně závazná smlouva ohledně užívání předmětného bytu; proto mohl žalobce kdykoliv žádat jeho vrácení (vyklizení). Pro úplnost zbývá dodat, že účinky právně závazného projevu vůle, směřujícího k uzavření nájemní smlouvy, není způsobilá vyvolat okolnost, že žalobce po dovolatelích požadoval peněžité částky za užívání předmětného bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, a dále např. usnesení ze dne 20. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1489/2005, uveřejněné pod C 4296 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tím méně tudíž mohla taková okolnost vyústit v uzavření (platné) nájemní smlouvy (nadto v době, kdy již smlouva o nájmu bytu musela mít ze zákona písemnou formu – srov. §686 odst. 1 větu druhou obč. zák.), jež měla být ukončena výpovědí z nájmu bytu, jak se mylně domnívali dovolatelé.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 ve spojení s ustanovením §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Především totiž nelze přehlédnout stručnost a obecnost vyjádření, v němž žalobce navíc z převážné části nepřípustně uplatnil tzv. skutkové novoty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu