ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2863.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2863/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce Ing. L. K. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Na Poříčí 1199, proti žalovanému Zemědělskému družstvu vlastníků Nošovice , se sídlem v Nošovicích 128, IČO 47673222, zastoupenému JUDr. Karlem Cieslarem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 493, o zaplacení částky 1.000.414,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 108 C 85/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2013, č. j. 11 Co 156/2013-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.640,- Kč k rukám JUDr. Karla Cieslera, advokáta se sídlem v Třinci, 1. máje 493, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 11 Co 156/2013-119, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 12. 2012, č. j. 108 C 85/2011-91, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 1.000.414,- Kč s úrokem z prodlení, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u soudu dne 11. 7. 2011 uplatněný nárok žalobce na vyplacení majetkového podílu z transformace družstva (který považoval „za majetkové právo, jež se řídí režimem pohledávek v občanském zákoníku“) se v zákonem stanovené desetileté době (§13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) promlčel dne 11. 12. 2009, neboť ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mohl být vypořádán v plné výši po 11. 12. 1999, kdy uplynulo sedm let od schválení transformačního projektu žalovaného. Dále dovodil, že námitka žalobce směřující proti nepřípustné retroaktivitě ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není důvodná, neboť včlenění tohoto ustanovení vedlo ve svém důsledku k prodloužení obecné tříleté promlčecí doby na dobu desetiletou. Konečně vzhledem k nečinnosti žalobce nehodnotil žalovaným vznesenou námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy.
Dovolání žalobce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolací soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), jej neshledal podle ustanovení §237 o. s. .ř. přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ve výkladu otázky promlčení majetkového podílu z transformace je rozhodovací praxe dovolacího soudu již dlouhodobě ustálena v tom, že majetkový podíl oprávněné osoby z transformace, který podléhá vypořádání způsobem uvedeným v §13 odst. 2 nebo odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je majetkovým právem, jež se řídí režimem pohledávek v občanském zákoníku, nestanoví-li zákon č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 232/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002, pod číslem 188, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1433/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4614/2009), a promlčuje se v desetileté promlčecí době (stanovené v §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jež počíná běžet uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 418/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2518/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 761/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2006, pod číslem 103).
Důvodná není ani námitka dovolatele, že ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je případem nepřípustné pravé retroaktivity, neboť uvedené ustanovení se sice vztahuje na právní vztahy vzniklé před jeho účinností, ale až ode dne jeho účinnosti [ustanovení §13 odst. 4 začlenil do zákona č. 42/1992 Sb. zákon č. 310/2002 Sb., který nabyl účinnosti (s výjimkou čl. VII. bodu 4) dne 12. 7. 2002], jedná se tedy o nepravou retroaktivitu, která je akceptovatelná (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněného pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) .
Rovněž otázkou, kdy je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, se dovolací soud zabýval a opakovaně vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 126). O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v daném případě se nemůže jednat o rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy za stavu, kdy po vyčíslení nároku žalobce dne 12. 12. 2000 zůstali oba účastníci nečinní, neboť bylo na žalobci, aby se (po dobu devíti let) u žalovaného domáhal uspokojení svého nároku v souladu s obecnou zásadou soukromého práva, že každý si má střežit svá vlastní práva (vigilantibus iura scripta sunt), tedy že právo přeje bdělým.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně a v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu