ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3178.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3178/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna – městské části Brno – sever, se sídlem Brno, Bratislavská 70, proti žalovaným 1) M. F. , bytem B., n. R. 13, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Brno, Anenská 8, a 2) Š. H., bytem B., n. R. 13, o vyklizení bytu a o zaplacení částky 47.909,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 45 C 16/2010, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2011, č.j. 19 Co 131/2011-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 8. 2010, č.j. 45 C 16/2010-44, uložil žalovaným 1) a 2) a všem, kdo s nimi bydlí, povinnost vyklidit byt č. 7 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve III. podlaží domu v B., n. r. č.p. 715, č.or. 13 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále žalovaným 1) a 2) uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 47.909,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 4.000,- Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, k rukám žalobce, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku s tím, že nezaplacením jedné splátky se stává splatný celý dluh (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č.j. 19 Co 131/2011-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. s tím, že povinnost byt vyklidit uložil toliko žalovaným 1) a 2) (výrok I.), rovněž jej potvrdil ve výroku II. v odvoláním napadené části, tj. ohledně lhůty k plnění (výrok II.) a ve výroku o nákladech řízení (výrok III.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. listopadu 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaná 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, tj. ve výroku I., aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (proti výroku II. dovolání nebrojí, ostatně by nebylo přípustné, neboť rozhodnutí toliko o lhůtě k plnění není rozhodnutím ve věci samé - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp.zn. 28 Cdo 567/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1928), nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení otázky, zda může být žaloba na vyklizení nemovitosti podaná ze strany obce úspěšná za situace, kdy žalovaní (kteří spadají do kategorie sociálně potřebných občanů) se, pokud jde o jejich bydlení, bez své viny ocitli v tíživé situaci, kterou se snaží uvést do právně konformního stavu, ze strany obce k tomu však chybí jakákoliv součinnost. Uvedená otázka však právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně totiž nevyplývá, že by obec žalovaným neposkytla součinnost při řešení nastalé situace, naopak to byli žalovaní, kteří předmětný byt (který užívají bez právního důvodu a který je v havarijním stavu a hrozí propadnutí podlahy) nevyklidili, přestože to žalobci přislíbili.
Zbývající námitky dovolatelky pak představují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura 7/2004, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však níže uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ostatně nejsou ani důvodné. Pokud dovolatelka odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkala, že se nezabývaly její námitkou, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, je sice třeba připustit, že soudy obou stupňů se otázkou dobrých mravů nezabývaly výslovně, nicméně z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že řešil otázku bytové náhrady (přičemž přiznání bytové náhrady může být jedním z následků aplikace §3 odst. 1 obč.zák. – srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), důvody pro její přiznání však neshledal.
Rovněž námitka, že soudy obou stupňů porušily její základní procesní práva a zásadu rovnosti účastníků, neboť jí měly (z vlastní iniciativy) ustanovit advokáta již mnohem dříve, než o něj výslovně požádala, není důvodná, neboť jak vyplývá z ustanovení §30 odst. 1, 2 o.s.ř., soud je povinen účastníka toliko poučit o možnosti požádat o ustanovení zástupce (což také bylo v dané věci učiněno – viz čl. 31 spisu a doručenky na čl. 30 verte spisu), ustanovit jej však může toliko na jeho žádost.
Pokud dovolatelka vadu řízení spatřovala rovněž v postupu odvolacího soudu, který považoval rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. ohledně částky 47.909,- Kč s příslušenstvím za nenapadený, přestože v odvolání bylo uvedeno „odvolávám se proti rozsudku o vyklizení bytu a úhrady částky 47.909,- Kč“, je třeba zdůraznit, že její výtky v tomto směru směřovaly proti neexistujícímu výroku odvolacího soudu, navíc sama dovolatelka v dovolání připouští, že „výši částky jsme nenapadali, neboť jsme bez právního vzdělání nevěděli jak“.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované 1) není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolatelce.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu
.