ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3324.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3324/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. H. , bytem v P., zastoupené Mgr. Renatou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Příbrami I, Prokopská 11, proti žalovanému V. S. , bytem v P., zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 177/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 23 Co 254/2012-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 23 Co 254/2012-90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 14 C 177/2011-61, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „družstevní byt sestávající se z jednoho pokoje a příslušenství v patře domu P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. června 2012, č. j. 23 Co 254/2012-90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud následující skutkový stav. Otec žalobkyně K. P. (člen Bytového družstva občanů P., družstva, se sídlem v P. /dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“/ a nájemce předmětného bytu), zemřel. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. ledna 2000, č. j. D 1413/99-7, bylo dědické řízení po zůstaviteli K. P. zastaveno s odůvodněním, že nezanechal žádný majetek. Následně byla znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví (zpracovaného na žádost žalobkyně) zpochybněna pravost podpisu zemřelého K. P. na dohodě o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, kterou měl jako převodce uzavřít s P. a R. P. (svým synem a snachou) jako nabyvateli dne 26. listopadu 1999 (dále jen „dohoda ze dne 26. listopadu 1999“). Dohodou ze dne 7. prosince 2000, zprostředkovanou realitní kanceláří, však P. a R. P. převedli (nabytá) členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na J. S. (což vzalo bytové družstvo na vědomí dopisem ze dne 11. prosince 2000), a to za dohodnutou cenu 350.000,- Kč, která byla převodcům prostřednictvím realitní kanceláře zaplacena (dále jen „dohoda ze dne 7. prosince 2000“). J. S. pak dohodou ze dne 30. října 2006 převedla uvedená práva a povinnosti na žalovaného, což vzalo bytové družstvo na vědomí dopisem ze dne 6. listopadu 2006 a uzavřelo s žalovaným tzv. zápis o dohodě o odevzdání a převzetí družstevního bytu (dále jen „dohoda ze dne 30. října 2006“). Okresní soud v Příbrami již před tím – rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 16 C 136/2002-100 – vyhověl žalobě žalobkyně na určení neplatnosti převodu členských práv a povinností směřující proti P. P. a jeho manželce, avšak „žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 176/2004-124 zamítnuta s procesních důvodů“ . Dne 18. února 2005 podala žalobkyně další žalobu, přičemž „v konečné fázi Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 24 Co 328/2007-178 určil, že panu K. P. zemřelému, ke dni jeho smrti náležela členská práva a povinnosti ke spornému bytu“. V rámci dodatečného projednání dědictví po zemřelém K. P. bylo usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. září 2008, č. j. 26 D 64/2008-57, potvrzeno nabytí dodatečně najevo vyšlého majetku podle dědických podílů tak, že každý z dědiců, tj. pozůstalá dcera (žalobkyně) a pozůstalí synové K., P. a M. P., dědí jednu ideální čtvrtinu členského podílu v bytovém družstvu. Poté se dědicové zčásti dohodli a zčásti rozhodl soud prvního stupně (pravomocným usnesením ze dne 19. srpna 2010, č. j. 14 C 12/2010-45), takže žalobkyni nakonec připadl celý členský podíl v bytovém družstvu (stala se tudíž výlučnou členkou bytového družstva a výlučnou nájemkyní předmětného bytu) a poté, avšak bezvýsledně, vyzvala žalovaného k dobrovolnému vyklizení bytu.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud jednoznačně dovodil, že připadl-li žalobkyni členský podíl, přešlo na ni smrtí nájemce K. P. členství v bytovém družstvu a nájem předmětného bytu. Následně se však přesto zabýval (předběžnou) otázkou, zda J. S. (právní předchůdkyně žalovaného) nabyla členský podíl v bytovém družstvu vydržením ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 8. prosince 2003 (dále jen „obč. zák.“). Zde nejprve dovodil, že lze-li podle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Odo 794/2006 vydržet obchodní podíl v obchodní společnosti, lze – v tříleté vydržecí době a za existence dobré víry osoby, která má věc v držení – „vydržet i majetkovou hodnotu, kterou představují členská práva a povinnosti, případně práva spojená s užíváním družstevního bytu“. Poté uzavřel, že J. S. byla v dobré víře, že „získává družstevní podíl a nájem družstevního bytu od předchozího člena a nájemce družstevního bytu“ (od P. a R. P.), neboť uzavření dohody ze dne 7. prosince 2000 zprostředkovala realitní kancelář a členská práva a povinnosti byly převedeny za dohodnutou cenu 350.000,- Kč, kterou nabyvatelka J. S. převodcům (manželům P.) zaplatila prostřednictvím realitní kanceláře. Přitom dobrá víra trvala po celou vydržecí dobu, tj. do 7. prosince 2003. Jestliže J. S. nabyla vydržením členská práva a povinnosti a také nájem předmětného (družstevního) bytu, pak se podle odvolacího soudu na základě následně uzavřené dohody ze dne 30. října 2006 stal nositelem těchto práv a povinností žalovaný, jemuž svědčí „i právo nájmu k předmětnému družstevnímu bytu“. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 29 Odo 794/2006, 29 Odo 1216/2005 a 29 Cdo 1989/2011 se sice ztotožnila s názorem, že členský podíl v bytovém družstvu lze vydržet, avšak dodala, že pro účely vydržení členského podílu je nezbytné, aby se držitel chopil jak individuálních práv a povinností určených stanovami vztahujících se ke konkrétnímu bytu (včetně práva nájmu bytu), tak práv, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 2080/98 pak zdůraznila, že samotné právo nájmu bytu (o něž právě v tomto řízení, tj. v řízení o vyklizení bytu, jde) vydržet nelze, přičemž dohodou o převodu členských práv a povinností právo nájmu družstevního bytu na nabyvatele nepřechází (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009). Přitom v řízení nebyla předložena nájemní smlouva uzavřená mezi bytovým družstvem a J. S. Navíc není-li v daném případě bytové družstvo účastníkem řízení o vyklizení bytu, nelze v něm „o případném vydržení členského podílu rozhodnout, neboť by se rozhodovalo o právech subjektu, jenž není účastníkem řízení“. Dále uvedla, že pro nabytí vlastnického práva vydržením je nezbytné splnit nejen podmínku nepřetržité držby (§134 odst. 1 obč. zák.); musí jít zároveň o držbu oprávněnou, tj. držitel musí být ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Zde uvedla, že z pouhých listin vztahujících se k převodu členských práv a povinností, které doložil žalovaný, nelze dovodit, že u J. S. šlo o držbu oprávněnou; dodala, že kromě toho už od roku 2000 zpochybňovala v různých soudních řízeních platnost dohod o převodu členských práv a povinností a právní předchůdkyně žalovaného o vedených soudních sporech věděla. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, zpochybňoval správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. června 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Ačkoliv dovolatelka v dovolání odkázala i na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy jakoby uplatnila i dovolací důvod upravený v tomto ustanovení, ve skutečnosti jsou její dovolací námitky podřaditelné – s přihlédnutím k jejich obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – pouze pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že právní předchůdkyně žalovaného J. S. nabyla vydržením členská práva a povinnosti a také nájem předmětného (družstevního) bytu.
Již ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011 /usnesení, na něž v dovolání poukázala dovolatelka/ a z 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2398/2010) dovodila, že členská práva a povinnosti člena družstva (členský podíl) lze vydržet jako věc movitou. K tomu, aby mohlo dojít k vydržení členského podílu, je nezbytné, aby se držitel chopil všech práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, včetně práva nájmu bytu. Soudní praxe se ustálila také v názoru, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, tj. na základě dohody uzavřené podle §229 odst. 1 věty první a §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem. Právním důsledkem dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je, že předložením dohody bytovému družstvu (resp. pozdějším dnem uvedeným v dohodě či předložením písemného oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemného souhlasu nabyvatele členství) se nositelem členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (nikoliv však práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, kterou bytové družstvo uzavřelo s dosavadním členem) stává nabyvatel a dosavadní člen (převodce členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu) tato práva a povinnosti pozbývá. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 29. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001, z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, z 28. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 2662/2007, a z 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009, a dále např. v usneseních z 31. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1531/2002, a z 18. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 330/2005. V posledně uvedeném usnesení pak rovněž dovodil, že určují-li stanovy, že k členským právům patří i právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, pak zánikem členství převodce v bytovém družstvu zanikne podle §714 věty první obč. zák. jeho nájem bytu a nabyvateli členských práv vznikne na základě dohody o převodu práv a povinností právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, splní-li další podmínky určené stanovami. Dohodou o převodu členských práv a povinností však nepřechází právo nájmu k družstevnímu bytu (k tomu srov. rovněž již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze 14. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a z 29. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 5322/2007). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že dobrá víra (§130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák.) je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, uveřejněné pod C 739 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li držitel v dobré víře či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný pod č. 49 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní rozhledy). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný pod C 1176 Soboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Dovolací soud se především neztotožňuje s dovolatelčiným názorem, že nebylo-li bytové družstvo účastníkem tohoto řízení (řízení o vyklizení bytu), nebyl soud oprávněn řešit (jako předběžnou) otázku, zda J. S. nabyla členská práva a povinnosti (členský podíl) v bytovém družstvu vydržením. Výrok pravomocného rozsudku ukládajícího vyklizení bytu (z něhož by řešení otázky členství J. S. v bytovém družstvu ani nevyplývalo) je závazný (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) jen pro účastníky řízení a státní orgány (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98, uveřejněného pod č. 53 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného pak vyplývá, že nebylo-li bytové družstvo účastníkem daného řízení, není pro něho výrok rozsudku o vyklizení bytu závazný. To však ještě neznamená, že v tomto řízení (o vyklizení bytu) nebyl soud oprávněn řešit předběžnou otázku týkající se nabytí členských práv a povinností (členského podílu) v bytovém družstvu vydržením. Potud tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. použit opodstatněně.
Jinak tomu však je ve vztahu k dalším uplatněným dovolacím námitkám. Odvolací soud se především mylně domníval, že dohodou o převodu členských práv a povinností přechází právo nájmu k družstevnímu bytu na nabyvatele členských práv a povinností (uvedené právo tímto nepřechází a nelze je ani vydržet – srov. výklad shora). Nezabýval-li se – vzhledem k tomu, že zastával uvedený nesprávný právní názor – otázkou, zda se J. S. již na počátku vydržecí doby specifikované v napadeném rozsudku jiným způsobem (např. uzavřením nájemní smlouvy) „chopila“ práva nájmu bytu a tudíž všech práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, pak neobstojí jeho právní názor, že členský podíl v bytovém družstvu nabyla vydržením. Uvedený právní názor však neobstojí také proto, že odvolací soud – v rozporu se shora citovanou judikaturou – usuzoval na dobrou víru J. S. po celou vydržecí dobu pouze z okolností souvisejících s uzavřením dohody ze dne 7. prosince 2000 a z toho, že bytové družstvo s ní jednalo jako s členkou družstva a nájemkyní předmětného bytu a nezabýval se dalšími právně významnými okolnostmi vyplývajícími z obsahu spisu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl v tomto ohledu použit opodstatněně. Lze uzavřít, že napadený rozsudek není ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. správný. Dovolací soud ho proto podle téhož ustanovení zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu