ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3618.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3618/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně JU-BA s.r.o. , se sídlem Smolnice 127, IČO: 25489976, proti žalovanému D. P. , zastoupenému JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, o zaplacení částky 69.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 6/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 64 Co 296/2011-95, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 64 Co 296/2011-95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 26. 7. 2006 domáhala zaplacení částky 69.000,- Kč s úrokem z prodlení, s tvrzením, že se s žalovaným dohodla na rekonstrukci nebytových prostor, které jí pronajal, přestože k navrženým stavebním pracím neměl žalovaný žádné konkrétní námitky, souhlas s provedením stavebních úprav nedal a stavební řízení bylo zastaveno. Tímto jednáním žalovaného jí vznikla škoda, kterou představují náklady na zpracování projektové dokumentace a zaplacení správního poplatku ve stavebním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) poté, co jeho rozsudek ze dne 1. 12. 2008, č. j. 22 C 6/2007-39, jímž žalobu zamítl, zrušil Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 10. 12. 2009, č. j. 64 Co 296/2009-61, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (se závazným právním názorem, že byl-li žalovaný před zadáním projektu seznámen s podrobnostmi rekonstrukce, porušil svým nesouhlasem s projektem smluvní povinnost), rozsudkem ze dne 14. 12. 2010, č. j. 22 C 6/2007-75, uložil žalovanému zaplatit částku 69.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 13. 4. 2006 do zaplacení a náklady řízení, to vše do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Zjistil, že žalobkyně (nájemkyně) uzavřela dne 19. 8. 2004 s žalovaným a V. L. (pronajímatelé) smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě čp. 315, ulice K. S. 3, v P. 1 – S. M. (dále též jen „Smlouva“), že ve Smlouvě souhlasili s provedením rekonstrukce sklepních prostor, a to za podmínky, že rekonstrukce bude provedena na základě projektu schváleného pronajímateli a dotčenými státním orgány, že žalovaný byl o stavebním záměru průběžně informován, že měl obavy z možného narušení statiky domu vybudováním výtahu, že s ním byly tyto připomínky diskutovány, že pro vybudování výtahu bylo k dispozici více řešení, že reálnost projektu a výhodnost konkrétních řešení bylo možné posoudit až podle nákresů, že proti zadání projektu žalovaný nic nenamítal, že „se jeví logickým na základě jeho chování souhlas se stavebním záměrem předpokládat“. Uzavřel, že došlo k naplnění předpokladů vzniku škody podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a že škoda sestává z nákladů na vypracování projektové dokumentace ve výši 68.000,- Kč a ze zaplaceného správního poplatku ve stavebním řízení ve výši 1.000,- Kč.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. 64 Co 296/2011-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Měl za to, že soud prvního stupně učinil správný závěr o skutkovém stavu, že samotný nesouhlas žalovaného se stavebním projektem není protiprávním jednáním, jeho jednání je však třeba posoudit z hlediska §424 obč. zák., neboť příčinou vzniku zbytečných nákladů (v souvislosti se zadáním a zhotovením projektu) žalobkyně, která byla po celou dobu v dobré víře, že souhlas bude udělen, bylo jeho úmyslné, dobrým mravům odporující jednání (po předložení projektu stavebnímu úřadu, s ním nesouhlasil, aniž by k tomu měl legitimní důvod). Dále uvedl, že odpovědnost za škodu vzniklou bezdůvodným odepřením souhlasu po dokončení projektu, který byl předpokládán ve Smlouvě, „má svůj základ v §415 obč. zák., porušení zde zakotvené prevenční povinnosti má za následek odpovědnost za škodu podle §420 odst. 1, 3 obč. zák.“ a uzavřel, že byly splněny všechny zákonem stanovené předpoklady vzniku škody, a že v řízení byla prokázána i výše majetkové újmy. S poukazem na §438 odst. 1 obč. zák. nepovažoval námitku žalovaného o dělené odpovědnosti spoluvlastníků objektu za důvodnou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a pokud jde o jeho důvodnost odkázal na §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s důkazy, které předložil, nezabýval se vázaností stran písemnou Smlouvou, a překvapivě (oproti svému předcházejícímu rozhodnutí) založil svůj závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu na porušení obecné prevenční povinnosti, nepřihlédl ani ke skutečnosti, že se žalobkyně bez souhlasu pronajímatelů odchýlila od Smlouvy, v níž byly vymezeny prostory, které měly vzniknout dohodnutou stavební rekonstrukcí, včetně umístění nákladního výtahu tak, aby byla co nejméně ohrožena statika domu. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že ač v průběhu řízení nesouhlasil s tvrzením žalobkyně o výši škody a předložil soudu znalecký posudek, že hodnota projektu je nejvýše 40.000,- Kč, odvolací soud se s tímto důkazem nijak nevypořádal. Namítal, že s projektem vyslovili nesouhlas oba spoluvlastníci domu, ani k této skutečnosti soud neprovedl navržené důkazy. V rozporu s §44 odst. 1 obč. zák. odůvodnil odvolací soud odpovědnost za škodu jeho nečinností a nedostatečnou aktivitou při vyjadřování připomínek k projektu rekonstrukce, a to přesto, že z výpovědí svědků vyplynulo, že měl trvalé námitky proti změně umístění nákladního výtahu. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. II. ÚS 744/06 zdůraznil, že „opomenul-li“ odvolací soud důkazy, které v řízení ke svým tvrzením předložil, je jeho rozhodnutí nejen nepřezkoumatelné, ale i protiústavní. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.
Lze totiž přisvědčit námitce dovolatele, že se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal se všemi provedenými důkazy a skutečnostmi významnými pro právní posouzení věci. Při právním posouzení věci odkazuje odvolací soud jednak na §424 obč. zák. a uvádí, že jednání dovolatele je třeba posoudit jako jednání odporující dobrým mravům, zároveň však uvádí, že jeho jednání má za následek odpovědnost za škodu podle §420 odst. 1, 3 obč. zák. I když obě ustanovení mají úzkou souvislost s obecnou povinností prevence v občanskoprávních vztazích (§415 obč. zák., na nějž odvolací soud rovněž odkazuje), je v §420 obč. zák. upravena obecná odpovědnost za škodu, zatímco v §424 obč. zák. jde o případ zvláštní odpovědnosti, jenž jako lex specialis má přednost před úpravou obecnou. Z odůvodnění rozhodnutí soudu pak musí být zřejmé, které předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu byly splněny, jaký nárok byl tedy přiznán a splnění jednotlivých předpokladů vzniku odpovědnosti musí být odůvodněno v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, však nelze zjistit, jaký nárok byl přiznán, ani proč má soud za to, že výše škody odpovídá tvrzení žalobkyně, ačkoliv jí dovolatel v průběhu řízení zpochybnil a ze znaleckého posudku, který ke svému tvrzení doložil, soud zjistil, že cena projektu byla nižší.
Obstát nemůže ani závěr odvolacího soudu, že dovolatel odmítl dát ve stavebním řízení souhlas se stavebním záměrem žalobkyně, a že ta to s ohledem na jeho dřívější jednání nemohla předpokládat. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) byla žalobkyně podle Smlouvy oprávněna provést rekonstrukci sklepního prostoru, včetně umístění nákladního výtahu jen na základě projektu schváleného pronajímateli, dovolatel po celou dobu jednání a vypracovávání projektu měl výhrady proti navrženému umístění nákladního výtahu s tím, že se obává narušení statiky domu, projekt mu pak byl předložen až v zahájeném stavebním řízení a souhlas k němu nedal. Zjistil-li tedy odvolací soud, že k provedení rekonstrukce je nutný mj. souhlas dovolatele s projektem a že dovolatel vyjadřoval po celou dobu obavy o statiku domu při řešení navrženém žalobkyní, které bylo zpracováno v projektu, pak závěr soudu, že žalobkyně s ohledem na chování dovolatele byla po celou dobu „v dobré víře“, že souhlas bude udělen, nemá oporu v provedeném dokazování; není přitom významné, zda obavy dovolatele byly oprávněné.
Dovolatel tak důvodně uplatnil i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud ho zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení pak při právním posouzení věci odvolací soud nepřehlédne ani judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněný pod č. 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 951/2011 – dostupné na www.nsoud.cz ) týkající se náhrady škody, která měla vzniknout porušením prevenční povinnosti při uzavírání smluv, a zváží, zda – s ohledem na skutkový stav, který bude zjištěn - je aplikovatelná i v projednávané věci.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu