ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.40.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 40/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně H. Ž. , zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28, proti žalované městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/15, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 381/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 23 Co 188/2012-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. května 2011, č. j. 23 Co 178/2011-125, zrušil rozsudek ze dne 2. srpna 2010, č. j. 21 C 381/2009-97, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 21. dubna 2009 z nájmu žalobkyně k „bytu o kuchyni a pokoji s příslušenstvím ve II. podlaží domu č. p. 483 k. ú. K., v ulici V., P. – K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastnic a o odměně (ustanoveného) advokáta žalobkyně; současně mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 21 C 381/2009-171, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic a o odměně advokáta žalobkyně.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 23 Co 188/2012-199, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a o odměně advokáta žalobkyně za odvolací řízení.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastnicím řízení znám a nelze ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/ – viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné dovodil, že obchodní společnost Centra, a. s. (správkyně předmětného domu), byla oprávněna (pověřena) dát žalobkyni (nájemkyni bytu) písemnou výstrahu ze dne 23. ledna 2008, jíž jí vytkla hrubé porušování dobrých mravů v předmětném domě (konkrétně dlouhodobé obtěžování ostatních nájemců domu zápachem pocházejícím z chovu psů a koček v bytě) a na jejímž podkladě jí pak žalovaná (pronajímatelka bytu) vypověděla nájem předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 132/2011 Sb. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že uvedená obchodní společnost vstoupila do postavení správkyně předmětného domu po své právní předchůdkyni obchodní společnosti Správa budov Praha, a. s. (dále též jen „jmenovaná společnost“), na níž přešlo oprávnění vykonávat správu předmětného domu v rozsahu vyplývajícím ze Smlouvy o správě obecního majetku ze dne 24. května 1993 (dále jen „Smlouva“) na základě dodatku č. 5 ke Smlouvě (dále též jen „dodatek č. 5“); citovaný dodatek totiž uzavřely jak obě smluvní strany Smlouvy, tj. žalovaná a obchodní společnost Správa budov, s. r. o., tak jmenovaná společnost, a vyplývala z něj vůle všech na tomto úkonu zúčastněných subjektů, aby správu nemovitostí zahrnutých do Smlouvy vykonávala s účinností od 1. ledna 2002 – namísto obchodní společnosti Správa budov, s. r. o. – jmenovaná společnost.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. června 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti tomuto rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku nerozhodl jinak než v dřívějším /zrušeném/ rozsudku – v obou případech šlo o zamítavé rozsudky), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací námitkou (obsáhle vyargumentovanou), že „z dodatku č. 5 … nevyplývá, že by tento dodatek … jako trojstranný právní úkon obsahoval i projev vůle obchodní společnosti Správa budov s.r.o. jako původního správce postupujícího dosavadní práva a závazky ze Smlouvy“ , resp. že „z tohoto dodatku … nelze … zjistit a dovodit, že obsahuje projev vůle směřující k postoupení práv a povinností dosud svědčících společnosti Správa budov, s.r.o., a současně i odpovídající projev vůle směřující k převzetí těchto práv a povinností … společností Správa budov, a. s.“ , a že „výklad dodatku č. 5 provedený odvolacím soudem tak překročil jeho jazykové vyjádření“ . Nelze totiž ztratit ze zřetele, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, a ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Podstatou zmíněné dovolací námitky jsou tudíž výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Přitom je nerozhodné, že dovolatelka z „interpretace obsahu právního úkonu (míněno dodatku č. 5) odvolacím soudem“ usuzovala, že „zatížil … napadené rozhodnutí vadou“ . Pro úplnost zbývá dodat, že formálně uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – nijak obsahově nekonkretizovala.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu