ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.868.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 868/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně BRANÍK 999, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Braníku, Ke Krči 999/18, IČ: 61500232, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1041/12, proti žalovanému K. Š. , zastoupenému JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 978/23, o vyklizení bytu a nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 278/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012, č. j. 69 Co 292/2011-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. srpna 2008, č. j. 69 Co 359/2008-54, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 13. března 2008, č. j. 51 C 278/2007-29, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. února 2011, č. j. 51 C 278/2007-210, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit a předat žalobci – do patnácti dnů ode dne zajištění přístřeší – „byt č. 2 o velikosti 2+1, I. kategorie, umístěný ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 999, k. ú. B., na adrese ul. K., P. – B.“ (dále jen „byt“ a „předmětný dům“), a – do patnácti dnů od právní moci rozsudku – „nebytové prostory o celkové výměře 76,56 m2, které sestávají z ateliéru – galerie 56,86 m2, předsíně 5,10 m2, šatny 4,44 m2, předsíně 2,45 m2, WC 2,10 m2, vše v přízemí vlevo (v 1. nadzemním podlaží) domu“ (dále jen „nebytové prostory“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, č. j. 69 Co 292/2011-261, citovaný rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. ledna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ve věci samé nerozhodl jinak než v prvním /zrušeném/ rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.
I když dovolatel v dovolání argumentoval nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z obsahového vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojil především proti skutkovým zjištěním, z nichž oba soudy vycházely při právním posouzení věci a na jejichž základě dospěly k závěru, že po skončení nájmu výpovědí (poté, co uplynula výpovědní lhůta) mu již nesvědčí žádný právní důvod k užívání bytu a nebytových prostor a je tak povinen je vyklidit (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Dovolatel tak ve skutečnosti nesouhlasil se zjištěným skutkovým stavem a sám (odlišně od soudů obou stupňů) hodnotil prokázání skutečností vztahujících se k ochraně vlastnického práva žalobce k předmětnému domu podle §126 odst. 1 obč. zák.; primárně tedy brojil proti správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli proti jeho právnímu posouzení otázky (ne)oprávněnosti užívání bytu a nebytových prostor z jeho strany. Stejná je situace také ve vztahu ke skutkovým zjištěním rozhodným pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Rovněž zde je výtka nesprávného právního posouzení věci ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění (navíc dovolatel alespoň zčásti uplatnil tzv. skutkové novoty, avšak v dovolacím řízení platí /podle §241a odst. 4 o.s.ř./ zákaz skutkových novot – srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.). Lze uzavřít, že podstatou dovolacích námitek jsou výtky (mnohdy skrytě vyjádřené, avšak v textu dovolání obsažené) týkající se nedostatečně či nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů, resp. okolností, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci ani nevycházel, neboť z hlediska uplatněných nároků nebyly právně významné. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav spočívá, však nejsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatel rovněž uplatnil, pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolatelovy námitky podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. námitky týkající se vymezení bytu a nebytových prostor ve výrokové části vyklizovacího rozsudku, dále nezbytnosti vypracovat v souzené věci revizní znalecký posudek a nakonec poučovací povinnosti soudů podle §118a odst. 1 a 2 o.s.ř., však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly a už proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Kromě toho šlo přinejmenším zčásti o námitky obecné, z nichž – právě pro jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu.
Za tohoto stavu dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí ve věci samé ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Brojil-li dovolatel též proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, lze dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu