ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.890.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 890/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ Ing. J. P. a b/ L. P. , obou bytem v P., zastoupených JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 814/19, proti žalovanému Ing. Arch. P. K. , bytem v P. – Ž., zastoupenému Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, o určení neplatnosti zvýšení nájemného z bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 2/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. července 2012, č. j. 36 Co 51/2012-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. července 2012, č. j. 36 Co 51/2012-212, v potvrzujícím výroku I. a v nákladových výrocích III. a IV. a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. července 2011, č. j. 12 C 2/2007-168, ve vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. července 2011, č. j. 12 C 2/2007-168, vyhověl žalobě a určil, že je neplatné jednostranné zvýšení nájemného z „bytu v I. patře umístěného v domě na adrese F. Š. v P. o velikosti 2+1 s příslušenstvím“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), učiněné listinou žalovaného ze dne 30. listopadu 2006 (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení povinnosti žalobců platit mu od 1. března 2007 zvýšené nájemné z bytu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Předmětný byt byl podle dřívějších předpisů přidělen a odevzdán do užívání B. Š. a po jeho smrti přešlo tehdejší právo osobního užívání bytu na jeho dceru M. B. Žalobci Ing. J. P. byl dohodou o užívání bytu ze dne 30. srpna 1983 předán do užívání „byt v domě v P. – Ú. n. L.“ (dále jen „byt Ú. n. L.“). Dne 6. března 2000 uzavřeli M. a M. M. (bydlící v „bytě 2+1 v I. poschodí domu P.“ – dále jen „byt Z.“) a Ing. J. P. a jeho dcera L. P. dohodu o výměně bytů (dále jen „dohoda z 6. března 2000“), avšak k této dohodě udělil souhlas jen jeden z pronajímatelů. Další dohoda o výměně bytů byla uzavřena dne 29. května 2000 (dále jen „dohoda z 29. května 2000“), a to mezi Ing. J. P. a M. a M. M., přičemž jeden z pronajímatelů v písemném souhlasu z 16. června 2000 učinil do čl. III. této dohody poznámku, že je zde ještě ujednání se třetí smluvní stranou, za níž se na jiné listině označují M. B. a B. V. jako nájemkyně předmětného bytu; v řízení nebylo zjištěno, že by se uvedená listina stala součástí dohody z 29. května 2000. V pořadí třetí dohoda o výměně bytů byla uzavřena dne 20. června 2000 (dále jen „dohoda z 20. června 2000“), přičemž účastníky této tzv. trojsměny bytů byli především M. B. a M. V., dále M. a M. M. a konečně Ing. J. P. a L. P., tj. žalobci, kteří se měli podle dohody z 20. června 2000 nastěhovat do předmětného bytu. S uvedenou trojsměnou písemně souhlasili všichni tři pronajímatelé vyměňovaných bytů a tato byla rovněž realizována. Dne 8. srpna 2000 uzavřeli městská část Praha 5 jako pronajímatel a Ing. J. P. jako nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva z 8. srpna 2000“). Dne 16. května 2001 pak uzavřeli městská část Praha 5 jako pronajímatel a Ing. J. P. a jeho dcera L. P. jako nájemci písemnou nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva z 16. května 2001“), a to „se shodným předmětem nájmu“. Dne 30. listopadu 2006 doručil žalovaný žalobci Ing. J. P. oznámení o zvýšení nájemného z bytu z téhož dne. Na takto zjištěném skutkovém základě soud prvního stupně posoudil dohodu z 6. března 2000 jako „právní úkon, který se nestal právně účinným“ v důsledku toho, že jeden z pronajímatelů vyměňovaných bytů neudělil k výměně písemný souhlas. Dále uvedl, že ani dohoda z 29. května 2000 „nemůže obstát“ , a to z toho důvodu, že nelze uvažovat o „platné trojsměně“ , k níž navíc neudělili písemný souhlas dva ze tří pronajímatelů vyměňovaných bytů. Dále rovněž dovodil, že dohoda z 20. června 2000, která byla také realizována, je platná a že na základě nájemní smlouvy z 8. srpna 2000 se stal Ing. J. P. nájemcem předmětného bytu. Nájemní smlouvu z 16. května 2001 pak posoudil jako dohodu mezi dosavadním nájemcem (Ing. J. P.), další osobou (jeho dcerou L. P.) a pronajímatelem (městskou částí Praha 5), na jejímž základě vznikl žalobcům společný nájem bytu (§700 odst. 2 ve spojení s ustanovením §700 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy z 16. května 2001 – dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že jednostranné zvýšení nájemného učiněné listinou žalovaného z 30. listopadu 2006 je neplatné, nebyla-li uvedená listina doručena oběma společným nájemcům předmětného bytu; v této souvislosti rovněž konstatoval, že byla-li žaloba podána dne 26. února 2007, stalo se tak ve lhůtě pro podání takové žaloby, kterážto lhůta plynula od 1. prosince 2006 do 28. února 2007.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. července 2012, č. j. 36 Co 51/2012-212, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. (výrok I.), změnil ho v nákladovém výroku III. (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.); současně vyslovil, že v zamítavém výroku II. zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal i právní názory, které na jeho základě soud prvního stupně přijal. Konstatoval, že pro posouzení otázky, zda je platné jednostranné zvýšení nájemného, bylo-li doručeno jen jednomu ze společných nájemců bytu, bylo v daném případě rozhodné, zda žalobcům vskutku vzniklo právo společného nájmu bytu podle §700 odst. 1 obč. zák. Může-li společný nájem vzniknout i dohodou mezi dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák., pak podle odvolacího soudu „podmínky tohoto ustanovení splňuje“ nájemní smlouva z 16. května 2001.
Proti výroku I. a nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání se především obsáhle zabýval dohodami z 6. března 2000, z 29. května 2000 a z 20. června 2000, a to především z toho hlediska, zda a jakým způsobem byl k výměnám bytů udělen souhlas jejich pronajímatelů. Zejména ve vztahu k dohodě z 20. června 2000 podrobně rozebral znění souhlasu pronajímatelů, konstatoval, že tyto souhlasy či alespoň některé z nich se mohly týkat i předchozích dohod, a proto je pokládal za neurčité. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že výměna bytů byla platná, nesouhlasil s právním názorem, že nájemní smlouvu z 16. května 2001 lze pokládat za dohodu ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák. Zde s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, především připomněl, že vstupují-li realizací dohody o výměně bytů její účastníci v získaných bytech do původního nájemního poměru, pak nemohou ke stejným bytům uzavírat platně nové nájemní smlouvy. S odkazem na obsah nájemní smlouvy z 16. května 2001 pak zdůraznil, že v tomto případě jde jednoznačně o smlouvu o nájmu bytu podle §685 a násl. obč. zák. a nikoli o dohodu ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák. Z uvedeného důvodu by nájemcem předmětného bytu byl podle dovolatele pouze žalobce, jemuž bylo také doručeno oznámení o jednostranném zvýšení nájemného z 30. listopadu 2006. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu nejen rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. července 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolacími námitkami vztahujícími se k dohodám z 6. března 2000, z 29. května 2000 a z 20. června 2000. Jestliže pak z takto namítaných okolností dovozoval, že všechny dohody o výměnách bytů byly uzavřeny bez příslušných písemných souhlasů pronajímatelů, uplatnil tím výtku nesprávného právního posouzení věci, avšak založenou zejména na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. V uvedených souvislostech nelze ztratit ze zřetele, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).
Napadený rozsudek je založen rovněž na právním názoru, že nájemní smlouvu z 16. května 2001 lze pokládat za dohodu o vzniku společného nájmu bytu postupem podle §700 odst. 2 obč. zák. Správnost uvedeného právního názoru dovolatel zpochybnil též námitkami podřaditelnými pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení uvedené právní otázky. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Byť dovolatel odkázal na posléze uvedenou vadu řízení, zastává dovolací soud názor, že jeho dovolací výtky jsou z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) podřaditelné jen pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při řešení rozhodné právní otázky nelze především ztratit ze zřetele, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že ke dni splnění dohody o výměně bytů (§716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody (nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy. Z toho vyplývá, že byla-li dohoda z 20. června 2000 (jejíž platnost se dovolateli v dovolacím řízení nepodařilo zpochybnit) podle zjištěného skutkového stavu realizována, stal se dnem její realizace dosavadní nájemce bytu Ú. n. L. Ing. J. P. nájemcem předmětného bytu, aniž by k tomuto bytu musel uzavírat (novou) nájemní smlouvu.
Podle §700 obč. zák. byt může být ve společném nájmu více osob. Společní nájemci mají stejná práva a povinnosti (odst. 1). Společný nájem vzniká též dohodou mezi dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem (odst. 2).
Vystupuje-li na straně nájemce více subjektů (pasivní pluralita subjektů), půjde o společný nájem. Společný nájem bytu lze rozlišit jako obecný (§700 až 702 obč. zák. ) a společný nájem bytu manžely (§703 až 705 obč. zák.). Zbývá dodat, že od společného nájmu bytu je třeba odlišovat faktické užívání bytu více osobami, které zpravidla odvozují užívací právo od nájemcova práva užívat byt (osoby spolužíjící či spolubydlící). Titulem vzniku společného nájmu mohou být různé právní skutečnosti; primárně jím bude nájemní smlouva a dále může jít např. o dohodu v situaci, kdy již nájemní vztah existuje (tj. dohodu podle §700 odst. 2 obč. zák.). Dohoda o společném nájmu podle §700 odst. 2 obč. zák. umožňuje, aby stávající vztah mezi pronajímatelem a nájemcem byl modifikován, resp. aby byl rozšířen na straně nájemce (přistoupení dalšího nájemce). Obsahem takové dohody je projev vůle všech tří zúčastněných stran změnit stávající závazek, který musí být dostatečně určitě definován (§37 obč. zák.).
V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že dne 16. května 2001 uzavřeli městská část Praha 5. jako pronajímatel a Ing. J. P. a jeho dcera L. P. jako nájemci písemnou nájemní smlouvu, a to „se shodným předmětem nájmu“. Podle názoru dovolacího soudu nelze z takto nastaveného skutkového zjištění bez dalšího dovozovat, že nájemní smlouva z 16. května 2001 je dohodou ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák., a to jednoduše proto, že z něj nevyplývá projev vůle všech na ní zúčastněných stran (zejména též pronajímatele) změnit stávající nájem předmětného bytu svědčící Ing. J. P. (viz předchozí výklad) na společný nájem bytu Ing. P. a jeho dcery L.
Lze uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ze shora vyložených důvodů nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl uplatněn opodstatněně.
Vzhledem k uvedenému není napadený rozsudek v potvrzujícím výroku I. z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil ve vyhovujícím výroku I. a v závislých nákladových výrocích III. a IV. i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Bezvýhradně tedy platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu