ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1270.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1270/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. P. D. , zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 1580/7, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 146/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2011, č. j. 17 Co 318/2010-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 242.250,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody. Ta mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány při vymáhání peněžité částky ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 5593/2004, neboť poté, co byly žalobci dlužná částka s příslušenstvím a náklady nalézacího řízení v rámci exekuce dne 5. 1. 2005 sraženy z jeho bankovního účtu na základě exekučního příkazu ze dne 8. 11. 2004, vydal exekutor dne 22. 3. 2007 nový exekuční příkaz, který bankovnímu ústavu nedostatečně specifikoval zbývající dlužnou částku a na jehož základě byl žalobci opětovně obstaven bankovní účet ve výši celého jeho zůstatku, tedy nikoliv jako do té doby pouze ve výši zbývajících neuhrazených nákladů exekučního řízení. Způsobená škoda pak odpovídá částce, již žalobce uhradil jako smluvní pokutu v souvislosti se smlouvou o půjčce. Konkrétně zaplatil částku 240.000,- Kč za pozdní úhradu jistiny půjčky, neboť tu nemohl včas zaplatit vzhledem k obstavení účtu na základě druhého exekučního příkazu, a dále částku 2.250,- Kč, která představuje devět měsíčních plateb po 250,- Kč na poplatcích bance za každý měsíc evidence exekuce na účtu.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 9. 3. 2010, č. j. 22 C 146/2009-75, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně připustil, že postup exekutora spočívající v tom, že v březnu 2007 vydal druhý exekuční příkaz v situaci, kdy již přibližně půl roku před tím (tedy v září 2006) postačovalo k úplnému vyřízení věci pouhé vyrozumění banky o tom, že nabyl právní moci poslední příkaz k úhradě nákladů exekuce, byl nevhodně zvolený a pro žalobce zatěžující. Jeho postup však nebyl protiprávní, nepředstavoval nesprávnost v podobě vady řízení a lze v něm shledat nanejvýš nijak zásadní nečinnost v období od září 2006 do března, resp. května 2007. Na účtu žalobce byla ke dni 30. 3. 2007 (tedy ke dni splatnosti předmětné půjčky) vykázána částka ve výši 68.643,87 Kč, přičemž žalobce by mohl i bez druhého exekučního příkazu disponovat pouze částkou 29.631,87 Kč, neboť částka 39.012,- Kč byla již dříve blokována na náklady exekuce. Neobstojí tak tvrzení žalobce, že na účtu měl připraveny přibližně 3/7 dlužné jistiny půjčky a že nedostál svému závazku právě jen z důvodu obstavení účtu. Je velmi nepravděpodobné, že by žalobce nedokázal získat chybějících necelých 30.000,- Kč, pokud musel ve skutečnosti mít z jiných zdrojů mimo účet připravenu částku 210.000,- Kč. Soud zpochybnil též grafickou podobu mezi žalobcem a jeho věřitelem sepsaných listin, které podle jeho názoru působí tak, že byly vyhotoveny všechny najednou, ačkoliv jsou datovány v rozmezí dvou let. Nevěrohodně působí též skutečnost, že nejdříve nebylo v silách žalobce v březnu 2007 obstarat přibližně 30.000,- Kč dlužné jistiny a následně v období června a července téhož roku uhradil věřiteli mimo vlastní jistinu dalších 240.000,- Kč na údajné smluvní pokutě, celkem tedy částku 480.000,- Kč. Soud prvního stupně též dovodil, že mezi postupem soudního exekutora a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Mimo to dospěl k závěru, že ustanovení smlouvy o půjčce, jímž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % dlužné částky za každý týden prodlení, tedy v roční výši 520 %, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a jako takové je absolutně neplatné podle ust. §39 obč. zák. Ve vztahu k zaplaceným bankovním poplatkům pak soud prvního stupně navíc poznamenal, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost předcházet hrozícím škodám, neboť mohl náklady exekuce zaplatit dobrovolně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 9. 2011, č. j. 17 Co 318/2010-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 240.000,- Kč s přísl. a ve výroku II. potvrdil (výrok I.), co do částky 2.250,- Kč odvolání odmítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, mimo závěru o neexistenci nesprávného úředního postupu. Dovodil, že se v případě exekutora o nesprávný úřední postup jednalo, avšak mezi ním a tvrzenou škodou neshledal příčinnou souvislost. Žalobce by v okamžiku splatnosti půjčky mohl i bez nesprávného obstavení účtu disponovat pouze s částkou 29.631,87 Kč. To znamená, že pokud žalobce tvrdí, že nemohl zaplatit půjčku v důsledku obstavení účtu, musel mít připravených dalších přibližně 210.000,- Kč, jimiž hodlal svého věřitele uspokojit. Je pak velmi nepravděpodobné, že by se žalobci nepodařilo chybějících 30.000,- Kč obstarat. Stejně tak považoval odvolací soud za nepravděpodobné, že by věřitel odmítl přijmout plnění ve výši 210.000,- Kč, tedy podstatnou část dluhu. Mimo to krajský soud uzavřel, že smluvní pokuta byla ve smlouvě o půjčce sjednána v rozporu s dobrými mravy, a toto ujednání je proto absolutně neplatné ve smyslu ust. §3 a §39 obč. zák. Jde-li o částku 2.250,- Kč, krajský soud odvolání v tomto rozsahu odmítl vzhledem k ust. §202 odst. 2 o. s. ř. pro bagatelnost uvedené částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, důvodnost pak blíže nespecifikuje. Dovolatel zrekapituloval skutkový stav věci a vyjádřil své přesvědčení, že exekutor se v dané věci dopustil nesprávného úředního postupu, v jehož důsledku mu vznikla škoda, přičemž závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti považuje žalobce za nesprávný a odporující jeho právu vlastnit majetek. Žalobce brojil proti hodnocení skutkových zjištění (především v souvislosti s existencí příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekutora a tvrzenou škodou), neboť toto bylo podle jeho názoru provedeno spekulativním způsobem a nemá oporu v provedeném dokazování. Ve smlouvě o půjčce bylo totiž sjednáno, že dlužník, tedy žalobce, je povinen předmětnou částku vrátit jednorázově, a věřitel byl tedy ve smyslu ust. §566 obč. zák. oprávněn částečné plnění odmítnout. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008, v němž je uvedeno, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Dovolatel dále v obecné rovině polemizoval se skutkovými závěry odvolacího soudu a zmínil i otázky výše smluvní pokuty a „dobrých mravů“. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s legitimním očekáváním dovolatele, který měl být za daných okolností odškodněn. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, blíže nevymezuje.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Směřuje-li dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku, dovolací soud je v souladu s ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. musí odmítnout, neboť dovolání proti výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání, proto, že brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné (§218 písm. c/ o. s. ř.), není podle občanského soudního řádu přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 193/2002).
Nyní se bude dovolací soud zabývat přípustností dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku.
Zdůrazňuje-li dovolatel, že se v posuzovaném případě exekutor dopustil nesprávného úředního postupu, je jeho argumentace v tomto směru nadbytečná, neboť k obdobnému konstatování dospěl i odvolací soud. Jestliže dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, podotýká dovolací soud, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1025, svazek 14/2002). Jako taková pak vzhledem k ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nemůže být, stejně jako ostatní skutkové námitky žalobce, v tomto dovolacím řízení za daných procesních okolností přezkoumávána, a to tím spíše, že se dovolatel ani nepokusil formulovat otázku zásadního právního významu, která by se k problematice existence příčinné souvislosti upínala. Namítá-li žalobce spekulativnost skutkových zjištění odvolacího soudu, vztahujících se k příčinné souvislosti, uzavírá dovolací soud, že ačkoliv soud odvolací nezvolil zřejmě nejvhodnější formulace, jde-li o některá jeho skutková zjištění, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrný závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že se žalobci nepodařilo zbývajících necelých 30.000,- Kč obstarat, resp. že nepovažoval za zcela jednoznačně prokázané odmítnutí přijetí částečného plnění věřitelem žalobce, což jsou skutková zjištění, jež není dovolací soud vzhledem k ust. §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř. v tomto řízení oprávněn přezkoumávat, jak bylo výše uvedeno. Poukazuje-li dovolatel na ust. §566 obč. zák., pomíjí, že uvedené ustanovení říká pouze to, že věřitel není v případě, že tak praví smlouva, povinen přijmout částečné plnění. Nikterak mu však přijetí částečného plnění nezapovídá. S tím ovšem koresponduje skutkový závěr odvolacího soudu o neprokázání odmítnutí přijetí částečného plnění. Jestliže se dovolatel domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s jeho právem vlastnit majetek, není možné dát mu zapravdu, neboť i přes existenci nesprávného úředního postupu dospěl krajský soud k takovým skutkovým závěrům, které mu neumožnily žalobci právo na náhradu škody přiznat. V uvedeném postupu však rozpor s právem vlastnit majetek shledat nelze.
Pokud dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že smluvní pokuta byla vzhledem ke své výši dohodnuta v rozporu s dobrými mravy, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud opakovaně (viz např. rozsudek ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, či ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze zásadně považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, neboť o tu by se mohlo jednat jen v případě, že by pochybení při hodnocení rozporu s dobrými mravy bylo zvláště výrazné a mělo obecnější ráz (tedy týkalo-li by se samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy). Dovolací soud přitom neshledal v řešení této otázky odvolacím soudem za shora popsaného skutkového stavu existenci zásadního právního významu jako nezbytné podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nelze tedy nikterak zvrátit závěr soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud odkázal, že žalobce svému věřiteli plnil z neplatného právního úkonu vzhledem k ust. §3 a §39 obč. zák. S ohledem na výše uvedené pak postrádá význam i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na dvou důvodech, z nichž každý samostatně postačil k potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně. Napadenému rozsudku ve výroku I. proto nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání v naznačeném rozsahu přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud tak dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku III. napadeného rozsudku rovněž odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu