ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1466.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1466/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. K. , zast. JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, proti žalované VRL Praha a. s. , IČ: 45272905, se sídlem v Praze, Ke Kablu 378/24, zast. Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Smetanova 6, o zaplacení částky 455.422,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 132/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012, č. j. 17 Co 331/2012-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám JUDr. Ivana Vávry, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12.632,40 Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalované potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 12. 2011, č. j. 7 C 132/2009-113, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 455.422,- Kč, a ve výrocích III., IV. a V. o nákladech řízení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce, coby vlastník staveb zbudovaných na níže uvedených pozemcích, v letech 2007 a 2008 užíval parcely č. 714/2, 714/3, 715/3, 715/4, 715/5, 715/6 a 715/7 katastrálního území D. M. (dále jen – „předmětné pozemky“), vlastněné žalovanou, aniž jej k tomu opravňoval jakýkoliv právní důvod (nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou mezi účastníky řízení dne 8. 6. 1994 zanikl písemnou výpovědí doručenou žalovanou žalobci dne 2. 4. 2004 v šestiměsíční výpovědní době). Ačkoliv obvyklá výše nájemného za užívání předmětných pozemků zastavěných stavbami ve vlastnictví jiné osoby určená soudem ustanoveným znaleckým ústavem dosáhla za rok 2007 částky 251.820,- Kč a za rok 2008 částky 258.815,- Kč, žalobce zaplatil žalované za jejich užívání v roce 2007 částku 513.880,- Kč a v roce 2008 částku 452.177,- Kč.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobce bezesmluvním užíváním předmětných pozemků, na nichž jsou zbudovány stavby v jeho vlastnictví, na úkor žalované ve smyslu ust. §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“), bezdůvodně obohatil. Získal tak majetkový prospěch odpovídající částce obvykle vynakládané v daném místě a čase za užívání obdobných (zastavěných) pozemků, např. formou nájmu. Dle ust. §458 odst. 1 obč. zák. byl tudíž povinen zaplatit žalované za užívání pozemků peněžitou náhradu ve výši obvyklého nájemného, které za období let 2007 a 2008 činilo celkem 510.635,- Kč. Poněvadž však žalobce za užívání předmětných pozemků v uvedeném období zaplatil žalované celkem 966.057,- Kč, tj. o 455.422,- Kč více, než kolik zaplatit měl, vzniklo úhradou dotčené částky bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu - §451 obč. zák.) naopak straně žalované, a to ve výši odpovídající onomu přeplatku. Odvolací soud proto žalobě vyhověl co do částky 455.422,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že se vlastníku pozemku, na němž se nachází stavba ve vlastnictví jiné osoby, musí za bezesmluvní užívání zastavěného pozemku dostat stejné peněžité náhrady jako v případě užívání pozemku, jenž zastavěn není. Z uvedeného důvodu zpochybňovala závěry soudů nižšího stupně o výši obvyklého nájemného učiněné na základě znaleckého posudku vypracovaného ustanoveným znaleckým ústavem, dle něhož je výše obvyklého nájemného za pozemek zastavěný stavbou osoby odlišné od vlastníka pozemku podstatně ovlivněna samotnou skutečností, že jde o zastavěný pozemek (znalecký ústav snížil výši obvyklého nájemného za zastavěný pozemek oproti nájemnému za pozemek nezastavěný o 20 % použitím koeficientu 0,8). V okolnosti, že otázka výše peněžité náhrady za bezesmluvní užívání zastavěného pozemku nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena, přitom dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvádí, že otázka výše obvyklého nájemného se v celém řízení podrobně řešila a zastavěnost pozemku je pro její určení naprosto zásadní. Daný stav byl ve znaleckém posudku náležitě zhodnocen a dovolatelka proti výši bezdůvodného obohacení stanovené posudkem nic nenamítala ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Výhrady k vypracovanému znaleckému posudku pak měla uplatnit dříve než v dovolání. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně je zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3, věty prvé, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v bezesmluvním užívání pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku (§458 odst. 1 obč. zák.) odpovídá obvyklému nájemnému vynakládanému v daném místě a čase za užívání takovéhoto zastavěného pozemku, tzn., že výši peněžité náhrady ovlivňuje zastavěnost užívaného pozemku.
Nejvyšší soud se otázkou způsobu určení výše peněžité náhrady za bezesmluvní užívání zastavěného pozemku opakovaně zabýval. Vždy přitom dospěl k závěru, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení od skutečnosti, že pozemky jsou zastavěny stavbou jiného vlastníka, nelze odhlédnout. Jinak by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž v daném případě výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2000, rozsudek ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Z uvedené konstrukce logicky vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišnou by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012).
Jestliže tedy odvolací soud při určování výše peněžité náhrady za bezesmluvní užívání předmětných pozemků zohlednil okolnost, že jde o pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemků, postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
K tvrzení, že obvyklá výše nájemného za užívání předmětných pozemků v rozhodném období dosahovala vyšších částek, než ke kterým dospěly soudy nižšího stupně, ostatně přihlédnout ani nelze, neboť dovolatelka uvedenou skutkovou okolnost uplatňuje v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. nově až v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 709/2003). Zpochybňuje-li dovolatelka svými námitkami závěry znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného za případný pronájem pozemků v jejím vlastnictví, napadá tím navíc správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném a účinném znění, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 455.422,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 10.140,- Kč (§7 bod 6 advokátního tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 12.632,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu