ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1617.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1617/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce MUDr. Y. E. U. , bytem v O., T. 90, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 110,200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 45/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 64 Co 256/2011-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č. j. 42 C 45/2009-57, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 110,200.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Předmětné částky se domáhal jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, která mu vznikla v důsledku trestního stíhání jeho osoby tím, že byl připraven o provizi z jím zprostředkovávaného obchodu – prodeje lokomotiv. Podle smlouvy o výhradním zastoupení, uzavřené se společností CROMWAY HOLDINGS LTD., žalobci náležela provize ve výši 2,5 % z prodejní ceny realizovaných obchodů. Dne 8. 9. 1994 uzavřely společnost Škoda koncern Plzeň, a. s., jako prodávající, a společnost CROMWAY HOLDINGS LTD., zastoupená žalobcem, jako kupující, dohodu o prodeji 60 kusů lokomotiv, celkem za 1.800,000.000,- Kč. Současně byla uvedenými smluvními stranami uzavřena dohoda o školení, dopravě a servisu předmětných lokomotiv v hodnotě 2.320,000.000,- Kč s tím, že vlastní smlouvu „deklarují“ statutární orgány společností dne 16. 9. 1994. Dne 14. 9. 1994 byl však žalobce vzat do vazby, a proto z připravovaného obchodu sešlo. Trestní stíhání bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 7 To 252/2007, ukončeno zproštěním žalobce obžaloby. V důsledku nezákonného trestního stíhání tak měla žalobci vzniknout škoda v podobě ušlého zisku představujícího provizi podle dohody o školení, dopravě a servisu lokomotiv ve výši 58,000.000,- Kč, což je po valorizaci 110,200.000,- Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), je splněn první předpoklad, a to nezákonné rozhodnutí, absentují však další znaky – vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Příčinná souvislost by byla dána pouze tehdy, pokud by nezákonné rozhodnutí bylo jedinou příčinou vzniku škody, což ale prokázáno nebylo. Dohoda, podepsaná smluvními stranami dne 8. 9. 1994, měla charakter pouhé předběžné dohody a nebyla právním úkonem, který by zavazoval k podpisu předmětné kupní smlouvy, neboť byla zcela neurčitá, a ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se tak jednalo o neplatný právní úkon. Navíc bylo prokázáno, že k podpisu smlouvy by došlo, byla-li by společnost Škoda koncern Plzeň, a. s., kontaktována druhou smluvní stranou. Zatčení žalobce tudíž nebylo jediným důvodem vzniku tvrzené škody, a v předmětném případě tedy příčinná souvislost není dána. Navíc nebyl prokázán ani samotný vznik škody, neboť k uzavření smlouvy nedošlo, a proto nelze dospět k závěru o výši provize. Vzhledem k nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu tak soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal napadený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 10. 11. 2011, č. j. 64 Co 256/2011-96, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s ohledem na intertemporální ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb. na věc aplikoval ustanovení jemu předcházejícího zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Aplikace jiného zákona však neměla vliv na správnost právního posouzení věci. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a ztotožnil se také s jeho závěrem ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tím, že nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobce. Obecně příčinou vzniku škody může být pouze ta okolnost, která ztrátu předpokládaného přínosu způsobila, v daném případě však obchod nebyl realizován z důvodu nedostavení se smluvních stran (především zástupců společnosti CROMWAY HOLDINGS LTD.) k podpisu smlouvy, nikoliv z důvodu samotného zatčení žalobce. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolací důvody pak žalobce uplatňuje dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení i skutkové okolnosti dané věci a jako otázku zásadního právního významu uvedl, zda jsou ztráta důvěry obchodních partnerů a reputační riziko, které obchodní spojení s dovolatelem představovalo, z hlediska příčinné souvislosti podstatnými důvody vedoucími ke vzniku škody. Za vadu řízení, která měla na nesprávné právní posouzení zcela zásadní vliv, považuje dovolatel nedostatečné zjištění skutkového stavu za situace, kdy soudy nižších instancí neprovedly žalobcem navržené důkazy. Poukazuje přitom na zničující účinek zahájeného trestního řízení, který měl spočívat zejména v osobní neúčasti dovolatele na jednáních a také ve ztrátě důvěry v jeho osobu, což vedlo k absenci zájmu smluvních stran na dokončení obchodu. Namítá také porušení čl. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zapříčiněné formalistickým přístupem soudů nižších stupňů k interpretaci dohod mezi účastníky. S poukazem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že zamýšlenou kupní smlouvu neměl za žádnou ze smluvních stran uzavírat samotný žalobce. Uvedla rovněž, že žalobce neunesl důkazní břemeno, poukazujíc na skutečnost, že zatčení dovolatele nebylo jediným důvodem, proč k uzavření smlouvy nedošlo, a proto v projednávaném případě není a ani nemůže být dána příčinná souvislost. Bezprostřední příčinou neuzavření smlouvy se stalo rozhodnutí zúčastněných společností nepokračovat v realizaci obchodu. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen, dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zvažuje-li Nejvyšší soud přípustnost dovolání v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže se zabývat výtkami dovolatele poukazujícími na možné nedostatky ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Směřují-li tedy námitky dovolatele z valné části ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, nelze k nim přihlížet. Soudy nižších stupňů postavily svoje rozhodnutí na nedostatku příčinné souvislosti mezi trestním stíháním dovolatele a vznikem tvrzené škody. Obecně přitom platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Příčinná souvislost je přitom dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Závěr soudů nižších stupňů o nedostatku příčinné souvislosti tak není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li tedy žalobce proti tomuto závěru odvolacího soudu, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž při posuzování otázky, zda má rozhodnutí zásadní význam po stránce právní, dovolací soud nepřihlíží (ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolateli dále nelze přisvědčit, spatřuje-li v otázce, zda jsou ztráta důvěry obchodních partnerů a reputační riziko, které obchodní spojení s dovolatelem představovalo, z hlediska příčinné souvislosti podstatnými důvody vedoucími ke vzniku škody, zásadní právní význam, neboť odvolací soud své rozhodnutí na posouzení této otázky nezaložil, jak bylo uvedeno výše, a její zodpovězení by tak bylo bez jakéhokoliv významu pro výsledné řešení sporu. Nejvyšší soud přitom opakovaně připomněl, že otázku, jejíž zodpovězení by se nikterak nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu sporu, nelze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2001).
Za opodstatněné není možno pokládat ani výtky směřující proti postupu soudu při provádění dokazování. Tyto námitky směřují k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze poukazovat na to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu je předně třeba připomenout, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, je-li spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339). O takový případ však v posuzované věci nejde. Dovolatel namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, toto tvrzení však nemá oporu v obsahu spisu. Důkazy výslechy části jím navrhovaných osob, konkrétně Ing. L. S., Ing. J. K, Ing. J. J. a F. K., provedeny byly, a to prostřednictvím protokolu o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 2, ve věci vedené pod sp. zn. 41 C 44/2009. Na toto řízení přitom dovolatel sám odkazuje a výpovědi v něm učiněné žádným způsobem nerozporuje, pouze z nich dovozuje jiný skutkový závěr, k čemuž ovšem Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže přihlížet. Samotná skutečnost, že důkazy byly provedeny protokolem o výslechu, přitom zásadní pochybení nekonstituuje. Skutkový závěr určující pro právní posouzení věci samé nemůže soud založit pouze na listinném důkazu – výpovědi učiněné do protokolu v jiném řízení, jestliže účastník občanského soudního řízení popírá pravdivost obsahu této výpovědi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Dovolatel však nepravdivost obsahu výpovědí nenamítá, jak již konstatoval i odvolací soud, a tudíž v tomto způsobu dokazování nelze zásadní pochybení soudu shledat. Další dokazování výslechem svědků se pak vzhledem k závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a neuskutečněním obchodu ukázalo být nadbytečným, což s přihlédnutím k ustanovení §120 o. s. ř. a možnosti soudu rozhodnout, které z důkazů provede, nelze za pochybení považovat.
Z výše uvedeného vyplývá, že výroku napadeného rozsudku týkajícímu se věci samé nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel napadl oba výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, dovolání proti tomuto výroku je však nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto rovněž dovolání proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu v souladu s ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu