ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1635.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1635/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fugnerovo nám. 3, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , IČ 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 55.991.593 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 43/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2012, č. j. 55 Co 321/2011-307, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 5. 2011, č. j. 10 C 43/2005-272, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 55.991.593 Kč.
Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě na zaplacení majetkové újmy z důvodu nesprávného úředního postupu v soudním řízení probíhajícím u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 125/95, v němž společnost CKM zpochybňovala vlastnictví žalobkyně k pozemkům ve Š. M. V souvislosti s těmito pozemky měla žalobkyně podnikatelský záměr, který byl zmařen, neboť spor u soudu zpochybňující vlastnictví žalobkyně k pozemkům trval od 22. 9. 1995 do 13. 12. 2001. žalobkyně škodu vyčíslila na částku 55.153.475 Kč ušlého zisku a částku 838.118 Kč přímých nákladů na zmařený podnikatelský záměr. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že řízení vedené před Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 14 C 46/2001 (dříve 14 C 125/95) bylo zahájeno žalobou podanou dne 22. 9. 1995 proti E. K. jako žalované o určení neplatnosti kupní smlouvy a pravomocně skončené dne 13. 12. 2001 zamítnutím žaloby. Vzal za prokázané, že dané řízení probíhalo bez větších průtahů, avšak délka řízení byla ovlivněna prohlášením konkursu na majetek žalobce – společnosti CKM a. s. Dále zjistil, že v období od 18. 12. 1997 do 18. 2. 1999 byla věc u Nejvyššího soudu ČR jako dovolacího s tím, že dobu dvou let je třeba hodnotit jako dobu přiměřenou.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle §1 odst. 1, §13 odst. 1,2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně z důvodu neshledání nesprávného úředního postupu v soudním řízení shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji zamítl. Soud prvního stupně správně neshledal ani příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.
Poukázal na zjištění, že žalobkyně vynaložila náklady spojené s pořízením nemovitosti ve Š. M., konkrétně náklady z uzavřených úvěrů, s demolicí původního penzionu D., s podnikatelským záměrem a se stavebním řízením ještě dříve, než bylo řízení před Okresním soudem v Trutnově zahájeno, proto nelze shledat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a soudním řízením. Dále poukázal na podnikatelský záměr žalobkyně, která pro něj neměla žádné vlastní finanční prostředky a na vše uzavírala krátkodobé úvěry u finančních ústavů, které nebyla schopna splácet.
Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně neměla vlastní finanční prostředky ani na nižší peněžitý závazek, což vyplynulo z dopisu žalobkyně ze dne 28. 4. 1997 adresovanému Městskému úřadu Špindlerův Mlýn, v němž žádal o prodloužení splatnosti dlužné částky 7.320 Kč, popř. umožnění splátek po 500 Kč měsíčně z důvodu nemoci žalobkyně trvající již 3 roky s tím, že je bez finanční podpory již od roku 1994. I v žádosti o náhradu škody adresované žalované žalobkyně uvedla, že již v roce 1993 následkem silného psychického nátlaku, stresů a telefonického vyhrožování fyzickou likvidací její osoby i rodiny, onemocněla po psychickém zhroucení těžkým diabetem. Z uvedeného pak soud prvního stupně dovodil, že veškeré obtíže finančního a zdravotního rázu vznikly u žalobkyně dávno před tím , než bylo zahájeno soudní řízení.
Rovněž tak poukazoval na žalobkyní zaviněný zánik rozhodnutí o umístění stavby penzionu K. na pozemku stavební parcely č. 10 a části pozemku č. 96/5 v k. ú. Š. m., když žalobkyně zmeškala lhůtu k podání opětovné žádosti o prodloužení jeho platnosti. Toto rozhodnutí Městského úřadu ve Špindlerově Mlýně ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. Výst. R 639/95 zaniklo dne 30. 6. 2000, nikoli však v důsledku soudního řízení, nýbrž nepodáním žádosti žalobkyně o jeho prodloužení. Soud prvního stupně jediné pochybení shledal u katastrálního úřadu, který neprovedl zápis vlastnického práva pozemků ve prospěch žalobkyně.
Odvolací soud považoval za nutné zdůraznit, že prvotním důvodem, pro který nemohlo být žalobě vyhověno, je nedostatek příčinné souvislosti škody vzniklé žalobkyni se soudním řízením , když vznik škody u žalobkyně je dán zpochybněním jejího vlastnického práva k pozemkům, na nichž chtěla stavbu realizovat a až v důsledku tohoto zpochybnění došlo k soudnímu řízení. Zaujal názor, že přímé náklady, které touto žalobou byly požadovány, nejsou v příčinné souvislosti se soudním řízením. Tyto náklady byly vynakládány v souvislosti s plánovaným podnikatelským záměrem žalobkyně, k němuž došlo v důsledku zpochybnění jejího vlastnictví k pozemkům ze strany předchozího vlastníka. Dospěl k závěru, že nelze uvažovat ani o ušlém zisku v souvislosti se soudním řízením , když podnikatelský záměr - ,,areál zdraví“ měl být podle žalobních tvrzení zhotoven do roku 1995, avšak do té doby žalobkyně nezískala ani stavební povolení, opět nikoli v důsledku soudního řízení, které bylo zahájeno v roce 1995.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odst. 3 o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Podle dovolatelky průtahy v předmětném řízení byly prokazatelně způsobeny soudy a jsou v příčinné souvislosti se vznikem škody. Namítala, že při posuzování délky soudního řízení je kromě jiného třeba i zkoumat, kdy měl nastat okamžik, z něhož mělo být žalobkyni zřejmé, že nebude moci realizovat zamýšlený podnikatelský záměr a co z hlediska tzv. předcházení škodám měla (mohla) učinit. Připustila, že řízení probíhalo podle soudů obou stupňů plynule, t. j. 6 let a 3 měsíce. Dovozovala, že soudy rozhodly v rozporu s konstantní judikaturou (citovala v tomto směru. R NS CR – Cpjn 206/2010) . Dovolatelka za rozhodné v dané věci považovala, že zahájením soudních řízení jí bylo zabráněno v realizaci projektu (stavební řízení bylo přerušeno), žalobkyně nebyla evidována jako vlastník pozemků, na kterých měly být zahájeny stavební práce. Poukazovala na skutečnost, že ve stavebním řízení po celou dobu probíhajících sporů o vlastnictví pozemků nemohlo být pokračováno, a to zejména z důvodu, že vlastnictví žalobkyně bylo zpochybňováno. Příčinou toho, že po skončení soudních řízení žalobkyně nezahájila výstavbu bylo, že se jí nepodařilo získat finanční prostředky prodejem části pozemků a zajištění úvěru jejich zástavou . V dovolání poukazovala na dobu, po kterou soudy ,,přezkoumávaly“ kupní smlouvy, když o vlastnictví žalobkyně rozhodlo Státní notářství v Trutnově dne 25. 9. 1992 Reg. I 1931/9, tj. rozhodnutí o registraci kupní smlouvy s právními účinky téhož dne. Podle dovolatelky v téže věci již rozhodl Okresní soud v Trutnově pod sp. zn. 7 C 1758/93, když zamítl žalobu E. K. na určení platnosti kupní smlouvy s tím, že na žalobě není naléhavý právní zájem. Přesto následně probíhalo řízení o neplatnost kupní smlouvy (od 21. 9. 1995 do 13. 1. 2001). Namítala, že otázku přiměřenosti délky řízení je třeba posuzovat podle okolností případu a s ohledem na složitost věci s tím, že v dané věci se o složitou věc nejedná. V dovolání odkazovala na svá písemní podání v průběhu řízení ze dne 20. 1. 2009 a 21. 12. 2010 a poukazovala na to, že i v rámci tohoto řízení docházelo ke značným průtahům. Dovolatelka odmítá v dovolání závěr soudu, že průtahy v původním řízení byly ovlivněny konkursem na majetek společnosti CKM, když jí tento majetek nepatřil a tuto skutečnost potvrdil i Nejvyšší soud ČR.
Dále odmítla závěr, že vlastní vinou nechala propadnout možnost vydání nebo prodloužení stavebního rozhodnutí, když od roku 1995 do roku 2001 jí bylo zcela znemožněno realizovat její projekt a následně, i vzhledem ke změnám na finančních trzích a chování bank, se jí nepodařilo získat výhodný úvěr. V dovolání podotýká, že v centru Š. m. začaly působit pozemkové lobby, jejichž aktivity jsou zcela zřejmé na výsledku ,,přestavby“lyžařského centra (z valné části na bývalých pozemcích žalobkyně, k jejichž prodeji byla donucena bankou na úhradu úvěru, který jí byl poskytnut v tzv. malé privatizaci a na nákup pozemků. Tvrdila, že v průběhu sporu a po skončení soudních řízení došlo k zásadním změnám v místních poměrech i ve stavebnictví a na finančních trzích, takže původní projekt již nebylo možné realizovat. Nesouhlasila s právním hodnocením soudů obou stupňů, a proto navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 31. 1. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Přitom zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátkou, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř . nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze a vznikem škody.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze. Je třeba zdůraznit, že k dané otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, kde zaujal názor, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 29 pod č. C 2593). Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27.10.2009, sp.zn. I. ÚS 3109/08, v němž vyslovil závěr, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Dovolací soud dále podotýká, že problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem se zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení soudů nižších stupňů nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou na straně žalobce a nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze, je správný. Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový výsledek dovolacího řízení nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobci a nesprávným úředním postupem, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 2829/11.
Nejvyšší soud, i když si je vědom toho, že mu nenáleží provádět přezkum věci po stránce skutkové, se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud jde o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody u žalobkyně a nesprávným úředním postupem žalované.
S ohledem na výše uvedené převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu