ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1756.2013.2
sp. zn. 28 Cdo 1756/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: město Loket , se sídlem Loket, T. G. Masaryka 1/69, zastoupeno JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 129/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2013, č. j. 11 Co 5/2013-58, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2013, č. j. 11 Co 5/2013-58, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I. změněn výrok I. rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 11. 2012, č. j. 15 C 129/2012-16, tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku v kat. úz. Nové Sedlo u Lokte, parc. č. 1244/8 o výměře 46.379 m2, podle geometrického plánu č. 599-6101/2011 firmy GKS – geodetická kancelář s. r. o., Chebská 53, 356 33 Sokolov, ověřeného Ing. D. P. dne 20. 7. 2011 pod č. 305/2011 a schváleného katastrálním pracovištěm Sokolov dne 9. 8. 2011 pod č. 554/2011. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; ve výroku III. téhož rozsudku bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.000,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal výše uvedeného určení s tím, že nárokované pozemky byly předmětem konfiskace a následného přídělu podle Dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., tudíž přešly do vlastnictví žalobce dnem 1. 7. 2000 podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobce dne 28. 5. 2010 zaslal žalovanému výzvu o vydání předmětných pozemků (evidována pod č. j. 2643/10/SMM/ku), kterou žalovaný převzal dne 1. 6. 2010.
Soud prvního stupně rozhodl tak, že určil vlastníkem předmětných pozemků žalobce. Vycházel přitom ze skutečnosti, že pozemky byly předmětem konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a v přídělovém řízení měly být přiděleny žalobci. Současně soud uvedl, že u žalovaného nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k pozemkům, jelikož prokazatelně od žalobce obdržel výzvu k jejich vydání; tím byla narušena dobrá víra žalovaného ohledně jeho vlastnictví.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak je uvedeno výše. Uvedl, že soud prvního stupně neučinil úplný a zcela správný skutkový závěr týkající se přídělu pozemků ve prospěch žalobce, avšak učinil správný závěr ohledně přechodu pozemků na obec podle ustanovení §2a odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., a to dnem 1. 7. 2000. V posuzované věci nebyla existence přídělového rozhodnutí ani jedním z účastníků tvrzena a ani v řízení zjištěna, ale ke splnění podmínky přechodu věci na obec (§2a cit. zák) došlo prokázáním existence jiné listiny (návrh přídělu) svědčící o vydání přídělového rozhodnutí. Odvolací soud však dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, a to ve vztahu k námitce vydržení předmětných pozemků. Uvedl, že pozemky přešly do vlastnictví žalobce dnem 1. 7. 2000 (do té doby byl jejich vlastníkem stát). Počátek běhu vydržecí lhůty je tudíž nutné vztáhnout na 1. 7. 2000; desetiletá vydržecí lhůta uplynula 1. 7. 2010. Žalobce vyzval žalovaného k vydání pozemků až dne 28. 5. 2010, avšak samotná výzva podle soudu neobsahovala taková tvrzení, která byla objektivně způsobilá vyvolat u - do té doby oprávněného - držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci. Žalobce podle soudu nevyvíjel dostatečnou aktivitu po dobu déle než deseti let (zápis do katastru nemovitostí, identifikace pozemků aj.) a proto promarnil své vlastnické právo nabyté ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z většiny kritérií uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval žalobce v závěru o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům státem. Žalobce navrhl změnu výroku I. rozsudku odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, změnu výroku II. rozsudku odvolacího soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení a zrušení výroku III. téhož rozsudku, včetně přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud se ve svém rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil. Ve věci byla shledána též důvodnost podaného dovolání.
Nejvyšší soud v projednávané věci poukazuje zejména na skutečnost, že je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších instancí. V tomto ohledu dovolací soud vychází též ze zjištění soudů o přechodu sporných pozemků ze státu na obec ex lege podle ustanovení §2a (viz zejména odst. 2) zákona č. 172/1991 Sb., které bylo do citovaného restitučního předpisu vloženo novelou provedenou zákonem č. 114/2000 Sb., s účinností od 1. 7. 2000. Rozhodným datem, podle něhož bylo nutné posuzovat přechod vlastnictví k nemovitostem ze státu na žalobce, bylo datum 1. 7. 2000 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, rozsudek téhož soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2411/2006).
Nejvyšší soud již v předchozích rozhodnutích dospěl k závěru, že výzva k vydání pozemků státem, zaslaná třeba jen několik měsíců či týdnů před uplynutím desetileté vydržecí lhůty, znamená přerušení kontinuity běhu lhůty k vydržení, tedy nemožnost vydržení nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2346/2012).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud není oprávněn v projednávané věci změnit rozsudek odvolacího soudu tak, jak navrhuje žalobce v dovolání; ke změně rozsudku může dovolací soud přistoupit pouze v případě, že odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Posouzení obsahu výzvy je otázkou skutkovou, kterou dovolací soud není oprávněn přezkoumávat.
Odvolací soud se bude v dalším řízení zabývat otázkou kontinuity běhu vydržecí (desetileté) doby ve vztahu k držbě předmětných pozemků státem. Soud zejména opětovně posoudí obsah výzvy žalobce ze dne 28. 5. 2010, a to s poukazem na zodpovězení otázky, zda způsob, jakým žalobce v projednávané věci uplatnil svůj nárok, ve světle citované judikatury i nadále neobstojí. V projednávané věci je podle Nejvyššího soudu nutné též znovu posoudit dobrou víru žalovaného jakožto držitele pozemků; v tomto směru dovolací soud odkazuje na názor odvolacího soudu na str. 10 rozsudku („Lze tedy přisvědčit žalovanému, že z této výzvy se nedozvěděl nic nového, než co vyplývalo již z přímo ze zákona č. 172/1991 Sb., tedy že veškeré nemovitosti, k nimž mu svědčilo právo s nimi hospodařit, mohly být tímto zákonem potencionálně dotčeny.“), z něhož narušení dobré víry žalovaného o oprávněnosti držby sporných pozemků nepřímo plyne.
Dovolací soud proto přistoupil ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§§243e odst. 1, odst. 2 věta první, §243f odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu