ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1963.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1963/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H. , bytem v T., zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 70.809,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 296/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č. j. 39 Co 289/2008-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 18 C 296/2007-37, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 115.175,-Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka podle žalobce představuje škodu, jež mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 78/95. Toto řízení zahájené dne 31. 3. 1995 bylo pravomocně skončeno až dne 19. 1. 2006. Kvůli průtahům, k nimž v tomto řízení docházelo, musel žalobce protistraně zaplatit na úrocích z prodlení o 115.175,- Kč více, než kdyby soud postupoval řádně a rozhodl včas. Obvodní soud uvedl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je dána pouze tehdy, dojde-li ke vzniku majetkové újmy v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti. V projednávané věci však žalobci vznikla povinnost platit úroky z prodlení v důsledku porušení povinnosti z jeho strany, neboť v souladu s §517 obč. zák. měl okamžikem splatnosti dluhu povinnost vůči oprávněné osobě tuto dlužnou částku zaplatit. Soud tuto povinnost pouze konstatoval, samotná délka řízení na ni neměla žádný vliv, protože žalobce měl možnost kdykoliv v průběhu řízení svou povinnost dobrovolně splnit. Soud dále připomněl, že předmětné rozhodnutí Okresního soudu v Tachově nebylo zrušeno a plnění povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu nemůže být v žádném případě považováno za škodu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 39 Co 289/2008-55 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 39 Co 289/2008-60), změnil ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 70.809,- Kč, ve zbytku je potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle konstantní judikatury je nesprávným úředním postupem i porušení zásady rychlosti řízení, a to i řízení soudních, u nichž lhůta pro rozhodnutí není zpravidla předpisem stanovena, neodpovídá-li délka řízení skutkové a právní náročnosti projednávané věci. Délka řízení vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 78/95 přitom neodpovídala složitosti věci, přičemž sama žalovaná ve svém vyjádření uznala, že k určitým průtahům došlo a celkovou dobu řízení lze považovat za nepřiměřenou. Obvyklá doba trvání obdobných řízení činí čtyři roky, domáhá-li se tedy žalobce náhrady úroků z prodlení zaplacených za dobu 2 230 dní, lze jeho nárok shledat oprávněným pouze v částce odpovídající úrokům z prodlení zaplaceným za dobu obvyklou délku trvání řízení přesahující, tzn. za 1.371 dní. S ohledem na tyto úvahy odvolací soud žalobě co do částky 70.809,- Kč vyhověl a ve zbytku potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.
K dovolání žalobce i žalované se uvedeným rozhodnutím zabýval Nejvyšší soud, jenž shledal nesprávnými úvahy odvolacího soudu o důvodnosti nároku žalobce na náhradu škody v částce odpovídající úrokům z prodlení za dobu přesahující délku řízení, jež by bylo možno pokládat za přiměřenou projednávané věci. Zdůraznil, že příčinou tvrzené škody je, že žalobce řádně a včas nesplnil svůj dluh, neboť právě tato skutečnost měla v souladu s §517 odst. 1 obč. zák. za následek, že žalobci vznikla povinnost platit úroky z prodlení z dlužné částky, a není tak na místě dovozovat odpovědnost státu za škodu takto vymezenou. Nejvyšší soud rovněž připomenul, že ponechal-li si žalobce dlužnou částku po značnou dobu po lhůtě její splatnosti, mohl mu disponováním s touto částkou vzniknout prospěch (nehledě na to, že reálná hodnota přisouzené částky byla za dobu trvání řízení pravděpodobně snížena v důsledku inflace), její pozdní zaplacení tak pro něho nemuselo znamenat jen úbytek v majetkové sféře, a není tak možné jednoznačně říci, že opožděným uhrazením závazku došlo na jeho straně k majetkové újmě ve výši zaplaceného úroku z prodlení. Nejvyšší soud tedy rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 28 Cdo 4659/2009-80, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, č. j. 39 Co 289/2008-55, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 39 Co 289/2008-60, zrušil v části, v jaké jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2008, č. j. 18 C 296/2007-37, tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 70.809,- Kč, a v jaké jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž dovolání žalobce bylo odmítnuto.
V následném řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 39 Co 289/2008-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i v části, v níž byla žaloba co do částky 70.809,- Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Odvolací soud, vázán právním názorem soudu dovolacího, označil skutková zjištění, jakož i právní posouzení věci soudem prvního stupně za správná, a pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce opětovně dovolání, jehož přípustnost pokládá za založenou v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí. Odmítl názor, dle nějž je příčinou jemu vzniklé škody nevčasné splnění dluhu z jeho strany. Zdůraznil, že byl srozuměn s tím, že nebude-li ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 78/95 úspěšný, bude povinen zaplatit nejen dlužnou částku, ale i úroky z prodlení, předpokládal však, že řízení bude trvat pouze nezbytně nutnou dobu a nebude muset platit úroky z prodlení i za dobu odpovídající nečinnosti soudu. Pokud by nedošlo k nečinnosti ze strany soudu, pak by se majetek žalobce nezmenšil o částku 115.175,- Kč. Úvaha, že žalobce měl možnost kdykoliv v průběhu řízení svůj dluh dobrovolně splnit, pak dle dovolatele není na místě, neboť by to popíralo smysl sporného řízení. Dovolatel dále podotknul, že za dané situace nepřipadalo v úvahu ani využití soudní úschovy, jejímž účelem je v souladu s §185a o. s. ř. umožnit splnění závazku, je-li věřitel nepřítomen či v prodlení, nebo má-li složitel pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, popřípadě věřitele nezná. Složení peněz do úschovy tedy znamená, že dlužník s dluhem souhlasí, nemá pouze možnost jej zaplatit přímo věřiteli. Dovolatel však neměl možnost svůj dluh splnit a zamezit tak navyšování úroků z prodlení, ledaže by jej beze zbytku uznal, což by ovšem odporovalo smyslu sporného řízení. S ohledem na předestřenou argumentaci dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě však na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení usuzovat nelze. Nejvyšší soud se k dovolatelem předestřeným otázkám vyslovoval již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, tedy v rozsudku ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, na nějž lze pro stručnost odkázat (na závěry v tomto rozhodnutí vyslovené přitom Nejvyšší soud navázal i ve svých dalších rozhodnutích – např. usnesení ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3913/2011, usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3281/2011, či usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012). Argumentuje-li dovolatel tím, že v daném případě nebylo možno využít soudní úschovy dle §185a a násl. o. s. ř., pak jsou jeho námitky zcela nepřípadné, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů nikterak nenaznačují, že právě možnost využití tohoto institutu by snad měla vylučovat odpovědnost státu za škodu odpovídající výši úroků z prodlení z dlužné částky, jež je předmětem soudního sporu.
Rozsudku odvolacího soudu tedy není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. ledna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu