ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2645.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2645/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně SCELET, s. r. o. , IČ: 26178591, se sídlem v Praze 4, Hrubínova 878/15, zastoupené prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, DrSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 22, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, adresa pro doručování Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471, o zaplacení 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 304/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2012, č. j. 30 Co 509/2011-69, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2012, č. j. 30 Co 509/2011-69, v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. června 2011, č. j. 10 C 304/2010-47, a ve výrocích II. a III. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. června 2011, č. j. 10 C 304/2010-47, v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 1.500.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení jdoucím od 19. ledna 2010 do zaplacení, a ve výroku II. se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 1.500.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení jdoucími od 19. 1. 2010 do zaplacení, a změnil jej tak, že žalobu zamítl v části o zaplacení specifikovaných úroků z prodlení jdoucích z částky 1.500.000,- Kč od 20. 4. 2009 do 18. 1. 2010 a prodloužil lhůtu k plnění (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výroky II., III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice řízení dne 8. 4. 2009 uzavřely písemně kupní smlouvu, na jejímž základě se žalovaná zavázala převést na žalobkyni vlastnické právo k budově bez č.p./č.e. na pozemcích a k dotčeným pozemkům, vše v katastrálním území P. (dále jen – „předmětné nemovitosti“), za kupní cenu 14.999.999,- Kč. Žalobkyně účastnící se stran koupě předmětných nemovitostí výběrového řízení vyhlášeného žalovanou složila před uzavřením kupní smlouvy kauci 2.800.000,- Kč. Zbývající část kupní ceny ve výši 12.199.999,- Kč se zavázala zaplatit žalované do 45 dnů od vystavení faktury. Pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny bylo sjednáno právo prodávající žalované od kupní smlouvy odstoupit a domáhat se zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.500.000,- Kč, přičemž složenou kauci byla oprávněna použít na úhradu smluvní pokuty. Úhradu doplatku kupní ceny fakturovala žalovaná žalobkyni se splatností do 23. 11. 2009. Žalobkyně ovšem dříve, než byl podle předmětné kupní smlouvy podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, od smlouvy odstoupila dopisem doručeným žalované dne 26. 11. 2009 s odůvodněním, že k předmětným nemovitostem přes ujištění prodávající strany učiněné v průběhu výběrového řízení není zajištěn přístup z veřejné komunikace. Žalovaná přístup k předmětným nemovitostem následně zajistila zřízením věcného břemene chůze a jízdy po přilehlých pozemcích (s právními účinky vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí ke dni 8. 12. 2009). Dopisem ze dne 11. 2. 2010 od kupní smlouvy odstoupila též žalovaná pro nezaplacení kupní ceny. Dne 11. 3. 2010 žalovaná po jednostranném započtení smluvní pokuty ve výši 1.500.000,- Kč vrátila žalobkyni zbývající část kauce ve výši 1.300.000,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že za situace, kdy kupující žalobkyně byla prodávající žalovanou při vyhlášení výběrového řízení ujištěna o tom, že k nabízeným nemovitostem je přístup z místní komunikace (ujištění nemusí být součástí smluvních ujednání – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2228/2000), ačkoliv uvedená vlastnost ke dni uzavření kupní smlouvy nebyla dána (přístup byl zajištěn teprve od 8. 12. 2009), byla žalobkyně oprávněna od kupní smlouvy odstoupit podle ustanovení §597 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“). Jestliže tak učinila dopisem doručeným žalované dne 26. 11. 2009, došlo tím s účinky ex tunc (od počátku) ke zrušení předmětné kupní smlouvy (§48 obč. zák.). Žalobkyně přitom dle závěrů odvolacího soudu z důvodu nedostatku vymíněné vlastnosti předmětu koupě byla oprávněna odstoupit od kupní smlouvy i přesto, že z ní dosud nebylo plněno (nedošlo k převodu vlastnického práva). Vzhledem k tomu, že důvodem odstoupení od kupní smlouvy bylo porušení právních povinností žalovanou, zaniklo v důsledku zrušení kupní smlouvy i ujednání o smluvní pokutě, zajišťující splnění povinnosti žalobkyně uhradit řádně a včas kupní cenu. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalované nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Nebyla jej proto ani oprávněna jednostranně započíst vůči pohledávce žalobkyně na vrácení složené kauce (§580 obč. zák.). Odvolací soud tudíž žalované uložil, aby přijaté peněžní prostředky ve výši 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, jakožto získané bezdůvodné obohacení, vydala žalobkyni (§451 obč. zák.).
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že prodávající odpovídá za to, že předmět koupě bude mít vymíněné nebo obvyklé vlastnosti v době plnění, a nikoliv již v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Vznik odpovědnosti za vady je tedy podmíněn přenecháním věci nabyvateli. Počátek běhu lhůty k vytčení vad předmětu koupě se přitom rovněž upíná až k okamžiku převzetí věci kupujícím. Upozornila, že dle smluvního ujednání stran mělo být vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem vloženo do katastru nemovitostí teprve ve lhůtě 30 dnů od doplacení kupní ceny. Z této skutečnosti dovozovala, že se žalobkyně v době odstoupení od kupní smlouvy nemohla domáhat ani převodu vlastnického práva k nemovitostem. Vada předmětu koupě přitom byla odstraněna, aniž žalobkyně zaplatila kupní cenu. Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, rovněž namítala, že bez ohledu na to, zda bylo od smlouvy odstoupeno pro porušení smluvní povinnosti zakládající nárok na smluvní pokutu nebo z jiného důvodu, nezaniká nárok na smluvní pokutu, který vznikl před odstoupením od smlouvy. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) jednající, jakožto stát, osobou mající právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud právní otázky, na nichž je jeho rozhodnutí založeno (okamžik vzniku práva kupujícího odstoupit od kupní smlouvy pro nedostatek vymíněných vlastností předmětu koupě, existence nároku na smluvní pokutu v případě odstoupení od smlouvy), vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Teorie i soudní praxe je jednotná v tom, že prodávající nemusí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní smlouvy; rozhodující je, zda se jím stal v době, kdy má vlastnické právo k předmětu koupě přejít na kupujícího. V době uzavření kupní smlouvy nemusí předmět koupě ještě ani existovat; lze sjednat kupní smlouvu, jejímž předmětem jsou věci, které teprve vzniknou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2004). Vlastnictví koupené věci totiž nepřechází na kupujícího již pouhým uzavřením kupní smlouvy. Pro prodávajícího vyplývá z kupní smlouvy pouze závazek odevzdat předmět koupě kupujícímu a pro kupujícího závazek tento předmět převzít. Teprve převzetím movité věci či vkladem vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí dochází k převodu vlastnictví (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 1719 s.). Prodávající přitom ve smyslu ustanovení §§499, 597 odst. 1 obč. zák. nese odpovědnost za vady předmětu koupě, ať již faktické nebo právní, které zde byly v době plnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2002, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, nebo ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 752/2002), a nikoliv tedy již v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Z uvedeného je zřejmé, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy předmět koupě vlastnosti vymíněné kupujícím ještě mít nemusí. Postačuje, jsou-li tyto vlastnosti dány v okamžiku plnění. Od tohoto okamžiku plyne též lhůta k notifikaci vad koupené věci (§599 odst. 1 obč. zák.). Odstoupit od kupní smlouvy pro nedostatek vymíněné vlastnosti předmětu koupě (§597 odst. 2 obč. zák.), zvláště jde-li o vadu odstranitelnou, lze tedy platně teprve poté, co bylo z kupní smlouvy plněno.
V projednávané věci žalobkyně, coby kupující, odstoupila dopisem doručeným žalované dne 26. 11. 2009 od uzavřené kupní smlouvy z důvodu nedostatku vymíněné vlastnosti koupených věcí (přístup k prodávaným nemovitostem z veřejné komunikace) dříve, než bylo ze smlouvy plněno (před podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí). Za situace, kdy šlo o odstranitelnou vadu plnění (přístup k nemovitostem byl posléze zajištěn zřízením věcného břemene chůze a jízdy po přilehlých pozemcích s právními účinky vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí ke dni 8. 12. 2009), tak bylo od kupní smlouvy odstoupeno předčasně (z obsahu spisu se navíc podává, že v době, kdy odstoupení od smlouvy došlo žalované, tato ani nebyla v prodlení se splněním svého závazku převést na žalobkyni vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť dle čl. XI. odst. 1 kupní smlouvy návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byla povinna podat do 30 dnů od uhrazení celé kupní ceny). Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně od kupní smlouvy dopisem ze dne 26. 11. 2009 odstoupila platně, tudíž neobstojí. Z téhož důvodu se neuplatní ani závěr odvolacího soudu, že následkem odstoupení od smlouvy zanikl nárok žalované na smluvní pokutu (započtený vůči nároku žalobkyně na vrácení složené kauce). V této souvislosti dlužno dodat, že závěr odvolacího soudu o tom, že v důsledku odstoupení od kupní smlouvy zanikl závazek žalobkyně k zaplacení smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s úhradou kupní ceny, jejíž splatnost nastala před odstoupením od smlouvy (23. 11. 2009), rovněž odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž nárok na smluvní pokutu v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě před odstoupením od smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 26, pod C 2029, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1188/2005, či ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010).
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčené části zrušil i jeho rozhodnutí a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu