ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2913.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2913/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Ing. M. J. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 385.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 13/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2011, č. j. 51 Co 101/2011-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 1. 2011, č. j. 17 C 13/2010-31, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 385.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že se žalobce v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 341/2004 domáhal uložení povinnosti žalované obchodní společnosti TXS-CZ, s. r. o. uzavřít smlouvu, na jejímž základě na něj mělo být převedeno vlastnické právo k bytové jednotce. Řízení zahájené dne 13. 8. 2004 bylo pravomocně skončeno teprve ke dni 17. 3. 2009 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2009, č. j. 26 C 341/2004-245 o schválení smíru, na jehož základě byl žalobce zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník dotčeného bytu. V průběhu řízení přitom docházelo k neodůvodněným průtahům. Žalobce, jenž vůči žalovanému státu uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené průtahy řízení spočívající v nájemném, jež mohl, nebýt průtahů, získat pronájmem posléze nabytého bytu, ovšem dle závěrů odvolacího soudu neprokázal, že by zde v rozhodném období (po dobu průtahů řízení) byl konkrétní zájemce usilující za vzájemně odsouhlasených podmínek o pronájem předmětného bytu, z něhož by sešlo pouze z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení. Z uvedené skutečnosti odvolací soud dovodil, že v projednávané věci zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu (průtahy řízení) dány nejsou, neboť nebyl prokázán vznik uplatňované škody ani příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou (§13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“). Žalobě proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do přípustnosti odkazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 399/2010, že stát odpovídá za škodu způsobenou průtahy řízení spočívající v ušlém zisku z pronájmu nemovitostí, jehož by poškozený mohl dosáhnout, pakliže by se, nebýt průtahů, stal vlastníkem nemovitosti dříve. Poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1971 pod č. 55, dovolatel vyjadřoval též názor, že byt, který vlastník neužívá, přináší vzhledem k pravidelnému běhu věcí vlastníkovi užitek spočívající v hodnotě nájmu. Uvedl, že výše nájemného v případě nemožnosti užívání bytu jeho vlastníkem představuje prostředek kvantifikace vzniklé škody. Ohledně způsobu prokázání ušlého zisku dovolatel odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, jenž byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 124/03, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, či na rozhodování Ústavního a Nejvyššího soudu o nárocích pronajímatelů bytů na náhradu za nájemné ušlé v důsledku jeho regulace. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s veškerými odvolacími námitkami. Poukázal též na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (např. Tona versus Italy, Application no. 33252/96, nebo Cau versus Italy, Application no. 34819/97), jimiž mělo být stěžovatelům přiznáno právo na náhradu škody v podobě ušlého nájemného způsobené průtahy řízení o vyklizení bytu, a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09. Upozorňoval rovněž, že závěry odvolacího soudu porušují čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen - „Úmluva“). Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§2 zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen – “obč. zák.”). Škodou zákon (§442 odst. 1 obč. zák.) míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat. V řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. Dalším nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (zde nesprávný úřední postup), a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Brojí-li tedy dovolatel v posuzované věci proti závěru odvolacího soudu (na němž je napadený rozsudek založen), že neprokázal vznik a výši škody, jež mu měla být způsobena průtahy řízení, když v řízení nevyšlo najevo, že by o nájem předmětného bytu za určitých podmínek v rozhodném období usiloval konkrétní zájemce, zpochybňuje tak skutkové závěry soudu založené na hodnocení provedeného dokazování a nikoliv závěry právní spočívající v aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.). Uvádí-li přitom dovolatel rovněž, že byt, který neužívá, přináší vzhledem k pravidelnému běhu věcí vlastníkovi užitek spočívající v hodnotě nájmu, přičemž výše nájemného v případě nemožnosti užívání bytu jeho vlastníkem představuje prostředek kvantifikace vzniklé škody, sluší se uvést, že dle ustálené soudní judikatury je nárok na náhradu ušlého zisku důvodný pouze tehdy, je-li prokázáno, že poškozený měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy že byl reálný předpoklad dosažení očekávaného výnosu, pokud by nezasáhla škodná událost (zde opožděné vydání konstitutivního rozsudku ukládajícího nahrazení projevu vůle). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, pod č. 39. Vznik a výši škody v podobě ušlého zisku tedy nelze odvozovat od obvyklého nájemného dosahovaného v daném místě a čase, nýbrž od konkrétních skutkových okolností případu nasvědčujících tomu, že by poškozený při pravidelném běhu věcí očekávaného výnosu reálně dosáhl. Závěr odvolacího soudu, že předpokladem žalobcova úspěchu ve sporu je prokázání reálného zájmu o nájem dotčeného bytu za konkrétních podmínek tudíž odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Námitá-li dovolatel dále, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 399/2010, že stát bez dalšího odpovídá za škodu způsobenou průtahy řízení spočívající v ušlém zisku z pronájmu nemovitostí, jehož by poškozený mohl dosáhnout, pakliže by se, nebýt průtahů, stal vlastníkem nemovitosti dříve, dlužno uvést, že od názorů vyjádřených v citovaném rozsudku se Nejvyšší soud při sjednocování judikatury již odklonil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013, pod č. 7). Zaujal přitom naopak závěr, že nárok na náhradu zisku ušlého v důsledku porušení právní povinnosti převést včas vlastnické právo k věci na osobu oprávněnou je třeba především uplatňovat vůči osobě, která tuto povinnost porušila a která tak z dosavadního užívání věci měla (mohla mít) prospěch a teprve subsidiárně (nelze-li včas uplatněný nárok na náhradu škody vůči škůdci v důsledku nesprávného úředního postupu vymoci) jej lze z důvodu nesprávného úředního postupu tvořeného průtahy v řízení uplatňovat vůči státu.
Namítá-li dovolatel, odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 124/03, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Tona versus Italy, Application no. 33252/96, nebo Cau versus Italy, Application no. 34819/97, že škodu způsobenou nesprávným úředním postupem představuje též ušlé nájemné, sluší se uvést následující. Ústavní soud citovaným nálezem otázku prokázání vzniku a výše škody způsobené výkonem veřejné moci (na níž je rozsudek odvolacího soudu založen) neřešil. Zabýval se toliko otázkou, zda na případ škody způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným před účinností Listiny základních práv a svobod (dále jen – „Listina“) lze aplikovat ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny a zda z uvedeného důvodu lze přiznat též náhradu škody v podobě ušlého zisku způsobené ze strany státního orgánu neúmyslně. Poukazuje-li dovolatel na citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, je předně třeba uvést, že tato rozhodnutí na posuzovaný případ zcela nedopadají. V citovaných rozhodnutích šlo totiž (obdobně jako v případě žalob o náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného, na něž dovolatel rovněž poukazuje) o ochranu vlastnického práva pronajímatelů bytů, kteří se před italskými justičními orgány v přiměřené době nemohli domoci jejich vyklizení, zatímco v posuzovaném případě vlastnické právo žalobce vzniklo až na základě konstitutivního soudního rozhodnutí. Přiznal-li Evropský soud pro lidská práva uvedenými rozhodnutími krom konstatování porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 6 odst. 1 Úmluvy též náhradu majetkové újmy, činil tak s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu (včetně otázky možnosti domoci se náhrady škody dle národní právní úpravy – čl. 41 Úmluvy), aniž blíže vysvětlil způsob, jakým dospěl k výši náhrady za ztrátu zisku z nájemného v tom kterém konkrétním případě. Výpočet ztráty na nájemném předložený stěžovateli přitom považoval toliko za výchozí bod svých úvah, přičemž jim byla přiznána náhradu v podstatně nižší než uplatňované výši (v cause Cau vs. Italy v částce 2.300,- Euro oproti požadovaným 12.456,94 Euro a v cause Tona vs. Italy v částce 15.000 Euro oproti požadovaným 33.872,34 Euro). K věci lze navíc doplnit, že podle čl. 4 odst. 2, 4, čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky, za nichž lze přiznat odškodnění újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem stanoví zákon (zák. č. 82/1998 Sb. ve spojení s občanským zákoníkem). Při vymezení těchto podmínek je nutno šetřit podstaty a smyslu práva na náhradu způsobené škody (čl. 4 odst. 2, 4 Listiny). Rovněž podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má každý stát při stanovení uvedených podmínek určitý prostor k uvážení s tím, že podstatný obsah práva na odškodnění musí zůstat nedotčen. Jestliže je tedy v souladu se zákonnou úpravou a shora citovanou judikaturou odškodnění majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podmíněno tím, že poškozený prokáže vznik konkrétní újmy a její rozsah, nejde o podmínku, jež by ve smyslu ústavněprávního zakotvení práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci představovala nepřípustné omezení či dokonce negaci tohoto práva. Nepřípadnou je z uvedeného důvodu též námitka porušení čl. 13 Úmluvy, neboť český právní řád za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. umožňuje domáhat se nápravy újmy způsobené porušením úředních povinností před národními orgány.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal s odvolacími námitkami, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. Za situace, kdy dovolatel konkrétní odvolací námitky, s nimiž se odvolací soud neměl vypořádat, nespecifikuje, z odůvodnění rozsudku vyplývá, které skutečnosti vzal odvolací soud za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů i jakým způsobem posoudil věc po právní stránce (§157 odst. 2 o. s. ř.) a námitky dovolatele uplatněné v dovolacím řízení se ukázaly být nedůvodnými (viz. shora), však o výše zmiňovaný případ nejde.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu