ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2982.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2982/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , IČ 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, o náhradu škody ve výši 151.200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 19/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2012, č. j. 16 Co 53/2012-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 9. 2011, č. j. 11 C 19/2011-73, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 151.200.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 6. 2010 do zaplacení. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Soud prvního stupně rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem s tím, že dne 3. 2. 2000 byl prohlášen konkurs na společnost Místní bytový podnik v Praze 4, státní podnik v likvidaci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80K 75/99. Správce konkursní podstaty do majetku úpadce (do soupisu) zahrnul i nemovitosti, a to budovu č. p. 2140, na pozemku p. č. 2031/45, budovu č. p. 1861 na pozemku p. č. 2031/6 a pozemek p. č. 2031/16, vše v k. ú. Ch.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 3. 2. 2000 byl prohlášen konkurs na společnost Místní bytový podnik v Praze 4, státní podnik v likvidaci. Vzal za prokázané, že žalobce podal vylučovací žalobu s odůvodněním, že předmětné nemovitosti jsou v jeho vlastnictví a nemohou být součástí konkursní podstaty úpadce. Dále zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 35 Cm 182/2001-159, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí vylučovací žaloby žalobce, jejímž předmětem bylo vyloučení nemovitosti – budovy č. p. 2140 na pozemku p. č. 2031/1945. Zjistil, že žalobce podal proti shora uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání a současně podal návrh na odklad vykonatelnosti.
Vzal též za prokázané, že Městský soud v Praze přípisem ze dne 21. 4. 2008 žalobce informoval, že k pozastavení či zrušení dražby není důvod, avšak pokud bude předmětná nemovitost vydražena, výtěžek z jejího prodeje zůstane deponován v konkursní podstatě, a to až do rozhodnutí Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu. V případě změny právního posouzení vylučovací žaloby bude deponovaný výtěžek z prodeje uvedené nemovitosti z konkursní podstaty žalobci vyplacen.
Výnos z dražby činil 151.200.000 Kč a následně dovolací soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, č. j. 29 Cdo 2872/2008-272, rozsudek odvolacího soudu zrušil se závazným právním názorem, že mělo dojít k vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty a věc vrátil tomuto soudu, který odvolací řízení zastavil, neboť konkursní řízení bylo pravomocně skončeno po splnění rozvrhového usnesení.
Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle §1 odst. 1, §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Podle odvolacího soudu jsou podmínkami vzniku odpovědnosti státu za škodu existence odpovědnostního titulu, tj. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Tyto podmínky musí být splněny zároveň, aby bylo možno shledat odpovědnost státu za tvrzenou škodu a přiznat její náhradu. Vyslovil, že odpovědnostním titulem, z něhož žalobce dovozuje tvrzenou škodu, má být, podle tvrzení žaloby, nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze, který přípisem ze dne 21. 4. 2008 informoval žalobce o možném deponování výtěžku dražby, provedené v průběhu konkursního řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že tento přípis nemůže být podkladem pro odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Podle odvolacího soudu jestliže správce konkursní podstaty a konkursní soud postupovali v rámci konkursu vedeném pod sp. zn. 80K 75/99 v souladu se zákonem a jejich rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena, nemůže být informace soudu o možném deponování částky sama o sobě důvodem pro vznik odpovědnosti státu za případnou škodu. Po pravomocném ukončení soudního řízení o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty tak nebránilo nic správci konkursní podstaty ani konkursnímu soudu, aby řádně a v souladu s §27 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV, bylo pokračováno v konkursním řízení. Pokud tedy správce konkursní podstaty zpeněžil předmětné nemovitosti a následně provedl rozvrh získané podstaty, v rámci něhož došlo k uspokojení úpadcových věřitelů, nemůže jít o nesprávný úřední postup.
Odvolací soud zaujal názor, že rozdělení rozvrhové podstaty mohl aktivním jednáním zabránit sám žalobce. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002. Odvolací soud dovozoval, že žalobce se tedy v rámci konkursního řízení mohl vylučovací žalobou proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněženou nemovitost. Zaujal názor, že i po vyplacení zpeněženého majetku úpadcovým věřitelům se mohl žalobce jako ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněžení majetku ,,lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen. Učiněnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán z konkursní podstaty. Vyslovil, že deponování výtěžku z dražby předmětných nemovitostí není podle zákona o konkursu a vyrovnání možné, neboť je umožněn pouze odklad zpeněžení podstaty při nuceném vyrovnání (§36 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), o který se nejednalo. Postupoval-li tedy konkursní soud a správce konkursní podstaty v souladu se zákonem, nemůže jít bez ohledu na uvedený přípis ze dne 21. 4. 2008, o nesprávný úřední postup. Uzavřel, že není proto dán odpovědnostní titul pro případnou náhradu škody z nesprávného úředního postupu.
Dále dospěl k závěru, že v projednávaném případě nemůže obstát ani námitka týkající se pochybení ze strany Nejvyššího soudu v tom směru, že nerozhodl o odkladu vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Městského soudu v Praze ve věci vylučovací žaloby. Vyslovil, že nebyl nařízen výkon rozhodnutí či exekuce, proto nelze o odkladu vykonatelnosti rozhodnout. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 83/2007, kde uzavřel, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání (což se stalo v daném případě) nelze odložit podle §243 o. s. ř. Navíc neshledá-li dovolací soud návrh na odklad vykonatelnosti podle §243 o. s. ř. důvodným, nevydává zvláštní rozhodnutí, a to ani v souvislosti s rozhodnutím o dovolání. Podle odvolacího soudu v postupu Nejvyššího soudu nelze shledat nesprávný úřední postup a ani z tohoto důvodu není dán odpovědnostní titul k náhradě škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak – konkrétně se jedná o splnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolatele v dané věci byly splněny všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávný úřední postup spatřoval dovolatel ve vyplacení výtěžku úpadcovým věřitelům před rozhodnutím Nejvyššího soudu o vylučovací žalobě a dále v tom, že Nejvyšší soud nerozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 35 Cm 182/2001-159 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226. Namítal, že v dané věci není možné opomíjet dopis konkursního soudu ze dne 21. 4. 2008, v němž konkursní soud uvedl, že ke zrušení či pozastavení dražby z důvodu podaného dovolání nedojde, ale ,,pokud bude výše uvedená nemovitost vydražena, výtěžek z jejího prodeje zůstane deponován v konkursní podstatě, a to až do rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu. V případě změny právního posouzení celé situace a vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty bude deponovaný výtěžek z prodeje výše uvedené nemovitosti z konkursní podstaty vyplacen“. Podle dovolatele je třeba uvedený přípis chápat jako závaznou informaci konkursního soudu. Tvrdil, že konkursní soud tím, že došlo k rozdělení výtěžku dražby před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a následně i k ukončení konkursního řízení, zabránil žalobci v dalším uplatnění jeho nároků v konkurzním řízení, neboť ukončením konkursního řízení byl zbaven konkurzní správce své funkce. V důsledku toho pak bylo zastaveno i řízení u Vrchního soudu v Praze a žalobci tak byla odňata jakákoliv další možnost domoci se rozhodnutí ve věci, i přes existující rozsudek a v něm obsažené závazné stanovisko Nejvyššího soudu ČR.
Dovolatel nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že žalobce se mohl vylučovací žalobou proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněženou nemovitost. Podle dovolatele tuto možnost neměl, neboť Nejvyšší soud rozhodl pravomocně o zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226, až v době, kdy již bylo konkursní řízení skončeno. Namítal, že nemůže být tedy ignorováno dovolací řízení a bez ohledu na něj nemůže dojít k vyplacení výtěžku zpeněžení z dotčených nemovitostí a k ukončení konkursního řízení před ukončením incidenčních sporů. Dovolatel dodal, že v dané věci využil možnosti domáhat se vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen s tím, že je však nepravděpodobné, že by se požadované částky domohl. Konstatoval, že postupem v dané věci nejen žalobce přišel o draženou budovu, ale neobdrží ani její náhradu. Podle dovolatele odložení vykonatelnosti přichází v úvahu ve všech věcech, tedy i v řízení o konkursu a vyrovnání i v řízení o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty. Dovolatel navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 24. 4. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupen advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvod byl zřejmě podle obsahu dovolání uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ se v této věci nejedná.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že není dán nárok žalobce na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a to z titulu nesprávného úředního postupu.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávný úřední postup soudu zakládající odpovědnost státu za vzniklou škodu. Je předně třeba zdůraznit Nejvyšším soudem opakovaně vyslovenou tezi, dle níž třebaže nesprávný úřední postup není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z mnohých srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2000 pod č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).
Za klíčovou je možné z hlediska projednávané věci považovat formulaci „pravidel předepsaných právními normami“, pod níž není možné podřadit pochybení v dosažení cílů, jejichž vytyčení stát deklaroval prostřednictvím právních norem. Úvahy dovolatele v dané věci je třeba považovat za nepřípadné. Obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, jímž je protiprávnost, zákonem č. 82/1998 Sb. specificky vymezená ve vztahu k pochybením při výkonu veřejné moci, nemůže být naplněn, nestanoví-li právní řád jednoznačně povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek vznik protiprávního stavu. Při vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup pak je rozhodující, zda je obecně závaznými předpisy stanoven postup řádný. Ten přitom nelze ztotožnit s cílem, k jehož dosažení by měla aktivita státu směřovat. V projednávané věci dovozované pojetí odpovědnosti státu tedy postrádá základní prvek odpovědnosti spočívající v protiprávnosti, neboť nedošlo k porušení žádné konkrétní povinnosti, k jejímuž splnění byl stát zavázán. Shrneme-li výše uvedené, lze říci, že stát může nést odpovědnost za škodu tehdy, stanoví-li obecně závazným předpisem určitou povinnost, jejíž splnění je ze své vrchnostenské pozice ve vztahu k danému okruhu osob povinen zajistit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2501/2011).
Dovolací soud dále poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 521/2010, ve kterém odkazuje na závěry obsažené v R 81/2005, kde Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěry, z nichž ve své rozhodovací praxi konstantně vychází a podle kterých:
„1/ Ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§27 ZKV) převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému.
2/ Neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, může se žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Se žalobou na určení vlastnického práva (§80 písm. c/ o. s. ř.) podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže.
3/ Byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty.
Dovolací soud na základě shora uvedeného neměl důvod k přehodnocení závěrů obsažených v R 81/2005.“
V projednávané věci dovolací soud vychází z hodnocení důvodů, které odvolací soud vedly k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně a s těmito závěry se ztotožňuje. S ohledem na výše uvedené převzal dovolací soud závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nelze tedy dovodit, že se jedná o nesprávný úřední postup a za správný rovněž považoval závěr odvolacího soudu, že z tohoto důvodu není dán odpovědnostní titul pro případnou náhradu škody z nesprávného úředního postupu.
Podle dovolacího soudu v dané věci nelze ani přisvědčit dovolateli, když nesprávný úřední postup spatřoval v tom, že Nejvyšší soud nerozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 35 Cm 182/2001-159 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1017/2012, který zaujal názor, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 ZKV, však nelze odložit podle §243 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nařízení odkladu vykonatelnosti rozhodnutí přichází v úvahu jen tehdy, může-li být podle napadeného rozhodnutí nařízen výkon rozhodnutí či exekuce, o což se v dané věci nejedná. Zde odkazuje na rozhodnutí ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1280/2005.
S ohledem na výše uvedené převzal závěry odvolacího soudu, že ani v postupu Nejvyššího soudu nelze shledat nesprávný úřední postup a ani z tohoto důvodu proto nebyl dán odpovědnostní titul k náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované, přestože vyjádření k dovolání podala, žádné náklady nevznikly, když vyjádření za ni bylo podáno zaměstnankyní právního oddělení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu