ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2984.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2984/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. S. , bytem L. n. L., b) M. S. , bytem S., a c) J. S. , bytem S., všech zastoupených Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalované Školky – Montano, spol. s r. o., IČ 475 46 131, se sídlem v Přerově nad Labem, o zaplacení 137.079,- Kč s příslušenstvím a o příslušenství z částky 25.543,- Kč od 1. 9. 2005 do 18. 3. 2008 a z částky 31.882,- Kč od 1. 9. 2006 do 10. 9. 2008, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 215/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 20 Co 559/2010-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 8 C 215/2008-142, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 229.776,- Kč s úrokem z prodlení ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), do částky 79.824,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení vzniklých České republice (výrok IV.). Žalobci se žalované částky domáhali z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo v důsledku užívání pozemků v podílovém spoluvlastnictví žalobců (každému ze žalobců náleží ideální jedna třetina pozemků v rozsudku blíže určených) v době od 1. 9. 2005 do 31. 7. 2007. Soud na základě provedeného dokazování dovodil, že žalovaná se užíváním pozemků náležících žalobcům bezdůvodně obohatila o částku odpovídající znalecky stanovenému obvyklému nájemnému, aniž by bylo prokázáno, že by již dříve zaplatila žalobcům určitý finanční obnos, co do takto stanovené částky 229.776,- Kč tedy žalobě vyhověl, ve zbytku (tj. v částce 79.824,- Kč) shledal žalobu nedůvodnou, a jako takovou ji zamítl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č. j. 20 Co 559/2010-251, změnil ve vyhovujícím výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobcům částku 57.425,- Kč s úrokem z prodlení ve výroku blíže specifikovaným, co do částky 137.079,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 9. 2005 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 25.543,- Kč od 1. 9. 2005 do 18. 3. 2008 a z částky 31.882,- Kč od 1. 9. 2006 do 10. 9. 2008, žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výroky II. a III.), zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení státu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV.).
Proti zamítavé části výroku I., jakož i navazujícím nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež označili za přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodné ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) i odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé polemizovali se správností závěrů odvolacího soudu a navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V projednávané věci se žalobci domáhali společně podanou žalobou, aby jim bylo přiznáno právo na částku odpovídající dle jejich tvrzení bezdůvodnému obohacení vzniklému na straně žalované užíváním pozemků v jejich podílovém spoluvlastnictví. Jelikož žalobci nevymezili svou pohledávku vůči žalované jako solidární, je zřejmé, že ve vztahu ke každému z nich měla být žalovaná povinna jen do poměrné části z titulu dílčího závazku, takto bylo o žalovaném nároku jednáno a rozhodnuto soudy obou stupňů, aniž by správnost tohoto postupu žalobci jakkoliv rozporovali, a proto je i při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. třeba vyjít z výše peněžitého plnění, v níž byla žaloba zamítnuta ve vztahu ke každému ze žalobců zvlášť. Již s ohledem na částku, v níž byl odvolacím soudem žalovaný nárok shledán nedůvodným, a v níž tedy byla žaloba odvolacím soudem zamítnuta, je zřejmé, že ve vztahu k žádnému za žalobců nebyla dosažena požadovaná výše peněžitého plnění, jíž občanský soudní řád podmiňuje možnost dovolacího přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 486/2011, ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3644/2011, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3444/2011, či ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 195/2011).
Navíc lze podotknout, že v případě části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení z částky 25.543,- Kč od 1. 9. 2005 do 18. 3. 2008 a z částky 31.882,- Kč od 1. 9. 2006 do 10. 9. 2008, by hranice bagatelního limitu nebyla překonána ani v souhrnu dílčích nároků jednotlivých žalobců.
Směřovali-li dovolatelé své dovolání i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, je jejich dovolání nepřípustné i v tomto rozsahu, neboť proti rozhodnutí o nákladech řízení zákon v rozhodném znění možnost dovolacího přezkumu nepřipouští (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, číslo 1/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Nejvyšší soud, vázán zákonným vymezením podmínek přípustnosti dovolání, tedy nemohl dospět k závěru, že by mu v dané věci zákon umožňoval věcný přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pročež dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, v níž žalované, která by jinak měla na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu