ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3466.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3466/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: I. J. , bytem K. n. V., P. 310, zastoupena JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupena JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem v Praze 8, pro 2.592.878,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 236/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2012, č. j. 17 Co 465/2011-120, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze výše označeným bylo ve výroku I. odmítnuto odvolání proti výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 8. 2011, č. j. 60 C 263/2008-108, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení do skončení řízení o ústavní stížnosti podané mj. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 202/2011 ze dne 15. 3. 2011. Ve výroku II. usnesení odvolacího soudu byl změněn výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení zastavuje a věc se postupuje Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci náleží (ve výroku II. usnesení soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR). Ve výroku III. usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně dne 5. 12. 2008 domáhala u soudu jako vnučka původních majitelů náhrady za nemovitý majetek zanechaný jejími prarodiči A. a M. Ř. v U. na Z. U.
Odvolací soud ve věci nejprve odmítl odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení do skončení řízení o ústavní stížnosti podané proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 202/2011 ze dne 15. 3. 2011. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v mezidobí Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti směřované proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 202/2011, tak, že ji odmítl. Současně soud též změnil usnesení soudu prvního stupně v části, v níž byl zamítnut návrh na zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra ČR; řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci náleží rozhodnutí o věci. V tomto ohledu odkázal mj. na závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1769/2011, resp. v nálezu téhož soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11. Odvolací soud uvedl, že vzhledem k neodstranitelnému nedostatku podmínek řízení ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. není zatím ve věci dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí věci. Povinnou osobou podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajině) v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, je ve věci Ministerstvo vnitra ČR.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovala z ustanovení §236 odst. 1 ve spojení s §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako důvody uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Zrekapitulovala v něm dosavadní průběh řízení a uvedla, že soudy nesprávně právně posoudily otázku aplikace zákona č. 212/2009 Sb., resp. jeho přechodných ustanovení. Na závěr navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dne 3. 12. 2012 bylo dovolacímu soudu doručeno doplnění dovolání, jehož přílohou bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru správy majetku, ze dne 12. 11. 2012, č. j. MV-106588-11/OSM-2012, kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně není osobou oprávněnou k vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb.
Žalovaný se k dovolání prostřednictví právního zástupce vyjádřil. Ztotožnil se v něm s postupem odvolacího soudu a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobkyně dovozovala z ustanovení §236 odst. 1 ve spojení s §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2012 a dovodil, že dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu je objektivně nepřípustné a v rozsahu výroku II. usnesení odvolacího soudu napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Dovolání tudíž shledal nepřípustným.
Dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání jako objektivně nepřípustné, není rozhodnutím ve věci samé, ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 5, ročník 2007, pod C 4704, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 29 Odo 3975/2010).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé, mezi něž náleží mj. i pravomoc soudu . Nedostatek pravomoci soudu přitom patří mezi podmínky řízení, jejichž nedostatek nelze zhojit.
Nejvyšší soud se již skutkově i právně analogickými věcmi zabýval v nedávno vydaném usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 699/2013, jakož i v usneseních ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 202/2011, či ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 363/2013. Dospěl přitom k závěru, že odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že rozhodnou skutečností ve věci je vydání zákona č. 212/2009 Sb., upravujícího podmínky odškodnění osob zanechavších majetek na území již zmíněné někdejší součásti Československé republiky, v mezidobí. Tento zákon stanoví pravomoc Ministerstva vnitra ČR jako organizační složky státu, jež je výlučně příslušná k odškodnění předmětných nároků (viz §4 citovaného zákona a návazná ustanovení). Za tohoto právního stavu skutečně nezbylo, než pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.) toto řízení zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu. Nelze obcházet pořad práva nastolený zákonem č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnost před tím, než byla žalobcem ve věci podána žaloba (27. 8. 2009); na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že o nároku žalobce bylo dne 12. 5. 2005 záporně rozhodnuto Ministerstvem financí ČR – tedy nyní již nepříslušným orgánem – bez toho, že by kritériem pro posouzení žalobcova nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobce na soudní ochranu ve smyslu §1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o žalobkyní dodatečně zaslané (negativní) rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Nejvyšší soud tím spíše poukazuje na výše uvedené závěry a poučení, které je v rozhodnutí ministerstva uvedeno.
Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud ve věci rozhodl správně a dovolání proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem a odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Přitom však dovolací soud zkoumal, zda lze náklady úspěšné žalované na právní zastoupení považovat za náklady potřebné k účelnému bránění práva před soudem. V projednávané věci je žalovaný subjektem státu – organizační složkou, která disponuje odborem zabývajícím se výkonem právních agend. Soud dospěl k závěru, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým je advokát; pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Zastoupení advokátem lze akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem, přičemž dostatečným kritériem nemůže být bez dalšího ani to, že předmětem řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost příslušného ministerstva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09). O takový výjimečný případ se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší instance ve věci shledala důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby náhradu nákladů straně žalované nepřiznala, a proto rozhodla v souladu s §150 o. s. ř. tak, jak je ve výroku II. tohoto usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu