ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2130.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2130/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci navrhovatelů a/ DAY s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Jateční 13, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 25741098, b/ Ing. I. P., c/ K. H., d/ T. H., e/ T. H., f) Ing. K. R., g/ J. J., h/ M. S., i/ RNDr. M. S., všech zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 13, PSČ 120 00, za účasti 1/ ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, 1. máje 2230, PSČ 756 61, identifikační číslo osoby 26821532, a 2/ ON SEMICONDUCTOR Corporation, se sídlem ve Phoenixu, 5005 East McDowell Road, Arizona 85008, Spojené státy americké, obou zastoupených JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o náhradu škody, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 241/2007, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2010, č. j. 5 Cmo 116/2010-335, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatelka a/ je povinna zaplatit společnostem ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 80,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
III. Navrhovatel b/ je povinen zaplatit společnostem ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 466,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
IV. Navrhovatel c/ je povinen zaplatit společnostem ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
V. Navrhovatel d/ je povinen zaplatit společnostem ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.253,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
VI. Navrhovatel e/ je povinen zaplatit společnostem ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8.094,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
VII. Navrhovatel f/ je povinen zaplatit společnostem ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.011,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
VIII. Navrhovatel g/ je povinen zaplatit společnostem ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 48,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
IX. Navrhovatelka h/ je povinna zaplatit společnostem ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 225,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
X. Navrhovatel i/ je povinen zaplatit společnostem ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation k ruce společné a nedílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.462,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. září 2009, č. j. 29 Cm 241/2007-261, Krajský soud v Ostravě zamítl návrh, aby společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, a ON SEMICONDUCTOR Corporation zaplatily společně a nerozdílně každému z navrhovatelů na náhradu škody částku blíže vymezenou ve výroku tohoto usnesení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. – X.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý až desátý).
Navrhovatelé napadli usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíce, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání navrhovatelů Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218
písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu v části, jíž byly potvrzeny výroky II. až X. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému až desátému výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je však výslovně vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v obchodních věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož bylo dovoláním dotčeným výrokem ve vztahu k nárokům uplatněným navrhovateli a/ a g/ rozhodováno o částkách 39.733,- Kč a 24.667,- Kč s příslušenstvím, dovolání ve vztahu k navrhovatelům a/ a g/ s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné není.
Přípustnost dovolání v tomto rozsahu pak nemohla být založena ani poučením odvolacího soudu o opravných prostředcích, v němž odvolací soud uvedl, za splnění jakých předpokladů lze proti jeho rozhodnutí dovolání podat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání navrhovatelů b/ až f/ a h/ a i/ proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládají.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkou, podle níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv skutkovou otázku, zda rozhodnutí o ukončení výroby bylo opatřením ovládající osoby, hodnotil odlišně než soud prvního stupně, aniž by nejprve k této otázce zopakoval v potřebném rozsahu dokazování, dovolatelé poukazují na vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jež však nezahrnuje otázku zásadního právního významu, a jejím prostřednictvím proto přípustnost dovolání založit nelze.
Výtkou, podle níž při souběhu vztahu ovládající a ovládané osoby a obchodněprávního závazkového vztahu daných subjektů je soud povinen zkoumat, zda příslušný závazkový vztah je jen důsledkem začlenění ovládané osoby do koncernu, či zda by vznikl i bez její účasti v koncernu, a zda tvrzené ekonomické důvody ukončení výroby byly skutečné, či nikoliv, poukazující na závěry znaleckého posudku a finančního plánu ovládané společnosti, podle nichž rozhodnutí o ukončení montážní činnosti bylo přijato v důsledku opatření ovládající osoby, dovolatelé brojí proti závěru o existenci liberačního důvodu podle §66a odst. 14 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na němž však rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Odvolací soud totiž uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by přijetím opatření – rozhodnutí o ukončení montážní činnosti – byla právnímu předchůdci prvního účastníka způsobena újma; tento závěr však dovolatelé nijak nenapadají.
Výhradou, podle níž soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na výslechu Ing. Z. a Ing. N., přestože jsou zaměstnanci ovládané osoby, resp. jejího právního nástupce, a mají proto přímý vztah k výsledku sporu, dovolatelé napadají hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1266/2009). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Bez významu pro posouzení otázky přípustnosti dovolání je v projednávané věci rovněž námitka, podle níž ovládaná osoba odmítla předat znalci jmenovanému k přezkoumání zprávy o vztazích příslušné podklady, čímž mu znemožnila provést komplexní šetření, neboť se týká postupu v jiném soudním řízení a na rozhodnutí v projednávané věci nemůže mít žádný vliv.
Konečně ani námitka, podle níž odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, potvrdil-li rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv oproti němu posoudil právně odlišně otázku pasivní věcné legitimace společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o., právní nástupce, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jejím prostřednictvím dovolatelé opět poukazují na (domnělou) vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jež však žádnou otázku zásadního právního významu nezahrnuje.
Nadto, k otázce dvojinstačnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009 (které je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), tak, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy,
zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně.
Ústavní soud již v usnesení ze dne 2. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, a obdobně i v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu), uzavřel, že „zásadu dvouinstančnosti“ v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelů bylo odmítnuto, ostatním účastníkům tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, činí 13.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.793,- Kč tak náklady dovolacího řízení celkem činí 16.093,- Kč.
Nejvyšší soud zavázal každého z navrhovatelů k zaplacení poměrné části těchto nákladů, jež odpovídá poměru částky uplatněné každým jednotlivým navrhovatelem k výši celkové částky uplatněné všemi navrhovateli; navrhovatelé se tak podílejí na náhradě nákladů dovolacího řízení v tomto rozsahu: a/ 0,5%, b/ 2,9%, c/ 2,8%, d/ 14%, e/ 50,3%, f/ 12,5%, g/ 0,3%, h/ 1,4% a i/ 15,3% celkových nákladů dovolacího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II., bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. dubna 2013
JUDr. Filip C i l e č e k,
předseda senátu