ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2638.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2638/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce SAPARIA a. s., se sídlem v Praze 4, Libušská 319, identifikační číslo osoby 26 11 76 49, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, PSČ 120 00, proti žalovanému Ing. L.S., CSc. , zastoupenému JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 4, Křtinská 617/3, PSČ 149 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 81/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2011, č. j. 10 Cmo 206/2010-120, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2011, č. j. 10 Cmo 206/2010-120, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. září 2010, č. j. 58 Cm 81/2009-77, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce (SAPARIA a. s.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce MASOSPOL a. s. v likvidaci) vyloučení ve výroku označených nemovitých věcí (dále též jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Dne 22. října 1999 uzavřel žalobce (jako kupující) a MASOSPOL a. s. v likvidaci (jako prodávající – dále jen „úpadce“) kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem byly sporné nemovitosti, přičemž kupní cenu ve výši 300.000.000,- Kč měl zaplatit tak, že a) částka ve výši 165.000.000,- Kč bude uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy, b) částka 68.000.000,- Kč bude uhrazena po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi Komerční bankou, a. s. a žalobcem (nejpozději však do 28. února 2000) a c) částka 67.000.000,- Kč bude uhrazena tak, že do 24. listopadu 1999 bude zaplaceno 40.000.000,- Kč a do 8. prosince 1999 bude zaplaceno 27.000.000,- Kč. Smluvní strany se dohodly, že prodávající je oprávněn od smlouvy odstoupit, bude-li kupující v prodlení se zaplacením kupní ceny a tuto nezaplatí ani ve lhůtě dodatečně stanovené prodávajícím, s tím, že dodatečné stanovení lhůty musí být písemné a nesmí být kratší než jeden týden.
2/ Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2002 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven žalovaný.
3/ V dopise ze dne 12. srpna 2002 žalovaný sdělil žalobci, že „podle jeho názoru nedošlo k započtení vzájemných pohledávek ve výši 165.000.000,- Kč, že nemá k dispozici písemnost, která by prokazovala zaplacení částky 68.000.000,- Kč, a že má k dispozici kopie příjmových dokladů o zaplacení pouze částky 50.000.000,- Kč v hotovosti na úhradu částky 67.000.000,- Kč. Konstatoval, že žalobce je v prodlení se zaplacením kupní ceny a podle článku VI. odst. 1 smlouvy jej vyzval, aby nejpozději do 31. srpna 2002 a) zaplatil na účet úpadce 165.000.000,- Kč, b) prokázal zaplacení splátky na kupní cenu ve výši 68.000.000, Kč, nebo aby tuto splátku či její část uhradil, a c) prokázal zaplacení splátky na kupní cenu ve výši 67.000.000,- Kč, nebo aby tuto splátku či její část uhradil. V případě, že žalobce nepoukáže úpadci částku 165.000.000,- Kč a neprokáže zaplacení splátek ve výši 68.000.000,- Kč a 67.000.000,- Kč, nebo tyto splátky nebo jejich část nepoukáže na účet úpadce do 31. srpna 2002, odstupuje s účinností od 1. září 2002 od kupní smlouvy“.
4/ Na tento dopis reagoval žalobce dopisem ze dne 20. srpna 2002, v němž popsal, jakým způsobem byly uhrazeny jednotlivé splátky kupní ceny, a vyjádřil názor, že pro odstoupení od kupní smlouvy nejsou podmínky.
5/ V dopise ze dne 29. října 2002 žalovaný žalobci sdělil, že se rozhodl vzít zpět své odstoupení ze dne 12. srpna 2002 a sporné nemovitosti nezahrnovat do konkursní podstaty, když „započtení částky 165.000.000,- Kč bylo učiněno po právu a uhrazení zbývající části kupní ceny bylo doloženo“.
6/ Dodatkem ze dne 4. srpna 2009 žalovaný zapsal sporné nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce.
Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který s poukazem na ustanovení §48 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a čl. VI. odst. 1 kupní smlouvy dovodil, že žalovaný od kupní smlouvy platně (pro nezaplacení části kupní ceny) odstoupil ke dni 1. září 2002 – dospěl k závěru, že dopis žalovaného ze dne 12. srpna 2002 není odstoupením od kupní smlouvy.
Podle odvolacího soudu k tomu, aby „v důsledku prodlení žalobce s úhradou kupní ceny mohl žalovaný od kupní smlouvy odstoupit, bylo třeba, aby žalobci nejprve poskytl dodatečnou přiměřenou lhůtu na úhradu dlužné kupní ceny, a až po jejím marném uplynutí byl oprávněn odstoupit od kupní smlouvy“. Z obsahu dopisu žalovaného ze dne 12. srpna 2002 odvolací soud dovodil, že jde toliko o výzvu k doplacení kupní ceny, eventuálně k doložení, že kupní cena již byla uhrazena, přičemž za tím účelem stanovil žalovaný žalobci v souladu se smlouvou přiměřenou lhůtu do 31. srpna 2002. Prohlášení žalovaného, že v případě marného uplynutí stanovené lhůty ke dni 1. září 2002 „odstupuje“ od kupní smlouvy, odvolací soud vyložil (jen) jako upozornění, jak bude žalovaný postupovat v případě, že žalobce výzvu nesplní. Protože po uplynutí stanovené lhůty žalovaný žádný (další) úkon, jímž by projevil vůli od smlouvy odstoupit, neučinil (naopak, dopisem ze dne 29. října 2002 žalobci potvrdil, že kupní cena uhrazena byla), dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný od kupní smlouvy neodstoupil a že žalobce je nadále vlastníkem sporných nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že zcela pominul tzv. podmíněné odstoupení od smlouvy, které je možné jak podle obchodního zákoníku (podle něhož by mělo být posuzováno), tak i podle občanského zákoníku. Znění ustanovení §350 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přitom podle dovolatele odpovídá obsahu dopisu ze dne 12. srpna 2002. K tomu dodává, že jde o v praxi poměrně často používanou a nezpochybňovanou formulaci odstoupení a potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2089/2008 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 39/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 39/2011“, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže a vydaná od 1. ledna 2001 – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž Nejvyšší soud „vycházel z právoplatného odstoupení od kupní smlouvy ohledně nemovitostí“.
Dovolatel zdůrazňuje, že podmíněné odstoupení od kupní smlouvy by obstálo i podle občanského zákoníku, neboť ustanovení §517 odst. 1 obč. zák. je možné podle ustálené judikatury (k čemuž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003 a ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002) realizovat nejen dvěma oddělenými jednostrannými právními úkony, výzvou a odstoupením, ale není vyloučeno, aby věřitel již při poskytnutí dodatečné lhůty prohlásil, že v případě jejího nedodržení od smlouvy odstupuje; v takovém případě není třeba dalšího projevu vůle a k odstoupení od smlouvy dochází marným uplynutím stanovené lhůty.
Na existenci vad řízení dovolatel usuzuje především z toho, že odvolací soud na posuzované skutečnosti neaplikoval žádnou právní normu (věc tak podle dovolatele právně vůbec neposoudil), nevypořádal se s tvrzeními dovolatele (zejména s jeho argumentací o možnosti podmíněného odstoupení od smlouvy), nezabýval se poukazem dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu a „neřídil se skutkovými zjištěními“.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje ve shodě s odvolacím soudem za to, že žalovaný od kupní smlouvy neodstoupil.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy, tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval nejprve dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §14 odst. 2 ZKV (dle data tvrzeného odstoupení od smlouvy ve znění účinném do 30. dubna 2004, dále jen „rozhodné znění“), jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy odstoupit; od smlouvy o koupi najaté věci uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže pronajímatel odstoupit, ledaže úpadce řádně neplní své závazky z této smlouvy.
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že kupní smlouva, od které žalovaný správce konkursní podstaty podle svého tvrzení odstoupil, je smlouvou o vzájemném plnění (srov. tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 1356/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 13, ročník 1998, pod číslem 89 a dále rozsudek dne 6. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, uveřejněný pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 42/2008“). Současně nelze přehlédnout, že k datu prohlášení konkursu na majetek úpadce (prodávajícího) tento svůj závazek z kupní smlouvy zcela splnil a vlastnické právo ke sporným nemovitostem na žalobce převedl, přičemž splatnost kupní ceny (jejíž úhrada je mezi účastníky sporná) nastala rovněž před datem prohlášení konkursu na majetek úpadce.
Výkladem ustanovení §14 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2004), jež doznalo s účinností od 1. května 2004 v důsledku novely zákona o konkursu a vyrovnání provedené zákonem č. 257/2004 Sb. a s účinností od 29. září 2005 zákonem č. 377/2005 Sb. změny pouze potud, že se ve struktuře ustanovení §14 posunulo, takže nyní jde o ustanovení §14 odst. 4 ZKV, doplněné o větu druhou (podle níž odstoupení od smlouvy, jejíž součástí je ujednání o závěrečném vyrovnání podle zvláštního právního předpisu upravujícího podnikání na kapitálovém trhu, nemá vliv na provedení závěrečného vyrovnání podle tohoto ujednání), se Nejvyšší soud opakovaně zabýval.
Již v R 42/2008 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (odkazuje přitom též na důvody rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006), podle něhož možnost odstoupit od vzájemně podmíněné smlouvy mají účastníci této smlouvy jen za předpokladu, že ke dni prohlášení konkursu na majetek účastníka takovou smlouvu dosud vůbec nebo zčásti nesplnily obě smluvní strany, s tím, že úprava obsažená v ustanovení §14 odst. 4 ZKV (resp. v ustanovení §14 odst. 2 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2004) nejen přiznává za trvání konkursu (nové) právo odstoupit za daných podmínek od smlouvy, nýbrž současně nahrazuje ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před prohlášením konkursu.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil například v usnesení ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 2759/2007, v rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 2506/2007, v usnesení ze dne 21. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3578/2008 nebo v rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2136/2010.
Jelikož odvolací soud při posuzování daného právního vztahu úpravu obsaženou v §14 odst. 2 ZKV v rozhodném znění a výklad podaný k němu v ustálené judikatuře zcela pominul (otázku odstoupení od kupní smlouvy nesprávně zkoumal jen podle obecné úpravy občanského zákoníku a obchodního zákoníku), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolatelův odkaz na R 39/2011 je v daných souvislostech nepřípadný, když toto rozhodnutí řeší situaci, kdy prodlení s úhradou dluhu u dlužníkova dlužníka nastane až po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (vzhledem k účinku prohlášení konkursu obsaženému v §14 odst. 1 písm. g/ ZKV).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu