ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2853.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2853/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky V. V. , zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, PSČ 301 00, za účasti 1/ B. Ř. , zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, PSČ 301 00, a 2/ Lidového bytového družstva v Plzni , se sídlem v Plzni, Prokopova 13/15, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 00055891, zastoupeného JUDr. Karlem Havlem, advokátem, se sídlem v Plzni, Martinská 8, PSČ 301 00, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 103/2006, o dovolání B. Ř. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 14 Cmo 37/2010-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. října 2009, č. j. 44 Cm 103/2006-255, Krajský soud v Plzni určil, že navrhovatelka je členkou Lidového bytového družstva v Plzni (dále jen „družstvo“) a svědčí jí všechna práva s členstvím v družstvu spojená, zejména právo nájmu bytu specifikovaného ve výroku rozhodnutí (dále jen „byt“) a právo na výplatu přeplatků za užívání bytu a služeb s tím spojených (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž bylo určeno, že navrhovatelka je členkou družstva se všemi právy s členstvím v družstvu spojenými, zejména právem nájmu bytu, a ve zbývajícím rozsahu změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl „žalobu“ o určení, že navrhovatelce svědčí též právo na výplatu přeplatků za užívání bytu a služeb s tím spojených (výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).
Bohumil Řeřicha napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. ledna 2012, uplatňuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází - ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž odvolací soud „žalobu“ o určení zamítl (a změnil tak rozhodnutí soudu prvního stupně), byla způsobena procesní újma pouze navrhovatelce, nikoli dovolateli, jehož postavení zamítnutím příslušné části „žaloby“ dotčeno nikterak nebylo.
Nejvyšší soud proto dovolání v části, jíž je napadán měnící výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, odmítl podle §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolatelem předestřené otázky byly již dovolacím soudem řešeny, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s touto ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu a Nejvyšší soud nemá důvod se od níže uvedených rozhodnutí odchylovat ani v projednávané věci.
Přípustnost dovolání nemohou založit námitky, podle nichž:
1/ řízení se v projednávané věci měl účastnit též P. V., jakožto další nabyvatel práv a povinností spojených s členstvím v družstvu,
2/ v řízení byla porušena „zásada dvouinstančnosti“,
neboť jimi dovolatel poukazuje na (údajné) vady řízení a uplatňuje tak dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Pouze pro úplnost a nad rámec odůvodnění lze uvést, že žádná z výše vypočtených námitek není ani důvodná, neboť:
1/ Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že návrh o určení, že navrhovatel je členem družstva a nájemcem bytu, musí směřovat proti všem subjektům, jejichž práva mohou být tímto určením dotčena a které mu toto právo upírají, tedy jak vůči tomu, kdo jako nájemce byt užívá, tak proti bytovému družstvu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4323/2009, jež je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže, dostupné na webových stránkách tohoto soudu, či usnesení ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 4786/2010). V projednávané věci přitom není sporu o tom, že nájemcem bytu je stále dovolatel, nikoli P. V.
2/ K otázce dvojinstačnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, tak, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01, které je, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu citovaná níže, veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010).
Ústavní soud již v usnesení ze dne 2. června 2005, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, a obdobně i v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, uzavřel, že „zásadu dvouinstančnosti“ v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou základních práv a svobod (vyhlášenou pod číslem 2/1993 Sb.), ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách.
Nadto, k dovolatelem namítanému porušení dvojinstančnosti v projednávané věci nedošlo. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci poté, co v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně. Možnost potvrzení ve výroku správného rozhodnutí soudu prvního stupně (byť pro odlišné právní posouzení věci) přitom výslovně předvídá §219 o. s. ř.
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolatel předně zpochybňuje závěr soudů obou stupňů, podle něhož je v projednávané věci dán naléhavý právní zájem na určení členství navrhovatelky v družstvu, přestože „žalobní” petit neobsahuje synallagmatický závazek „žalobkyně“ na vrácení ceny za převod (neboť ta přijetí finanční částky za převod členských práv a povinností v družstvu popírá).
Závěr, podle něhož nástrojem k řešení sporu o členství v družstvu, které si nárokuje více osob, je návrh o určení, že navrhovatel je členem družstva, se podává z výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu. Formulace „žalobního“ petitu v projednávané věci pak odpovídá tvrzení navrhovatelky, podle něhož šlo o převod bezplatný. Dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 534/2002 není případný, neboť dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu může být, na rozdíl od kupní smlouvy, právním úkonem bezplatným, a proto z pouhé absence synallagmatického závazku navrhovatelky vrátit cenu za daný převod v „žalobním“ petitu nedostatek naléhavého právního zájmu na určení dovozovat nelze.
Námitku dovolatele, podle níž tíživá životní situace navrhovatelky při uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu uzavřené 17. února 2006 mezi navrhovatelkou (jako převodkyní) a B. Ř. (jako nabyvatelem) nemůže být důvodem absolutní neplatnosti dohody, stejně jako poukaz na skutečnost, že navrhovatelka uzavřela dohodu svobodně a vážně, když „byla schopna rozpoznat, co podepisuje, a projevit svou vůli ohledně [převodu] svých členských práv“, považuje Nejvyšší soud za bezpředmětnou, neboť na oponovaných závěrech rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Závěr, na kterém odvolací soud své rozhodnutí založil, a podle něhož je dohoda absolutně neplatná, neboť z jejího obsahu není zjistitelné, zda šlo o převod úplatný, či bezplatný, a není proto třeba zkoumat, zda se její účastníci případně dohodli na formě a výši úplaty ústně (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněné pod číslem 31/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přitom dovolatel nenapadá, a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání B. Ř. bylo odmítnuto, navrhovatelce však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II., bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu