ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3584.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3584/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně E. N. , narozené …, bytem …, zastoupené Mgr. Markem Hylenou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, PSČ 560 02, proti žalovanému R. H. , narozenému …, bytem …, zastoupenému Mgr. Martinem Valo, advokátem, se sídlem v Praze - Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 19/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2011, č. j. 9 Cmo 69/2011-283, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14.858,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. května 2011, č. j. 9 Cmo 69/2011-283, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 27. září 2010, č. j. 39 Cm 19/2006-258, jímž Krajský soud v Hradci Králové zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 8. září 2004, č. j. 39 Sm 168/2003-22, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 550.000,- Kč s 6% úrokem od 1. července 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.833,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek ze dne 20. října 2008, č. j. 39 Cm 19/2006-151, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. května 2009, č. j. 9 Cmo 71/2009-182, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud − odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i na ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku − se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož „účastnickým výslechem žalovaného bylo prokázáno, že směnku podepsal pod hrozbou násilí, tj. bez svobodného projevu vůle“. V této souvislosti „připomněl“, že je nutno vzít v úvahu i celkový skutkový rámec, který odpovídá verzi žalovaného. Přitom zdůraznil, že „žalovaný neměl žádný důvod, aby v březnu roku 2000 vystavil předmětnou směnku cizí ve prospěch žalobkyně, když žalobkyně (a její manžel) měli pohledávku (jen) za společností ABLE INVEST, a. s. (nyní ABLE makléřský dům, a. s. v likvidaci – dále jen „společnost“) a nikoli za žalovaným. V situaci, kdy se žalobkyně obrátila na „agenturu Nomura“, poskytující služby v oblasti vymáhání pohledávek, a to nikoli aby vymohla splnění existující pohledávky žalobkyně vůči žalovanému, nýbrž aby dosáhla zaplacení dluhu společnosti třetí osobou (žalovaným), žalobkyně „měla a mohla vědět, že předmětná směnka cizí, vystavená na její řad, nemohla být žalovaným podepsána svobodně v situaci, kdy tento neměl žádný důvod takto ve vztahu k žalobkyni postupovat“. Samotné skutkové zjištění, podle něhož žalovaný žalobkyni nikdy neviděl a ani s ní nejednal, žalobkyně nenapadla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka akcentuje, že soudu předložila listinu, která má veškeré náležitosti platné „vlastní“ směnky. Polemizuje s hodnocením důkazů, jak je provedl odvolací soud, s tím, že žalovaný k tvrzení, podle něhož směnku podepsal pod fyzickým nátlakem, mimo svého účastnického výslechu další důkaz nenavrhl, ani nevysvětlil, proč „předmětnou událost neoznámil orgánům činným v trestním řízení“. Potud − podle názoru dovolatelky − z provedených důkazů naopak vyplynulo, že jakékoli násilí proti žalovanému při podepisování směnky je téměř vyloučené [viz svědecká výpověď P. Z., podle níž byl podpisu směnky přítomen jeho zaměstnanec J. V. (dnes již zemřelý), který vždy jednal slušně a nikdy žádné násilí neužíval]. Účastnická výpověď − pokračuje dovolatelka − se „provádí pouze v případě, že dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a důkaz provedený účastnickou výpovědí má obecně v souhrnu provedených důkazů v konkrétním řízení nejnižší důkazní hodnotu“. Má za to, že žalovaný své důkazní břemeno neunesl a neprokázal, že by směnku podepsal pod hrozbou násilí, tj. bez svobodného projevu vůle. Podle „výkladu“ přijatého odvolacím soudem by se výstavce směnky mohl své povinnosti směnku „proplatit zprostit pouhým tvrzením, že k podpisu směnky byl fyzicky či jinak donucen, čímž by došlo k výraznému snížení vymahatelnosti směnečných závazků“.
Proto žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud „potvrdil“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že důkazní břemeno o tom, že žalovaný směnku nepodepsal svobodně, tíží žalovaného (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu, ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006).
Současně není pochyb o tom, že odvolací soud výše uvedenou zásadu plně respektoval, pročež zůstává k posouzení, zda obstojí jeho skutkový závěr, podle něhož žalovaný důkazní břemeno co do nesvobody podpisu směnky unesl.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].
V projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není, a závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný unesl důkazní břemeno ohledně „nesvobody“ podpisu směnky, odpovídá tomu, co mělo být zjištěno postupem podle ustanovení §132 o. s. ř.
Argumentace dovolatelky, vztahující se k hodnocení důkazu účastnickou výpovědí žalovaného, způsobilá zpochybnit věrohodnost výpovědi žalovaného není. Je tomu tak již proto, že závěr, podle něhož může účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení §120 o. s. ř.) všemi důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, (přičemž mezi takové důkazní prostředky nepochybně patří také výslech účastníka řízení), jednoznačně vyplývá z ustanovení §125 o. s. ř. (k postupu soudu při hodnocení provedených důkazů pak srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1999, pod číslem 18, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 132/2010 a v rozsudku ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010).
V poměrech dané věci přitom odvolací soud zjevně nezaložil závěr o tom, že žalovaný důkazní břemeno ohledně „nesvobody“ podpisu směnky unesl, pouze na účastnické výpovědi žalovaného, když v této souvislosti zohlednil i ostatní důkazy, jakož i skutečnost, že žalovaný neměl žádný důvod k tomu, aby směnku podepsal (naopak z provedeného dokazování vyšlo najevo, že žalobkyně měla pohledávku za společností a nikoli za žalovaným). Samotná žalobkyně přitom odmítla důkaz vlastní účastnickou výpovědí.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání ze dne 4. srpna 2011 − §11 odst. 1 písmeno k) advokátního tarifu], přičemž tarifní hodnota mimosmluvní odměny určená podle ustanovení §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí celkem 917.861,52 Kč [550.000,- Kč (směnečná suma), 366.028,52 Kč (kapitalizovaný 6 % úrok ze směnečné sumy za dobu od 1. července 2000 do 4. srpna 2011 /do data podání vyjádření k dovolání/) a 1.833,- Kč (směnečná odměna)] a sazba mimosmluvní odměny 11.980,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.578,80 Kč celkem žalovanému přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 14.858,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu